K čemu Boží Trojice?

Vypadá to tak, ale nutnost takového přemýšlení o Bohu u zeleného stolu nevznikla. Vznikla uprostřed té nejkřesťanštější zkušenosti, která změnila svět: z velikonočního vyznání, že Ježíš byl vzkříšen. Trojice je důsledek Velikonoc, je to přímý důsledek Kristova vzkříšení. Dalo by se říci, že křesťanská víra, která se zrodila právě o Velikonocích, si trojiční přemýšlení sama vynucuje.

Píseň, která neladí

Pěkně to lze ukázat na raně křesťanském hymnu Fp 2,6–11, na textu, který je dost možná vůbec nejstarší částí Nového zákona, jedním z prvních dochovaných křesťanských svědectví vůbec. Zde se na konci ozve výrazná teologická výpověď: „Ježíš Kristus je Pán.“ Pán je řecky kyrios, což bylo označení pro židovské ucho poměrně jednoznačné, je to ekvivalent hebrejského adonaj, což je slovo, které používá Starý zákon pro Pána s velkým P. Čeština pro něj má jedinečné jméno Hospodin. Onen Pavlem citovaný hymnus v listu Filipským tedy říká: Ježíš Kristus je Hospodin. – To neladí. Takhle to přece říct nejde. Ale jak tedy?

Cesta k formulaci trojičního učení nebyla jednoduchá a rychlá. Na počátku byla nová zkušenost velikonoční víry, že v Ježíši Kristu byl a je přítomen Bůh sám. Předtím už Ježíš mluvil o Bohu jako o Otci, tradice záhy začala Ježíše označovat za Božího Syna, řeč o Božím Duchu byla dobře známa už ze Starého zákona. Základní „materiál“ zde byl. Jak ale toto všechno nějak sjednotit dohromady, zvláště když naprosto nepřipadalo v úvahu opustit tvrzení, že Bůh je jeden? Křesťanská teologie před sebou měla náročný úkol, jak do monoteismu „vtěsnat“ Otce, Syna i Ducha.

„Správná“ formulace, která by obstála, se stala předmětem mnoha sporů, hledaly se nové pojmy a nové významy pojmů starých. Silných konceptů bylo několik, až hrozilo, že se církev rozštěpí. Proto císař Konstantin svolal v roce 325 do Niceje koncil, jehož úkolem bylo jasně ukotvit jednotu církve. Z jednání koncilu vzešlo Nicejské vyznání, jež se stalo nedostižným vzorem všech dalších vyznání a zároveň také prvním oficiálním křesťanským dogmatem. Tak bylo po dlouhých teologických zápasech – které se ovšem nevedly pouze na akademické půdě, ale také mezi prostým lidem v tavernách a na tržištích – ustaveno, že Bůh je trojjediný, jedné podstaty ve třech osobách Otce, Syna a Ducha. 

Trojice – křesťanská „espézetka“

Toto starokřesťanské dědictví si od té doby neseme s sebou. Trojice se stala základním poznávacím znakem křesťanství, ale zároveň také předmětem sporů, které dogmatizací Trojice stejně nikdy úplně neustaly. Problémem byla (a dodnes, stejně jako v přednicejských diskusích, pořád pro některé je) především osoba Ježíše Krista a jeho božství. Jenomže právě to je to nové, co velikonoční víra poznala a vyznala. Křesťanství stojí a padá s vyznáním, že v člověku Ježíši Kristu je Bůh sám. To vyjadřuje i to staré dogma, které platí dodnes. Ne ovšem proto, že je to dogma, které platí, a tečka. V protestantském chápání není dogma nic nezměnitelného. Platí jako ta doposud nejlepší formulace, kterou máme, dokud někdo nepřijde s něčím lepším. V pohledu na Trojici nikdo s ničím lepším nepřišel – a dnes už je váha tradice tak silná, že by se těžko něco měnilo tak, aby to akceptovalo široké světové křesťanstvo napříč konfesemi. I my se proto hlásíme k této staré křesťanské formulaci a tradici a nezbývá nám, než se ji pokoušet pochopit a vysvětlovat.

Trojiční myšlenka jednoho Boha ve třech osobách, která každá má téže božství v plnosti, takže to nejsou tři třetiny jednoho Boha, ale pokaždé tentýž a celý Bůh, aniž by ovšem všichni tři dohromady tvořili tři Bohy (jak namítá židovství či islám), ale znovu tvoří jednoho Boha (tedy: 1+1+1=1), to je skutečně něco jako kulatý čtverec či jakýsi křesťanský kóan. V mém soukromém žebříčku nejobtížnějších teologických otázek je Trojice číslo dvě, hned za otázkou po vztahu Boha ke zlu ve světě. 

Bůh ve 3D

Jenomže pokusy od trojiční teologie nějak uhnout anebo ji do značné míry opustit už tu byly a ukázaly se jako slepé uličky. S každým úkrokem mimo trojiční učení se z křesťanského pohledu na Boha a jeho vztah ke světu někde něco důležitého ztratilo. Je třeba si uvědomit, že právě u trojičního učení se dotýkáme samotného jádra křesťanství, totiž otázky, v jakého Boha to vlastně věříme. Myslím, že důležitější křesťanská otázka neexistuje. Od odpovědi na tuto otázku se odvíjejí všechny další odpovědi a podle nich se potom také orientuje křesťanská praxe. Je to vidět třeba na klíčovém okamžiku křesťanského života, na křtu, který se odehrává právě jako křest ve jméno Boha Otce, Syna i Ducha svatého. Ve stejném jménu začínají nedělní bohoslužby a ve stejném jménu žijeme na všech konkrétních místech a ve všech vztazích, v nichž se pohybujeme.

A právě tam je Boží Trojice velkou výhodou a pomocí. Křesťanskou zkušeností jsem začal a také jí skončím: Boží Trojice totiž znamená, že Bůh je vrstevnatý a dynamický. Není to strnulý monolit, dokáže plnit několik funkcí zároveň: je to Stvořitel, který má v rukou dějiny světa i jejich vyznění, je to Pán nad světem, k němuž svět ze své síly nedosáhne. Zároveň je to Bůh, který se v Kristu stal člověkem, vstoupil do světa a nebál se umazat si nejen ruce, ale i celý svůj život lidstvím, včetně smrti. A je to Bůh svobodně vanoucí, prostupující i nám neprostupné hranice prostorů a časů, provázející člověka i v té největší osamocenosti, inspirující, posilující a motivující. Bůh se k nám vztahuje trojmo – stejně jako naše skutečnost má tři dimenze, je i náš Bůh 3D. A to se pro život přesně hodí. 

Zatímco pro myšlení tak zůstává Trojice velkou výzvou, pro praktický křesťanský život je velkou posilou.

Petr Gallus, systematický teolog a pedagog ETF, mezititulky redakční
foto: wikipedie.cz