Kázání na hoře na krušnohorském pomezí

4. března 2025

(ČB 2/2025) V neděli 19. ledna tohoto roku jsem jako host kázal v kostele sv. Jana Křtitele (St. Johanniskirche) v hornickém městečku Scheibenberg na saské straně Krušných hor, nedaleko českých hranic.

Kázání na hoře na krušnohorském pomezí
4. března 2025 - Kázání na hoře na krušnohorském pomezí

Pozval mě tam chemnitzký farář Holger Bartsch, který má v saské evangelické církvi speciálně na starosti projekt Kulturkirche 2025, který představuje ekumenickou spolupráci křesťanských církví v „hlavním městě kultury“, kterým byl pro rok 2025 vybrán saský Chemnitz (Kamenice, dříve Karl-Marx-Stadt). 

Akce s tím spojené se netýkají jen tohoto města, ale i celého regionu. Kulturkirche se propojil s projektem jiným – s inciativou Evropské kázání na hoře. Ta tematizuje propojení hornictví a křesťanství. Hornictví je, resp. bylo v Sasku a v Krušných horách velmi rozšířené a dodnes je to v regionu významný kulturní fenomén. 

Dodám, že krušnohorské hornictví podává poněkud jiný obraz, než jaký jsem měl o hornictví skrze povrchovou těžbu hnědého uhlí tak, jak jsem ji znal ze svého rodného města, podkrušnohorského Chomutova a přilehlého regionu: destrukce krajiny v krajinu měsíční, absence jakéhokoliv spojení s náboženstvím a folklorem. 

Protože oba zmíněné propojené projekty chtějí udržovat a rozšiřovat kontakty přes blízkou hranici do České republiky, byl jsem pozván (po kolezích z Církve československé husitské) letos i já. V Scheibenbergu mě přivítal místní farář Stephan Schmidt-Brücken s manželkou. Oba jsou rodáci z regionu, on znalec krušnohorského regionu i místních církevních dějin, občas mívá bohoslužby v krušnohorském dialektu. 

Nedělní bohoslužba pro mě byla zvláštním zážitkem: prostředí pietistického krušnohorského luterství (oblast platí jako ta „zbožná“ v jinak postsekulárním Sasku), bohatě zdobený starý kostel z konce 16. století plný světýlek, betlémů, nejstarším svíčkovým obloukem v Sasku, při bohoslužbě narvaný, tradiční evangelický dětský sbor doprovázející liturgii, zástupci města, my (evangeličtí kolegové a jeden římsko-katolický kněz, zástupce konfesní menšiny) jako „duchovenstvo“ přicházející do kostela špalírem horníků v krojích, které všichni zdravili jejich pozdravem „Glück Auf“. Působilo to na mě jaksi až pohádkově. Ač z Podkrušnohoří, přeci jen znám tento region z více drsné a civilní stránky. Překvapil mě pozitivní ohlas na mé kázání. Nevím, jestli to byla zdvořilost, nebo jsem mluvil natolik jinak, než na co jsou zvyklí, jsa přeci jen z jiného kontextu. Celkově jsem měl dojem, že propojení se mezi našimi regiony a církvemi s Boží pomoci podařilo vytvořit.

Jiří Šamšula, farář
foto: wikipedia.org