Každá chvíle je potenciálně hořícím keřem

Filip Boháč pochází z Říčan, už devátým rokem ale působí na Vysočině jako farář sborů Třebíč a Horní Vilémovice. Kromě kazatelské služby se věnuje hudbě, práci s mládeží a rozvoji duchovní praxe, kterou s nadsázkou označuje jako „hobití spiritualitu“, zaměřenou na všednost, ticho a kontakt s přírodou. Spolu s dalšími se podílí na přípravě evangelických duchovních cvičeních a uvažuje o vzniku monastické komunity v rámci Evangelické církve. V rozhovoru mluví o smyslu exercicií v protestantském prostředí, inspiraci Martinem Lutherem a o tom, proč je podle něj dnes třeba znovu objevovat ticho jako duchovní praxi.

Společně s luterským farářem Tomášem M. Živným (ECAV) a terapeutkou Alžbětou S. Širokou jste připravili třídenní duchovní cvičení v klášteře v Drastech s lutherovským tématem. Jak se myšlenka zrodila a proč jste se rozhodli organizaci pojmout takto mezidenominačně? 

Myšlenka se zrodila, když jsem četl knihu o Martinu Lutherovi a napadlo mě, že by s ním mohlo být fajn cvičení. Tomáše Živného jsem potkával během studia na Evangelické teologické fakultě a ihned mě napadlo ho oslovit. Denominační rozdíly moc neřešíme, soustředíme se spíš na to, co máme společné a co může být duchovně nosné pro každého, kdo přijede. Cílovou skupinou je každý nad 15 let, kdo má o takovou zkušenost zájem. Filtrovat účastníky podle vyznání mi dnes připadá jako slabá ozvěna uplynulých staletí.

Když mluvíme o duchovních cvičeních v kontextu „duchovního uzdravování“ – co si pod tím pojmem osobně představuješ? Co podle tebe dnes potřebuje uzdravení nejčastěji: naše víra, vztahy, obraz Boha, vztah k sobě samým…?

V tomhle kontextu jsem o tom zatím nikdy neuvažoval. Něco takového od našich víkendovek nečekáme. Může snad dojít k zahojení či zmírnění bolesti v nějakém bolavém místě duchovní krajiny účastníka. Pro mě osobně je nejcitlivější oblast obraz Boha – myslím, že celý život je vlastně procesem „dekontaminace“ pojmu Bůh.

Když se bavíme o inspiraci pro vaši iniciativu, zeptám se i trochu osobně – vnímáš ve svém farářském působení potřebu takových duchovních setkání? Chodí za tebou evangeličtí farníci s tím, že by uvítali nějakou formu „duchovní obnovy“?

Je to potřeba. Jako společnost jsme hrozně přehlcení, unaveni zábavou, ale i prací a neschopností dobře užívat volna. Aby člověk dlouhodobě fungoval, potřebuje občas zastavit a zkontrolovat, zda jede správným směrem. Duchovní cvičení vnímám právě jako takovou zastávku.

Obecně ve společnosti sleduji nárůst zájmu o spiritualitu. Myslím, že jde o přirozenou reakci na dlouhodobě podvyživenou církevní nabídku v této oblasti. Hovoříme ovšem o zdravé spiritualitě, tj. takové, která nevede k sobeckosti, pocitu vlastní nadřazenosti atd. Na duchovní cvičení se občas ptají i moji farníci. Největší zájem ale pozoruji asi u mládeže, u generace Z a mileniálů. 

Myslím, že užitečně strávený čas v tichu se potkává na křižovatce spolu s digitálním detoxem a všeobecnou únavou z (dez)informačního balastu. Přijít na chvíli k sobě je samo o sobě potřeba. Stále častěji o tomto tématu mluvíme také s faráři a farářkami.

Myslíš, že v evangelickém prostředí můžou exercicie „fungovat“ stejně jako v římskokatolickém prostředí? Je třeba protestantské tradici něco zásadně přizpůsobit? 

O tomhle jsme v naší skupince přemýšleli a přemýšlíme stále a ukazuje se, že vlastně není nutné skoro nic měnit. Při nájezdu na hlubinu jsou si lidé tak nějak bližší. Mnoho lidí z protestantských církví jezdí na duchovní cvičení do katolických klášterů, aniž by měli touhu přestoupit do jiné církve. Je to prostě potřeba.

Důležitou součástí setkání tohoto typu jsou i prostory. Vy jste zvolili klášter karmelitek Kerít v Drastech nedaleko Prahy. Čím vás oslovil? Zvažovali jste i jiné lokality?

Na klášter v Drastech jsem dostal moc pěkné doporučení. Jednou jsme tam už byli a moc se nám tam líbilo, tak se tam možná budeme vracet i nadále. Jinak máme v plánu akce stěhovat po různých lokalitách. Byli jsme takhle už v Sola Gratia nebo třeba v táboře J. A. Komenského v Bělči. Lokace volíme spíš podle dojezdové vzdálenosti z různých částí ČR.

Jedná se o klasické exercicie v naprostém mlčení (silentium), nebo je program postaven spíše na interakci a společné diskuzi nad tématy?

V evangelickém prostředí je asi dobré zmínit, že naše duchovní cvičení jdou zcela záměrně jiným směrem. V církvi hodně mluvíme – a mně přijde důležité se také učit naslouchat. Proto je hlavním médiem našich cvičení ticho. To ale není vynucené, spíš srdečně doporučené. Po každém jídle bude následovat program, během kterého se normálně mluví. Lidé mají možnost se doptávat, interagovat, zmínit nějaké vlastní nápady, pohledy, prožitky. 

Konkrétně tento program je duchovní cvičení s inspirativní osobou. Přemýšlíme také o dalších žánrech jako výtvarné duchovní cvičení, hudební, pohybové… Vytváříme způsoby, jak smysluplně pracovat s tichem.

Nabízíte v rámci setkání i možnost individuálního rozhovoru nebo duchovního doprovázení s některým z lektorů?

Ano, považuji to za velice důležité. Bude s námi terapeutická koučka Alžběta S. Široká, která během akce nabízí možnost doprovázení. V lidech se během víkendu mohou otevřít všelijaká témata a někdy je fajn je otevřít spolu s někým, kdo tu od toho je. Alžběta s námi zatím byla na všech víkendech. Jsem velice rád, že s námi bude i tentokrát a její působení mohu srdečně doporučit.

Jak vypadá společná spiritualita? Připravujete luterské bohoslužby, nebo i zapojení do modliteb místní komunity sester karmelitek?

Jako hosté v klášteře bosých karmelitek se účastníme místní katolické mše. Během víkendu je také možnost účastnit se krátkých pobožností před jídlem. Ty budu mít tentokrát na starost já a plánuji k tomu využít Lutherovy písničky a modlitby.

Květnové duchovní cvičení je tematicky věnováno Martinu Lutherovi. Proč padl výběr právě na něj? V čem může být inspirací pro rozvoj naší spirituality?

O tom dovede jistě s větším půvabem a kompetencí mluvit právě Tomáš M. Živný. Myslím, že Martin Luther může být inspirativní osobností i v současnosti. Zvlášť rád uvažuji o potřebě neustálého reformování církve. Měnit se tak, aby to dávalo smysl.

Ve spojitosti s Martinem Lutherem se mi vybaví heslo „sola gratia“. Myslíš, že právě milost může být tím nástrojem uzdravování?

Ano, myslím, že právě milost může mít léčivý rozměr. „Sola gratia“ – tedy to, že je člověk Bohem přijat prostě proto, že se Bůh tak rozhodl – je důrazem, který dnes může být osvobozující zvlášť pro lidi, jejichž sebehodnocení je nastavené na výkon a záslužnost.

Jsou přednášky koncipovány spíše populárně, nebo vyžadují předchozí hlubší znalost teologie či Lutherových spisů?

Program je určený běžnému člověku. Nevím, jestli se hodí slovo „populárně“, snad ve smyslu „srozumitelně“. Považuju za nezbytné snižovat bariéry a vstupní úrovně církevních aktivit. Je docela šikovné mluvit tak, aby druhý člověk nemusel nejdřív absolvovat kurz „církevštiny“, aby rozuměl.

V popisu zmiňujete, že jde o „experiment“. Budete v rámci programu stát o aktivní reflexi účastníků, která by pomohla formovat budoucí ročníky?

Přesně tak. Skutečná tvořivost je vždycky aspoň částečně experiment, jinak je to spíš aranž nebo kopie. Hledáme rovnováhu a zkoušíme různé podoby, intenzitu i rytmus programu. Zároveň nám hodně záleží na zpětné vazbě. Nejsme spolek lidí, který by někde nasákl konkrétní metodou a v nezměněné formě ji pouze replikoval dál. Po každém víkendu mají účastníci možnost reflektovat svou zkušenost a my se k těmto reakcím vracíme při dalších poradách. Řadu věcí jsme už právě díky těmto podnětům upravili.

Můžou se zájemci o duchovní cvičení těšit i na další podobná setkání? Připravujete i další programy? 

Ano, další takový program je víkend s J. R. R. Tolkienem. Ten připravuji já a mám ještě dost materiálu na nějaké další, tak se v budoucnu objeví Tolkien II, možná i Tolkien III. Dále bych rád připravil víkend s knihou Kazatel. Na našich webových stránkách uvádíme taky akci „Tichý Zhořec“, o kterou se stará Juliana Hamariová.

Jakou máš ty sám zkušenost s exerciciemi nebo podobnými duchovními cvičeními? Odkud čerpáš inspiraci pro rozvoj vlastní spirituality? Jsou ti blízké třeba i některé tradiční proudy, např. ignaciánská spiritualita? 

Navštívil jsem několik katolických duchovních cvičení. Nejvíc mi sedl způsob, který jsem prožil v klášteře bosých karmelitánů ve Slaném. Samotného mě překvapilo, jak na mě zapůsobilo ticho. Já jsem hodně hlučný a roztěkaný člověk a právě v duchovních cvičeních jsem našel něco jako duchovní servis nebo ladičku.

V těch světlejších obdobích si skutečně uvědomuji, že každé místo a každá chvíle je potenciálně hořícím keřem – okamžikem pro setkání s Bohem. A když cítím, že se pohybuju spíš po mělčině každodenních povinností, sahám po knihách řeholníků, po Tolkienově Pánovi Prstenů, knížce Sůl země od P. Florenského atd. Perfektní je také kniha M. Váchy Život je sacra zajímavej!.

Rád propojuješ křesťanskou spiritualitu se světem fantasy, např. Pánem prstenů, Hobitem nebo knihami C. S. Lewise. Jaké průniky tam nacházíš? Jak ti pomáhají o víře přemýšlet? Od fantasy je k Písmu přeci jen docela daleko…

To mě rozesmálo. Někdy se to tomu docela podobá. Některé rozměry křesťanské víry mi paradoxně osvětlila právě četba Tolkiena – Pána prstenů nebo Silmarillionu. Nejde o to evangelium „sešroubovat“ s literaturou – já tam ty souvislosti prostě vidím.

Některým členům církve – včetně kazatelů – není toto pojetí spirituality úplně blízké. Jak s touto rozmanitostí přístupů v církvi pracuješ a kde podle tebe leží hranice mezi inspirativní imaginací a rozmělněním duchovního rozměru?

To je vícehlavá otázka na dlouhé povídání… Jsme církev a ne sekta, takže různé názorové proudy jsou přirozené. Snažím se soustředit na to, co dává smysl mně, a zároveň nekritizovat druhé za cesty, které dávají smysl jim. Kéž dokážeme jednat s druhými tak, jak bychom rádi, aby jednali s námi – i když se třeba v lecčem neshodneme.

Netajíš se přáním založit hobití klášter. Podrobně to popisuješ např. i v knize Ten farář je nějakej divnej. Protíná se aktuální projekt evangelických duchovních cvičení s touto tvojí myšlenkou? A nebojíš se, že je to pro evangelickou veřejnost příliš provokativní vize?

Zjistil jsem, že když při popisu svého nápadu nezmíním slovo „hobit“, že tomu lidé lépe rozumí. Potom se dostanu k tomu, co pod „hobitstvím“ vlastně vidím, a nakonec to funguje.

Naše duchovní cvičení za tu krátkou dobu stihla propojit lidi, se kterými budeme v létě přemýšlet nad založením monastické komunity v rámci naší církve. Uvažujeme o založení průkopnické iniciativy, která bude prozatím decentralizovaná. V ideálním budoucnu by mohla obývat klášter. Samozřejmě podzemní, vzhledem ke globálnímu oteplování a cenám za vytápění se to jeví jako čím dál zajímavější cesta.

Každý krok vyvolá kritiku i nadšení. Ježíš provokoval v podstatě na každém kroku, tak snad nejdu tak špatným směrem. 

připravil Martin Sabo (s přispěním ARo)
foto: archiv respondenta, archiv ÚCK