Jsem samostatná jednotka

Když má dovolenou, všichni se ptají, kdy ho zase uvidí. Patnáct let rozváží Vít Soviš obědy v Rýmařově a okolí. Převážně seniorům. Oblíbili si ho natolik, že si bez něj nedovedou představit svůj všední den. Jeho spolehlivost, džentlmenství i smysl pro humor vysoce oceňují i všichni z Diakonie Rýmařov. Rozhovor s Vítem Sovišem (VS) jsme vedli ve společnosti jeho kolegyně Jany Haberhauerové (JH).

Jak jste se seznámil s Diakonií?

VS: Jsem z Rýmařova. Vyrůstal jsem tu. Pak jsem odešel do Olomouce. Deset let jsem tam bydlel na internátu. Ale to víte, všude dobře, doma nejlíp. Táhlo mě to zpět. Jedna známá mi doporučila právě Diakonii Rýmařov. To bylo před patnácti lety.

JH: V roce 2010 jsme v Rýmařově otevírali sociálně terapeutickou dílnu. To je služba pro lidi s mentálním nebo kombinovaným postižením, kteří by se rádi uplatnili na trhu práce. Sociálně terapeutická dílna je na to připravuje. 

VS: Nastoupil jsem tam, ale dlouho jsem tam nepobyl. Hned jsem se připojil k rozvážení obědů jako dobrovolník. Moc mě to bavilo. Líbila se mi představa, že by se z téhle práce stalo moje povolání. Tatínek i maminka mě podpořili, s Diakonií to vyjednali. Chvíli jsem rozvážel obědy na zkoušku. Když jsem se osvědčil, začal jsem pro Diakonii Rýmařov pracovat. Míval jsem smlouvu jen na dva roky. Vždy jsem byl napjatý, jestli mi ji prodlouží. Vždy mi ji prodloužili. 

JH: Je třeba zdůraznit, že rodiče pana Víta vždy velmi podporovali v tom, aby se i přes svoje znevýhodnění co nejvíce zapojil do běžného života. Oba také hodně sportovali. Ke sportu vedli i pana Víta. 

O jaké sporty šlo?

VS: Hlavně o cyklistiku. Já tehdy jezdil a dodnes jezdím na tříkolce pro dospělé. Má jen tři převody. V Rýmařově jsou všude kopce, takže někdy je jízda dřina. Některé kopce ani nevyšlapu, musím tříkolku tlačit. I tak jsme s tatínkem zvládli maraton až do Polska. Dvaadvacet kilometrů na trase Krnov – Głubczyce. Dnes jezdím spíš na krátké výlety do okolí.

Vraťme se k vaší práci. Jaké to bylo s rozvozem obědů začínat? Musel jste se něco nového učit?

VS: Jak se to vezme. Něco bylo pro mě lehké, něco těžké. Například dřív jsem měl od domů, kam obědy rozvážíme, klíče. Odemkl jsem si, vešel dovnitř, zazvonil na dveře konkrétního bytu. Dnes mají některé domy u venkovních dveří klávesnici, kam se zadávají kódy. Teprve pak se dveře otevřou. Každý byt má svůj kód. Všechny si pamatuju. Ale to víte, někdy se spletu. Za dopoledne musíme stihnout i třicet, čtyřicet bytů. Stačí trochu nepozornosti, zmáčknu jiné číslo a jsou z toho zmatky. 

JH: To se ovšem stává nám všem…

VS: Anebo když v paneláku nejede výtah. To potom musíme hezky po svých třeba až do šestého patra. Se dvěma těžkými termoobědníky v ruce. Když do toho máme léto a teploty se šplhají ke třiceti stupňům, tak se pěkně zapotíme. V zimě nás někdy potká i sněhová kalamita. Žijeme konec konců v horách. Poslední pamatuju před lety. Už začalo jaro a vtom napadlo několik centimetrů sněhu. Už s tím nikdo nepočítal. V poslední době ale nepřicházejí sněhové kalamity tak často. 

Diakonie Rýmařov, kde Vít Soviš pracuje, vznikla v roce 1993. Provází a podporuje lidi znevýhodněné stářím, mentálním či tělesným postižením. Pomáhá jim dosáhnout nebo si udržet tělesné, duševní a sociální zdraví a pohodu, a to v souladu s prostředím, kde žijí.

Jak vypadá váš pracovní den?

VS: Ráno přijdu do práce a uvařím si horké kafe. Chvilku počkám, než mi kolegyně řekne, s kým dnes na rozvoz vyrážím. Já sám neřídím, nemám papíry, jsem spolujezdec. Obsluhujeme dvě trasy. Jednu pro Rýmařov, druhou pro okolí Rýmařova. Moje hlavní trasa je ta po Rýmařově. Druhou trasu jezdím jen jako záskok, jsem-li požádán. Když nasedneme do auta, vyrážíme nejprve obědy vyzvednout. Pak rozvážíme. Kolegyně řídí a já roznáším. Když toho máme hodně, tak obědy roznáší i kolegyně. A někdy zůstanu v autě já a oběd doručí kolegyně. Jak kdy. 

Jak dlouhou máte pracovní dobu?

VS: Pracuji každý všední den, od pondělka do pátku, čtyři hodiny, tedy na půl úvazku. 

Dohromady to děláte už patnáct let. To je dlouhá doba. Zažil jste někdy pocit, že už nemůžete, že byste raději dělal něco jiného?

VS: Ne, nikdy. Takové pocity mě nepřepadají.

Co vám vaše povolání dává, co na něm máte rád?

VS: Asi nejvíc to, že si můžu popovídat s lidmi, kterým obědy přivážím. Někdy je to jenom chvilka, protože hned musíme pokračovat, ale i ta chvilka stojí za to. Někdy dostanu i nějaké ty dobroty. Na Vánoce musíme ochutnávat vanilkové rohlíčky. Ale kvůli tomu tu práci samozřejmě nedělám (smích). 

JH: Naši klienti se na pana Víta těší. Stačí, aby měl jeden den volno, a už jim chybí. „Zítra přijde?“ – to je první otázka, kterou slyšíme, když klientům oznámíme, že pan Vít dneska nerozváží. 

Kde trávíte volno nebo dovolenou?

VS: Většinou doma v Rýmařově. Když chci vyrazit někam dál, tak do Olomouce, kde jsem deset let žil. Obstarám si nějaké nákupy nebo se třeba podívám na vánoční trhy na hlavním olomouckém náměstí. Ty jsou vyhlášené a moc pěkné.

JH: Chtěla bych jenom dodat, že tyhle cesty zvládá pan Vít zcela sám. Vyhledá si spoje, všechno si zařídí.

VS: Ano, já jsem samostatná jednotka (smích).

Co děláte, když vám skončí pracovní doba?

VS: Jdu domů a tam pracuju. Bydlím v samostatném bytě v domku, kde také žije moje sestra s rodinou. Třeba vezmu benzinovou sekačku a sekám trávu nebo dělám jiné věci, které jsou potřeba. 

Slyšel jsem o vás, že dobře ovládáte mobily. Kdy jste s tím začal?

VS: Hned jak se objevily ty první, ještě tlačítkové. Učil jsem se po troškách. Můj první mobil byla Nokie. Naučil jsem se pak ovládat i ty dotykové. 

JH: Pan Vít je úžasný. Zásobuje mě informacemi z Facebooku, jsme ve spojení přes Messenger i email. Dostávám od něj vtipná videa. Posíláme si je mezi sebou a společně se bavíme. 

Tento rozhovor vyjde těsně před prázdninami. Co byste všem kolegyním a kolegům z celé Diakonie i čtenářům tohoto magazínu vzkázal?

VS: Přeji vám všechno nejlepší, abyste si pěkně užili prázdniny a dovolenou. A po prázdninách a dovolené se zase vraťte hezky odpočinutí do práce! 

Adam Šůra