Ježíš hranice nebořil, posouval je blíž k Bohu

Ivana Procházková pochází z Brna. Po gymnáziu vystudovala hudební vědu a estetiku na Masarykově univerzitě a krátce působila jako hudební pedagožka. Později nastoupila na Evangelickou teologickou fakultu v Praze. Po jejím dokončení pokračovala v doktorském studiu se specializací na starozákonní teologii. Jako farářka Evangelické církve metodistické působila ve sborech v Plzni a v Praze. V letech 2021–2025 byla členkou předsednictva Ekumenické rady církvi v ČR. Od r. 2021 je superintendentkou Evangelické církve metodistické v Česku a první ženou v tomto úřadu. 

Všichni přirozeně toužíme po bezpečném prostoru, kde nám bude dobře. Je potřeba hranice držet, nebo je máme překračovat?

Myslím, že určitý pocit bezpečí je přirozenou touhou jednotlivce i komunity. Kultura přijetí, ideál otevřenosti mohou být s bezpečím ale občas
neslučitelné. Tzv. „bezpečný domov“ budujeme např. tím, že postavíme ve světě, který není a nikdy bezpečný nebyl, dům: zdi, střechu,
do dveří vsadíme zámek a na okenice namontujeme petlice. Abychom se cítili v bezpečí, chceme mít otevírání a zavírání dveří a oken
pod kontrolou. Nechceme bydlet na nádraží. Na druhé straně ale ani v ponorce. Budovat tzv. zdravé hranice, které chrání, ale nejsou zdí s ostnatým drátem. Aby mohl vzkvétat život, je třeba, myslím, někdy hranice držet a jindy je překračovat. Umění, zápas, kouzlo a dynamika života je v hledání, kdy a v čem hranice držet a kdy je překračovat.

Vnímám, že i když se navenek nějaký křesťanský sbor snaží být otevřený, mnohdy si vevnitř žije sám pro sebe. Lidé spolu jezdí na dovolené, ale dostat se mezi ně je na dlouhé lokte. Nebo když se vytváří nějaký nový typ setkávání, na začátku může být sice ideál pozvat ostatní zvenčí, ale velmi často se kruh utáhne.Nejsem z toho úplně nadšený, ale ta touha, aby nám bylo bezpečno a abychom se sdíleli v důležitých věcech, je zkrátka silná.

I to je nějakým způsobem legitimní. Jde jen o to, aby společenství nezatuhlo, nestalo se z něj vězení. Nebo uzavřené ghetto, kde navíc začnou bujet toxické vztahy. Kdybychom se na to podívali biblicky: Ježíš v rámci tehdejších hranic patrně nebyl úplně spokojen a toužil je překračovat. Proč to dělal? O co Ježíši šlo? Jsem opatrná mluvit o tom, „o co šlo Ježíši“.  Zvlášť v evangelikálním prostředí se velmi často  mluví o tom, co „Ježíš chce a co si přeje“. Znám i odvrácenou stranu těchto proklamací.

Ale vezmu si na pomoc Janovo evangelium. Pro téma hranic bychom v něm našli, myslím, řadu inspirací. Čtu v něm např. hymny o Ježíši stojícím na hranici dvou světů: nebe a země, Boha a člověka, ducha a těla. Ježíše v něm vidím jako toho, který zve a vtahuje člověka do hlubokého, bytostného přátelství a spojenectví s Bohem. To pak také otevírá nové možnosti společenství mezi lidmi. Některé hranice náboženské, rituální, společenské aj., jak byly nastavené v tehdejším judaismu, už něco takového nepodporovaly. Nepodporovaly život s Bohem, byly vylučující a neživoucí. Když se toto stane křesťanskému společenství, církvi, přestane být nositelkou života. Zkostnatí, zamrzne v ní život. Překračovat hranice znamená pak zápas o holý život, o člověka i o Boha. V tomto zápasu lze i dnes umírat, ale toto naše umírání je už součástí Kristova boje, který nakonec byl a je vítězný.

Jak konkrétně a prakticky Ježíš ty hranice překračoval?

Nádherný příklad vidím v setkání Ježíše se Samařankou u studny. Ježíš vstupuje na „cizí“ území Samaří a porušuje tehdejší společenská
pravidla. Osloví samotnou ženu na pustém místě. Sám unavený a žíznivý bourá zeď, která se tyčí mezí ním, mužem a Židem, a ženou
Samařankou. Ale nejen to: žíznivý a unavený Bůh vztahuje ruku a zároveň podává ruku té, která žízní po životě a je unavená z několika
nevydařených manželství. Zároveň nemyslím, že Ježíš zde hranice mezi Židy a Samařany jako takové popřel. Jen je ignoroval, protože
skutečná průrva, kterou bylo třeba tehdy u té studny překonat, zela jinde. Paradoxně je to Samařanka, která připomíná Ježíši konvenční
náboženské spory mezi Židy a Samařany. Nositeli pravého náboženství jsou Židé, nebo Samařané? Ta správná zbožnost, spiritualita je ta
jeruzalémská, nebo ta gerazimská? Ježíš hranice, které Samařanka zmiňuje, nepřekračuje lehkým krokem. Domnívám se, že jen vidí skutečně
„nepřátelskou“ linii jinde. V naší žízni, hladu, lži a pokrytectví, v hluchotě vůči tichému Božímu hlasu v Duchu. Co z toho vyvozuji pro
téma překračování hranic? Pouhé zrušení stávajících hranic nemusí pomoci. Skutečná ohrožení života a naopak příležitosti mohou být
jinde, než si na první pohled myslíme.

Takže nejde o samoúčelné boření zdí… Ale mnohé hranice si vytváříme sami ze strachu.

A často zbytečně. Stavíme je mnohdy na úplně hloupých místech. Kdo ví, komu a čemu takové hranice pak slouží. Strach je mocný nástroj manipulace s jednotlivci i davem.

Před lety mi farář z jednoho vesnického sboru řekl, že až on tam skončí, ten sbor se zavře. Lidé se prý stěhují do měst a sbor nemá šanci přežít. Namítl jsem mu tehdy, že ta vesnice ale přece pořád žije. A on mi odpověděl: „Ale to jsou Romové.“ Nedovedl si vůbec představit, jak sbor místní komunitě otevřít a jak jim posloužit. Lepší pro něj bylo sbor zavřít. Přišlo mi to docela zraňující, on by se jistě neoznačil za rasistu, ale byla to silná lidská hranice a chyběla tam Ježíšova třetí cesta.

Dovedu si představit, že ne každý farář dokáže sloužit přes hranice vlastní kultury. Vyžaduje to určité obdarování, osobnostní nastavení, znalosti i dovednosti. Ne každý to prostě umí. Třeba by byl pro sbor, který jste zmínil, vhodný jiný farář. Možná se ten člověk zkrátka bál, že to
nezvládne. Nebo rasistou opravdu byl, to je také možné. Člověk občas sám o sobě může zjistit, že má rasové předsudky, a ani to netušil.

Občas ty bariéry získáme až časem. Viděl jsem malé děti ve školce, měly tam chlapečka s jinou barvou kůže, ale ony tu barvu vůbec nevnímaly. Definovaly toho chlapce úplně jinými vlastnostmi.

Byly pro ně podstatné jiné věci. Ne barva kůže.

V rámci církve si také rádi hrajeme na svém vlastním písečku. Máte bohatou zkušenost s ekumenou. Na jakých rovinách ta spolupráce funguje? Dovedu si představit, že vedení církví se sice na něčem domluví, ale místní komunity to vidí jinak. Nebo naopak, že něco hezkého kvete zespodu…

Obecně se domnívám, že platí, že v diakonii je ekumenická spolupráce už mnoho let samozřejmostí. A nemyslím, že je to jen „východisko z nouze“, z personální nouze. Pomoc potřebným v nouzi zkrátka historické nebo věroučné spory odsouvá do pozadí. Nejsou relevantní. Skutečně silným momentem pro mne byla návštěva Všeukrajinské rady církví a náboženských společností v ČR na začátku dubna loňského
roku. Všeukrajinská rada církví sdružuje zástupce křesťanských církví (pravoslavných, římských katolíků i protestantů), židovské obce
i muslimského společenství krymských Tatarů. Společně přijeli s jedním posláním, mluvili jedním hlasem: „Na Ukrajině, na okupovaných
územích probíhá genocida. Nepodlehněte manipulativní propagandě, která se šíří také v České republice. Zasévá nejistotu, strach, pochybnosti nakonec i o tom, kdo je vlastně agresor, kdo rozpoutal a vede válku.“

Najednou začne být důležité něco jiného.

Přesně tak. Je mi líto, když vědomí podstatných věcí po pominutí krize zase zmizí a my se začneme znovu utápět v malichernostech.

Na poli ekumeny jsem moc vděčná za spolupráci s vaší církví. Již několik let trvá naše spolupráce např. na kurzu pro pracovníky s dětmi.
Ve vzdělávání se přitom na věroučné rozdíly naráží mnohem častěji. Kurz „S dětmi na cestě víry“ je od samého začátku ekumenický. ČCE
naprosto otevřeně sdílí své know-how v oblasti financí, ohledně právních a účetních rámců na celé půdě ERC. S vděčností využíváme jako
ECM pro naše duchovní supervizory vaší církve. A mohla bych pokračovat dále.

Byl jsem překvapen zahraniční zkušeností jedné z reformovaných církví. Kvůli úbytku věřících se rozhodli slučovat své vlastní sbory i sbory jiných denominací pod jednu střechu a sdílet faráře z různých církví podle potřeby.

Je to vlastně vtipné. Je to určitá nouze, ale myslím si, že skrze ni nás Pán Bůh něčemu učí. Při bohoslužbách nahlas vyznáváme, že církev Kristova je jedna, ale pak si křečovitě držíme svá malá teritoria. Kdo ví, proč vlastně!

Když jsem v devadesátých letech studovala teologii, vzpomínám si na setkání s tehdejším synodním seniorem Pavlem Smetanou. Říkal už
tehdy, jak je absurdní, že v malé obci se schází zvlášť např. deset českobratrských evangelíků, pět metodistů a pět husitů. Dovedete si představit, že by vedení našich církví pozvala své členy do jednoho společenství a faráři jednotlivých denominací se v něm např. po pěti letech
střídali ve službě? Třeba nás k tomu nakonec dovede nedostatek financí. Nebo farářů. Nebo obojí. Co všechno by mohlo napomáhat dobrému,
viďte?

Mám nemilou zkušenost, kdy se malá církev vymezovala vůči jiné malé církvi: je nás „pět a půl“, držíme si vlastní tradici – a s těmi druhými, kteří jsou nám de facto nejblíže, nebudeme mít nic společného, protože jsou zkrátka jiní a my přece nejsme jako oni. Podobné lpění na vymezování se mi v dnešním světě přijde jako projev malosti.

Nechci zlehčovat zápasy víry našich předků, vážím si jejich statečnosti, ryzosti jejich víry. Myslím si ale, že se doba proměňuje. Každá generace se přece znovu musí ptát, co je „dobré a Bohu milé“. Co bylo podstatné pro svědectví Kristu, věrohodné před třemi sty lety, nemusí
být dnes.

Přemýšlím, čím by dnes církev mohla být tím příkladem v překračování oněch hranic. Aktuálně vedeme i napříč křesťanstvím spory v rámci kulturních válek o přístupu k sexuálním menšinám. Jak máme zvěstovat Krista relevantně, když jsme sami názorově rozdrolení?

Názorová pestrost nemusí být vždy na škodu. Úzký, jednostranný úhel pohledu, redukce člověka na jeden aspekt jeho života však považuji
za smrtící. Nikdo nechceme, aby nás lidé definovali a nahlíželi na nás jen a pouze přes naši sexualitu. Samozřejmě, že sexualita k nám a naší
lidskosti patří, ale nejsme jen ona! Na této kulturní válce je hrozné, myslím, především to, jak je člověk úzce redukován jen na jeden aspekt
svého lidství.

Vrací mne to k dětem ze školky, které jste zmiňoval. Barva pleti jejich kamaráda je důležitá, je otiskem jeho kořenů, kultury, jazyka. Ale pro
své spolužáky je také klukem, co má třeba čepici, kterou bych také chtěla, klukem s kudrnatými vlasy, veselou maminkou, starší sestrou…

V rozdělené společnosti se totiž stává, že i velmi otevření lidé, kteří by o sobě řekli, že jsou přijímající, dokážou někdy docela drsně nenávidět ty, co jsou na opačné straně spektra. Rád bych řekl, že v církvi je tomu jinak, ale žel ne všude. Myslím, že Kristus by chtěl oponentům přiznávat lidskost.

Přijde mi, že právě tohle je něco, co církev může společnosti nabízet. Nenechat se vehnat do úzkých uliček redukování, ale vidět v tom druhém
člověka v celé jeho šíři. Člověka, který není jen svatý, a není ani jen hříšník. Počítat a pracovat s tím, že je v člověku dobro i zlo, vidět ho
celého, s celým jeho životním příběhem. A mít pro druhého naději. To, co chci pro sebe – Boží blízkost a krásu života – to přát i tomu druhému.
Někdy se to daří, jindy ne. A někdy se dějí zázraky. 

připravil Martin Sabo
foto: archiv respondentky