Kam patří žena?

Ženy v té době zajisté neměly zrovna na růžích ustláno. Podíváme-li se na dobové pozadí, v němž Steinová svoje přednášky sepisovala, je zřejmé, že k emancipaci ženy z hlediska legislativy i společenského postavení zbývala stále dlouhá cesta. Steinová sama toho byla živoucím příkladem – na poli vědy byla v majoritně mužské společnosti ve značně znevýhodněné situaci. Přestože získala vysokoškolský titul, což bylo samo obdivuhodné, byla odsouzena k podřadné profesní dráze (pracovala jako učitelka), neboť etablovat se v akademické sféře jí bylo jako ženě zapovězeno. Smutným dokladem toho je, že se jí nikdy nepodařilo získat habilitaci (docenturu), přestože učinila několik pokusů – oficiálně kvůli ekonomické situaci, ve skutečnosti však nejspíš proto, že byla žena, jednou z „přitěžujících okolností“ patrně byl i její židovský původ. 

Slaboduché bytosti. Historický exkurz

Zde je snad vhodné udělat lehkou vsuvku, která připomene historický kontext doby, v níž Steinová působí. Ocitneme se v meziválečném Německu (Výmarské republice), které svírají stále palčivější ekonomické dopady prohrané první světové války. Na Německo byly uvaleny obrovské válečné reparace (pro představu: uvádí se, že než byla mezinárodní dohodou Německu v r. 1932 povinnost platit reparace zrušena, odešlo z německé státní pokladny přibližně 68 miliard tehdejších marek, což je v přepočtu přibližně 16 miliard eur), které roztočily spirálu hyperinflace. Nůžky sociálních rozdílů se stále více rozevírají, stát navíc bojuje s vysokou nezaměstnaností. To vyvolává politické problémy, které nahrávají vyostřené rétorice extremistických skupin, které čím dál více získávají na popularitě. Německo nevyhnutelně míří k černému scénáři, který dnes dobře známe: vzestup nacismu a druhá světová válka.

Zmiňujeme-li pojem „ženská emancipace“, bylo by nepřiměřené představovat si feministické tendence současnosti, a už vůbec nepřipadají v úvahu přemrštěné stereotypní obrazy nadvlády žen nad světem a zejména nad muži. Je třeba si uvědomit, že situace ženy v současnosti Edith Steinové byla z pohledu dneška jen těžko představitelná. Až do konce 19. století byla žena chápána jako nesvéprávná bytost podřízená svému manželovi, který byl pánem domu. Ženy byly zpravidla napůl negramotné (obyčejně prošly jen minimálním vzdělávacím procesem) a nemajetné, budovat vlastní společenský status či dokonce něco, čemuž dnes říkáme kariéra, bylo pro většinu z nich nepřípustné (volební právo bylo ženám v Německu přiznáno až v r. 1918, v Československu až o rok později). Také do kulturního života mohly ženy až na výjimky přispívat jen nepřímo. Demonstruje to vrstevnice Steinové, anglická spisovatelka Virginia Woolfová, která kdysi prohlásila, že po většinu historie znamenalo slovo „anonym“ ve skutečnosti „žena“. Vzpomeňme například na historičku Růženu Grebeníčkovou, píšící pod pseudonymem Aleš Hauzer či křesťansky orientovanou básnířku Ludmilu Maceškovou, která musela svoji pravou identitu skrývat za jméno Jan Kameník.

Místo žen bylo dlouhou dobu bez nadsázky v kuchyni, tedy v domácnosti, kde pečovaly o děti a poskytovaly svému muži zázemí. Obecně rozšířeným názorem bylo, že ženy mají oproti mužům snížený intelekt a nejsou proto schopny provádět srovnatelné mentální operace jako maskulinní část populace – což je diskvalifikuje v akademické a vědecké sféře, neboť nejsou schopny dosahovat žádoucích výsledků. Pozitivistickým důkazem pro tento názor byla samotná fyziologie ženy: Objem ženského mozku je totiž v průměru o 100 cm3 menší. Že to odpovídá celkovým proporcím ženského těla, bohužel ženy před přesvědčením o jejich nižší „mozkové kapacitě“ neuchránilo.

Počátek 20. století výše zmíněnou situaci žen lehce zlepšil, paradoxně tomu napomohla i světová válka, neboť chybějící muže zastoupily v jejich profesích, což otevřelo cestu jejich širšímu pracovnímu uplatnění. Přesto má proces ženského zrovnoprávnění před sebou ještě dlouhou cestu. Feminismus v pravém slova smyslu vstoupí na scénu až o více než půlstoletí později, v šedesátých a sedmdesátých 20. století, přesto se už mnohem dříve projevují snahy o to, aby byla pozice ženy společensky, právně, ekonomicky i filosoficky rehabilitována. 

Emancipace? Ženská osobitost!

A pokouší se o to právě i Edith Steinová, karmelitánská řeholnice a filosofka, žačka výrazné osobnosti novodobé filosofie Edmunda Husserla. Steinová neusiluje o to profilovat se feministicky; problematika ženství je pro ni legitimní etickou otázkou, s níž se pokouší vyrovnat. Jakkoliv samozřejmě Steinová byla pro zrovnoprávnění žen, jejím záměrem nebylo toto téma politizovat.

Problém dosavadního úsilí ženského (emancipačního) hnutí spatřuje Steinová v tom, že dosud sledovalo cíle individualistické. Podle Steinové je však třeba zaměřit se především na pozici ženy ve společenském kontextu. Důsledkem těchto „individualistických“ snah je totiž podle Steinové to, že „v zápalu boje [za zrovnoprávnění žen] se stávalo, že ženská osobitost se zcela popírala. Tím byl argument o neschopnosti žen sprovozen ze světa tím nejjednodušším způsobem. Pak samozřejmě nemohla být řeč ani o vlastní hodnotě“. Ideovým problém dosud činného ženského hnutí totiž byla snaha dosáhnout ekvivalence mezi mužem a ženou, tedy „vyrovnání se s mužským typem“. V tomto zápase pak ovšem žena zcela ignorovala vlastní typ, odlišnou „podstatu“. Také představa, že žena je pouhý protipól, korektiv nebo snad dokonce doplněk muže, je podle Steinové nedostačující a chabá.

Emancipace ženy se pro Steinovou děje nejdříve před Bohem; v tomto směru jsou pro ni zástupci obou pohlaví rovni, neboť Bůh stvořil člověka – muže i ženu – k obrazu svému, a proto se z tohoto pohledu neliší. Tato skutečnost je pro Steinovou naprostým fundamentem a východiskem pro formulování vztahu k „otázce ženy“, která jí slouží jako afirmace teze, že žena není z hlediska hodnotového oproti muži podřadná. Naopak je žena podle Steinové citlivější k naslouchání Božího slova než muž. V tom pak spatřuje vlastní hodnotu ženy – „ve zvláštní citlivosti na Boží působení v duši“. Z toho pak vyplývá přirozené nadání k tomu „sama se stát celistvým člověkem“ a zároveň „utvářet celistvé lidi“.

Edith Steinová zastává také postoj rovnoprávnosti žen a mužů v rámci pozemských pořádků. Odmítá tezi, že by hodnotové a společenské určení ženy bylo podmíněno a (před)určeno právě jejím ženstvím. Odmítá tak to, co bychom z dnešního pohledu mohli označit jako genderovou stereotypizaci ženy, která vede k její diskvalifikaci na poli společenském, profesním i intelektuálním. „Žádná žena není //pouze// ženou, každá má svou individuální osobitost a vlohy stejně jako každý muž a v těchto vlohách má schopnosti k té či oné profesní činnosti, umělecké, vědecké, technické atd.“

Před Bohem jsme si všichni rovni. I muži a ženy

Rovnost žen a mužů před Bohem (a hypoteticky i před zákonem) však u Steinové nekoliduje s tím, že u zástupců obou pohlaví vnímá odlišně jejich „přirozené lidské poslání“. Pro pochopení tohoto přirozeného poslání ženy je nejdříve důležité porozumět ženské osobitosti. Steinová jmenuje dva zásadní „psychické rozdíly mezi pohlavími“: 

1. Muž je zaměřen spíše věcně, je pro něj přirozené věnovat síly věcné oblasti a podřizovat se přitom zákonům této „věci“. Žena je zaměřena osobně. Ráda se účastní celou svou bytostí toho, co dělá.
2. Muž se tím, že se podřizuje určité věcné oblasti, snadno vyvíjí jednostranně. V ženě žije přirozený sklon k celistvosti a úplnosti.

Pro utváření svého pojetí ženy čerpá Steinová významně z (žido-)křesťanské tradice. Ta jí slouží nejen jako specifický pramen, ale také jako podloží pro filosoficko-teologickou interpretaci „ženské otázky“. Na biblickém základu pak rozlišuje Steinová trojí poslání ženy: a) manželka, b) matka, c) panna. Z této trojice pak vyvozuje pozici ženy ve společnosti a ve světě. Tyto tři podoby ženy mají silnou symbolickou platnost. Každá z nich totiž manifestuje určitou rovinu mezilidské vztahovosti ženy. Je tu však ještě jeden scelující prvek, který prolíná všechna tři tato ženská určení – princip lásky; ať už je to láska milostná k muži, láska mateřská k dítěti, či láska duchovní k Bohu. 

Manželka, matka, panna. Tři symboly ženských vztahů

Obraz ženy-matky symbolizuje v koncepci Steinové vztah ženy k bližnímu. Podstatou //maternitas// je láska, „služebná láska ke všem tvorům“. Tato služebná láska je pomocí, která pomáhá všem tvorům, aby dosáhli dokonalosti, říká Steinová. 

V případě manželství odmítá vžitý postoj, podle něhož má muž nad ženou moc. Tato ponížená pozice ženy podle ní neodpovídá důstojnosti člověka. Kořeny zmíněné domněnky vysvětluje Steinová tím, že biblicky byl muž stvořen jako první a je tedy ženě nadřazen. Steinová rozborem téhož textu (Gn 2) tento názor vyvrací. „O vládě nad ženou zde řeč není. Žena je nazývána družkou a pomocnicí a o muži je řečeno, že se k ní přidá a budou jedno tělo.“ Motiv ženy-manželky reprezentuje u Steinové vztah ženy ke světu. Je tedy významově mnohem širší než pouze vztah ženy a muže v manželském svazku. Také v občanské společnosti je žena symbolicky jedním z údů, které jsou nadány rozličnými dary, které mohou a mají využít pro blaho obce.

Poslední rovinou ženství je pro Edith Steinovou motiv ženy-panny. Ten v sobě specifickým způsobem dává do vztahu ženu k církvi, resp. k Bohu. „Panenství v nejvyšším a posledním smyslu není ničím negativním: ani pouhým odříkáním, zřeknutím se něčeho, po čem zůstává touha a už vůbec ne něčím, pro co nemá člověk smysl. Panenství je něčím navýsost pozitivním: spojením s Kristem k trvalému životnímu společenství. Musí se pociťovat především v lásce Kristově, která určuje veškeré jednání pravé nevěsty Kristovy v naplněnosti Boží pravdou,“ tvrdí Steinová. Zde se sluší zdůraznit, že hovoří-li o panenství, má tím na mysli počestně, upřímně a zbožně žitý život, jehož hlavní směrovkou je Bůh. Nevztahuje se k pohlavní čistotě ženy ani k jejímu profesnímu zakotvení (tj. zasvěcený život). Žena může dělat cokoliv, důležité přitom je, aby vždy byla „dívkou Páně“, jak říká Steinová, tedy aby celým srdcem následovala Krista. 

Žena je láska

Ve všech třech zmíněných rolích se objevuje jeden totožný moment: aspekt služby (ať už bližnímu, společnosti/církvi, či Bohu). Zdá se, že právě tento aspekt tvoří jádro Steinové etiky. Nejde přitom o (nevědomé?) potvrzení patriarchálních stereotypů, podle nichž by měla být žena primárně služkou. Steinová ukazuje, žena není vůči muži svojí podstatou podřadná, ale má plné lidství, neboť k němu je Bohem povoláván každý člověk. Zároveň však vnímá a respektuje psychofyzické odlišnosti obou pohlaví. Žena je podle ní zaměřena více na osobní zkušenost, o věc se zajímá „celou svou bytostí“, zatímco muž je zaměřen převážně věcně. Jedinečnou hodnotu ženy spatřuje Steinová ve vnímavosti pro Boží působení. 

V motivu služby se zrcadlí věrnost křesťanské tradici i Božímu slovu. Služebnost prizmatem Steinové nutně neznamená podřadnost. Akt služebnosti je výsostným projevem lásky, milosrdenství, uznáním hodnoty druhého či druhé. Je projevem lásky, která člověka přibližuje k Bohu. Edith Steinová shrnuje: „Nejvnitřnějším formujícím principem ženské duše je láska, tak jak pramení z božského srdce.“

Právě letos v srpnu uplnyulo 80 let od tragické smrti této německé filosofky, teoložky a řeholnice. Steinová zůstala oddaná principu služebnosti až do úplného konce. Po nástupu nacistů k moci odmítla porušit slib poslušnosti, který svému řádovému společenství dala, čímž se jí zavřela cesta emigrovat mimo Evropu. Záhy byla při razii nacistů zaměřené na pokřtěné Židy zatčena a odvlečena do koncentračního tábora. Ještě při přesunu vězňů se starala o děti odloučené od svých matek. Zemřela v plynové komoře vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau nedlouho po svém uvěznění.

Adéla Rozbořilová

foto: wikipedia.cz, ndr.de