Jsme zlí?

Nejdřív se přitom dozvíme, že jsme schopni i dobrých věcí. Jako příklad Ježíš uvádí vztah otců k synům, péči rodičů o děti. Najdou se jistě i negativní výjimky, ale obecně snad stále platí, že rodiče jsou připraveni pro své potomky udělat a obětovat mnohé a hledají pro ně jen to nejlepší.

Ne že bychom nebyli schopni udělat něco dobrého. Ale přece s námi není něco v pořádku. A Ježíš to vyjádří velice stručně a bez obalu, skoro mimochodem, jako skutečnost, která je bez diskuse. Mohli bychom ještě zkusit spekulovat, zda nebyl v tu chvíli zrovna naštvaný na své učedníky, protože se ho pořád na něco vyptávali, a přitom ne a ne mu rozumět. Ale lepší bude popřemýšlet, co to tu Ježíš své církvi vlastně říká.

Protože to prosté konstatování naší porušenosti („hříšnosti“) má svůj dobrý účel. Jestliže přijmeme fakt, že jsme lidé hříšní a že jsme zcela odkázáni na Boží pomoc a slitování, pak si také možná snáz odpovíme na otázku, jestli ještě vůbec má smysl se modlit. Nedávno jsem dolouskal knížku, která začíná právě celou sérií otázek: Jak se má dnešní člověk modlit? A může se vůbec ještě modlit? Najde k tomu chvíli klidu, soustředění a odvahy? Nejdříve jsem si říkal, jestli autor trochu nepřehání, situace snad není tak dramatická. Ale pak jsem si uvědomil, jak často se i na mém modlitebním životě projevuje únava a roztěkanost a kdo ví, co všechno ještě…

Jestliže uznávám, že jsem bytost ve všem odkázaná na Boží lásku a odpuštění, že potřebuji zůstávat se svým nebeským Otcem ve spojení, pak snad také s nadějí a radostí přijmu Ježíšovo povzbuzení k usilovným, až neodbytně vytrvalým modlitbám. A nebudu Pána Boha prosit pouze o ryby a vejce a další dobroty, ale především o jeho Ducha. Právě Duch Boží, Duch Ježíšův mi ukáže, jak a za co se vlastně modlit. Připomene mi starosti a nouzi lidí kolem mě, ale i moje vlastní potřeby a problémy, které si možná ani neuvědomuji nebo je úmyslně ignoruji. Osvětlí mi to, co k vlastní škodě přehlížím. Otevře moje uši a srdce Ježíšovu slovu. Duch svatý je tou nezbytnou pomocí, o kterou máme vytrvale prosit, s důvěrou, že to neděláme nadarmo. Vždyť jestliže i my, kteří máme hodně daleko k dokonalosti, dovedeme dát něco dobrého, čím spíše se nad námi smiluje náš věrný a milosrdný nebeský Otec!

František Plecháček

foto: wikipedie.cz