Ježíš a sociální realita jeho doby

Historické souvislosti

Posuneme-li se od evangelisty Lukáše k Josephu Flaviovi a přibližně době Ježíše, bylo v Galilei 204 měst či vesnic a život byl organizován hlavně na vesnické úrovni. Města byla populačně i ekonomicky silná a mnohé vesnice byly obydleny lidmi vlastnícími kvalitní půdu. Jižní Galileu obývali převážně Židé a region byl charakterizován jako zemědělské území s menšími usedlostmi. Města Seforis a Tiberias měla významný vliv na sociální i ekonomické poměry v regionu a tvořila svým provozem i výstavbou prosperující ekonomické prostředí, kde fungoval obchod. Horní Galilea, tedy území na severu, je hornaté a její obyvatelstvo bylo konzervativní, zemědělské, převážně židovské, a nemuselo nutně požadovat totéž, co obyvatelstvo Galileje jižní (dolní), kde působil Ježíš. 

Kafarnaum bylo v čase Ježíše osídleno zhruba 600 až 1500 obyvateli a archeologický průzkum prokázal existenci rodinných domů a vil, jakož i zemědělských usedlostí, které můžeme vidět za podobenstvími (Lk 12; Mk 12 a dalšími). Kritika společenských poměrů se týkala těch, kdo byli strůjci veřejného života a tvořili elitu politickou, ekonomickou i náboženskou, jež žila ve městech. 

Podobenství jako zrcadlo doby

Za Ježíšovými podobenstvími mohou stát sociální poměry za panování Heroda Antipy a obdobná praxe v Itálii i římských provinciích utvářela kontext Lukášových adaptací. Řada badatelů zastává názor (J. Kloppenborg, E. van Eck, J. Jeremias), že zemědělská sociální realita skrytá za podobenstvími není zanedbatelná a ve své době mohla výrazně ovlivňovat význam Ježíšovy kritiky, neboť to byly obrazy ze světa a praxe jeho posluchačů.

Panující třída (elita) tvořila zhruba 2 % populace a kontrolovala více než 65 % zemědělské půdy i moře. Produkci polí a rybolov zajišťovala manuální práce otroků a nájemců půdy. Regionální elity vybíraly rozmanité poplatky, cla a nájmy, regulovaly distribuci zboží a bohatly, o čemž svědčily jejich domy i honosné veřejné budovy. Horní vrstvy dbaly o oděv či zevnějšek, nosily šperky a nakupovaly půdu i otroky, čímž dávaly najevo své společenské postavení. Životní styl bohatých vedl k nárustu drahoty a poptávce po otrocích, jakož i ke ztrátě živnosti drobných řemeslníků. Loajální horní vrstva neváhala využívat nátlak a římskou armádu k potlačení rebelií. To vše vyvolávalo společenské napětí a touhu po odplatě. 

Charitativní prostor mezi domácím a veřejným společenským prostředím vyplňovaly náboženské komunity, jež zajišťovaly potřebné služby pro své členy. Vztahy patron-klient byly nedílnou součástí života, neboť společenská vrstva s politickým vlivem zasahovala do života prakticky každému. Vysoká míra městské mortality znamenala, že ani rodinný život nenabízel stabilní postavení a mohl záviset na širších sociálních vazbách. 

Potřeba legitimizace síly a nastavení městské společnosti vzhledem k viděné nebo zakoušené krutosti, které se nevyhýbali ani vzdělaní králové a císaři, vedla k tomu, že chudí byli mimořádně zranitelní. Násilná podobenství (Lk 19,11–27) či přirovnání (Lk 11,21–22) pracují s vnímáním dobové reality, a ač se jedná o fiktivní formy, drsnost jednání postav nemusí být nadsazená. Dlouhý čas vlády Heroda Velikého byl pro obyvatele finančně obtížný, neboť výdaje panovníka rostly a bylo nutné na ně získávat prostředky. U toho však nezůstalo a Židé p Herodově smrti svědčili v Římě, že „mnoho lidí zahubil a zmučil celá města“. Zároveň se v Palestině dlouhodobě udržovala nedůvěra k hasmoneovským i herodovským panovníkům, která charakterizuje celé 1. století př. n. l. 

Kázání Jana Křtitele prezentovaná Lukášem (Lk 3,10–14) mohla být vnímána jako zásadní kritika dvora či královských úředníků a mohla být velmi populární u těch, kdo trpěli ekonomickým útlakem. Jestliže byla Galilea centrem židovských revolucionářských idejí, které mohly obsahovat představu mesiáše-osvoboditele (Lk 3,15), na druhé straně stáli obránci politického statu quo, kteří byli z vyšších společenských a náboženských kruhů. Společnost byla rozdělená sociálně, nejen národnostně či nábožensky, a Ježíšovo vystoupení se bez sociálních důrazů neobešlo. Definovat Ježíše jako sociálního proroka (blízkého kynikům), jehož antagonistou je římská říše (Jesus Seminar – J. D. Crossan, M. J. Borg), není tedy nepatřičné. 

Proti Římu

Podobenství sehrávala v Ježíšově vystoupení podvratnou funkci a volala po změně „království Říma“ (pax Romana) a „království chrámu“ za jiné království. Přiblížení se království Božího bylo voláním po jednotě, spravedlnosti i odpuštění a bylo náboženskou, sociální, ekonomickou i politickou kritikou aktuálního stavu společnosti včetně její zbožnosti. 

Ježíšův étos působí dojmem, že je utvářen ve vztahu k situaci (ad hoc) a je nedílnou částí symbolického morálního systému jeho kultury. Zranitelnost těch, kteří byli systémem správy majetku a daňovou politikou posláni na samé dno společnosti nebo byli lidsky degradováni, se odráží v Ježíšových blahoslavenstvích (Lk 6,20–26), která jsou i klíčem k podobenstvím o boháčích. Ježíšova podobenství měla mít spíše praktický efekt, jenž komplexně postihoval negativní dopady ekonomické hierarchie společnosti, zasahoval do otázek cti a povědomí o sobě samém, korigoval vnímání rituální nečistoty nebo autority a nastavil měřítka lásky k Bohu i bližnímu, jež však můžeme nalézt také u stoiků. 

Podle S. F. G. Brandona měl Ježíš velmi blízko k programu zélótů a podle van Ecka čtením podobenství „proti zrnu/obilí“ je zachována pozice, při níž podobenství Galilejce Ježíše proklamují „království Boží“ tváří v tvář útlaku působenému králi loajálními Římu a chrámovou elitou. 

Lukášovo evangelium tedy má svůj sociálně-ideologický náboj, jenž koliduje s důrazy stoiků a apeluje na posluchače z městské střední vrstvy. 

Jiří Lukeš, biblista a pedagog HTF UK, mezititulky redakční
foto: wikipedia.com