K čemu je církvi dobré teologické vzdělání

Nevystačíme si přitom s povrchní úvahou, že je vždy dobré nechat se vést vzdělanými lidmi. To přece vždycky neplatí, a i kdyby – proč by správcové sborů měli být odborníky zrovna v teologii? Proč ne třeba v psychologii, sociální práci nebo třeba v činnostech stavebních a údržbářských? To jsou přece také znalosti, které se při péči o společenství dobře využijí. Někdy se dokonce zdá, že ve farářské praxi by se vzdělání v těchto oblastech hodilo víc než teologie. Proč jí tedy přikládáme takovou důležitost?

Souvisí to se základním pojetím církve. Církev se od počátku považuje za součást Božího lidu, tedy za společenství, které nevzniklo a nevzniká vzájemnou dohodou lidí podobných (náboženských) zájmů, nýbrž působením Božím. A podle toho také chce a má být spravováno. Jenže jak by církev měla být vedena Bohem, kde a jak je možno hledat Boží přítomnost, jak Bůh mezi lidmi uplatňuje svůj vliv? V židovsko-křesťanské tradici odedávna panuje přesvědčení, že Bůh je mezi lidmi přítomen a působí především svým slovem. Ale kde a jak Bůh promlouvá? Na tuto otázku jsme zvyklí odpovídat, že promlouvá v Bibli – prostřednictvím Písma.

Jak se Bůh děje

To je správná odpověď, ale příliš rychlá – nevysvětluje, jak k tomu promlouvání prostřednictvím textů dochází. Člověk by si Bibli také mohl představovat jako sbírku psaných vzkazů, které nám Bůh podstrkuje pode dveřmi, za nimiž se skrývá. Ale tak to zjevně není, Bible sama to, jak se Boží promlouvání „děje“, popisuje jinak. 

Vždycky v tom mají důležité místo svědkové. A zjednodušeně se dá říci, že jsou dvojího druhu: proroci a učitelé. Proročtí svědkové vystupují s nárokem „toto praví Hospodin“. Většinou se nedozvíme, jak přesně k nim Bůh promluvil – nějak dospěli k bytostnému přesvědčení, že mají, musí něco říci Božím jménem. Zatímco učitelský typ svědka je soustředěn jinak, opírá se o něco, co již bylo řečeno a zaznamenáno, promýšlí a vykládá to, pomáhá svým posluchačům tomu (nově) rozumět. Bibli můžeme – opět zjednodušeně – popsat jako výsledek, záznam svědeckého působení mnoha proroků a učitelů. Je jasné, že oba druhy od sebe nelze čistě oddělit, často se prolínaly. Ostatně i Ježíše, o němž věříme, že v něm Bůh promluvil zcela zvláštním a jedinečným způsobem, jeho současníci vnímali jednou jako učitele, jindy jako proroka.

S hlasy prorockého typu, které si nárokují autoritu přímého Božího promluvení, je ovšem spojena nejistota, jestli nejsou výsledkem (sebe)klamu, jestli náhodou není za slovo Boží vydáváno něco, co vzniklo pouze a zcela v lidském srdci. Proto se hledaly různé způsoby, jak pravost prorockého hlasu prověřit, a jako nejúčinnější se ukázalo právě spojení s učitelským, vykladačským přístupem. Měřítkem spolehlivosti prorockého slova se stal text, záznam slov, která se v tomto ohledu již osvědčila. Tak nějak vznikla Bible. Ale ukázalo se, že to funguje i obráceně, že totiž v těch osvědčených a uznaných, tedy kanonizovaných textech lze s úspěchem nalézat nové, živé, aktuální oslovení.

Slyšet tichý hlas

Toto hledání je úkol kazatelů a je to také důvod, proč má kazatelská služba v církvi tak prominentní místo. Zásada, že mezi všemi službami, díky nimž se církev podobá živému organismu, má vůdčí funkci služba kazatelská, se prosadila velmi brzy, je to patrné již ve spisech Nového zákona. Církev tedy mají vést, řídit její kazatelé, a to nikoli kouzlem své osobnosti, svými manažerskými nebo úřednickými schopnostmi, nýbrž tím, že církvi kážou, a tak jí prostředkují slovo Boží.

Kázání slova Božího jest slovo Boží; zvlášť když to povíme s Helvétskou konfesí takto přímočaře, zní to velmi náročně. Každému kazateli zatrne, když si tento nárok připomene. A právě tady někde můžeme hledat hlavní důvod, proč je teologické vzdělání tak důležité a církvi prospěšné. Ono hledání slova Božího, Božího oslovení v osvědčených textech je totiž vedle pokorného očekávání na působení Božího Ducha také nesnadná práce. Oslovení může člověk očekávat teprve tam, kde porozumí. A porozumění biblickým textům a tradicím, které z nich a okolo nich vznikaly, vyžaduje lecjaké znalosti, umění rozlišovat, tedy kritiku. Teologie se svým aparátem kritické vědy brání iluzím, a tak uprostraňuje onomu většinou tichému hlasu, jímž promlouvá Bůh.

Jan Roskovec, děkan ETF UK, mezititulky redakční
foto: archiv ETF UK, ARo