Karafiátův katechismus jsme uměli nazpaměť

Milý Jaroslave, kdy a komu ses narodil?

Narodil jsem se 27. ledna roku 1947 ve Velkém Pereku, rumunsky Peregu Mare. Můj otec se jmenoval Jaroslav Kalousek, maminka Olga Kalousková, rozená Koberová. Oba pocházeli z Velkého Pereku. 

Předpokládám, že jsi byl velmi brzy pokřtěn? 

Ano, hned za tři týdny, protože každý v té době dbal, aby dítě bylo pokřtěno co nejdříve. Tehdy ještě nebyly žádné léky ani kvalitní zdravotnictví, takže rodiče velmi dbali o to, aby dítě bylo pokřtěno co nejdřív, kdyby náhle zemřelo. 

Kdo tě pokřtil? 

Pan farář Bedřich Dušek, který tady tehdy sloužil. 

Pověz nám něco ze svých vzpomínek na základní školu. 

Na Pereku byla sedmiletá škola a na prvním stupni byla rozdělena na českou, německou, slovenskou a rumunskou. Já jsem chodil do české školy, můj první školní rok byl 1954. Do české školy zrovna přišla nová učitelka Albína Růžičková, která byla zdejší rodačka a vystudovala pedagogickou školu v nedalekém Nadlaku. 

Na prvním stupni, což byly čtyři roky, nás učila všechny předměty v českém jazyce. Na druhém stupni nás už učili různí učitelé rumunsky. V naší škole bylo rovněž trochu jiné známkování než v Čechách, od první do třetí třídy bylo od jedničky do pětky, ale nejlepší známka byla pětka, od čtvrté třídy pak to bylo dokonce od jedničky do desítky, takže ve vyšších třídách byla nejlepší známka desítka. 

Kolik žáků bylo v jedné třídě? 

V první třídě nás bylo šest, ve druhé jeden, ve třetí jeden a ve čtvrté také jeden, dohromady nás tedy na prvním stupni bylo devět. 

Měl jsi české učebnice?

Když jsem chodil do české školy, měl jsem čítanku a mluvnici z Čech. Byla však pouze jedna čítanka a jedna mluvnice pro celou třídu, takže jsme si je navzájem půjčovali. Později pak začali české učebnice tisknout v Bukurešti, v nich už ale byli vedle českých spisovatelů zmíněni i někteří hlavní rumunští spisovatelé a básníci. 

Jak probíhala výuka náboženství? 

Zpočátku to bylo velmi komplikované, neboť když v neděli v 10 hodin začínaly bohoslužby, musely všechny děti povinně chodit na tzv. „matiné“, což organizovala místní škola. V jeho rámci se například promítal historický film a bylo žádoucí tam chodit. Nedělní škola pod vedením manželky pana faráře Bedřicha Duška přesto tu a tam probíhala. Když bylo matiné kratší, tak jsem část bohoslužeb a tedy i část nedělní školy ještě stihl. 

Jak nedělní škola vypadala? 

Když jsme stihli bohoslužby, musel jsem v kostele bedlivě poslouchat. Musel jsem si zapamatovat, jaké bylo první čtení a jaký byl text kázání. Dále jsme se učili dvouhlasně zpívat ze starých zpěvníků. V té době jsme zpívali z trojdílných zpěvníků s názvem Lyra Sionská. 

A jak probíhalo náboženství? 

To bylo každou středu a sobotu. Konalo se v kanceláři kostela a vyučoval nás pan farář Bedřich Dušek. 

Pamatuješ si vánoční besídky?

Jak by ne! Každé Vánoce jsem jako malé dítě v rámci štědrovečerních bohoslužeb recitoval básně a zpíval společně s dalšími dětmi písničky, ty nás učila paní farářova Dušková. Pamatuji si, jak jsem recitoval u vánočního stromečku a po štědrovečerních bohoslužbách jsem pak dostal společně s dalšími dětmi jablíčka, oříšky a bonbóny. 

A co konfirmační příprava?

Tam nás náš pan farář učil dějiny církve a něco o Bibli. Pak přišel na řadu katechismus Jana Karafiáta, který jsem musel umět nazpaměť; z katechismu nám pak na zkoušce pan farář kladl otázky. Každý konfirmand dostal celkem 12 otázek. Dále jsem se musel naučit Otčenáš a Apoštolské vyznání víry. Po konfirmační slavnosti jsem pak od svých kmotrů dostal dárek, hodinky. Moji kmotři byli otcova sestra s manželem. Ti však v letech 1946 až 1948 odešli v rámci repatriace zpátky do Československa, takže na mé konfirmaci nebyli fyzicky přítomní. 

Po druhé světové válce posílalo Československo do Rumunska české učitele. Kteří učitelé z Československa ve Velkém Pereku učili? 

Ještě před druhou světovou válkou tam působili učitel Karol Farako (místní rodák) a Bedřich Dušek (vystudoval pedagogický ústav v Brně, později se stal i naším farářem). Po druhé světové válce to byli již učitelé z Československa, například Vavřín Němeček z Břeclavi (působil zde dva roky) a František Soka z Dolní Čermné. 

Co bys ještě pověděl o Bedřichu Duškovi? 

Pan Bedřich Dušek byl nejprve učitel, pak i farář. Když se však musel z nařízení vlády jednoho povolání zříci, zřekl se učitelství, takže pak byl pouze farář v našem sboru a tak to bylo až do roku 1980, kdy ve svých 70 letech odešel do starobního důchodu. 

Kde ty jsi studoval po základní škole?

Šel jsem studovat na průmyslovou školu v Pecici, bylo to tříleté studium, a potom, v 17 letech, jsem nastoupil do práce. Pak jsem šel na vojnu a po vojně jsem ještě studoval nástavbu, obor mechanik zemědělských strojů. 

Jak fungovala ve sboru mládež?

Shromažďovala se v kulturním domě, kde se hrálo především české divadlo, zpívalo se a tančilo. Když se hrálo divadlo, sál byl vždy plný. O divadlo se vždy staral učitel, který byl zároveň režisér a choreograf. Divadelní představení se ale hrála pouze v zimě, jedno až dvě vystoupení, v létě se pracovalo na poli. Velmi rád na ta divadelní vystoupení vzpomínám. 

zapsal Pavel Šebesta