Ještě nedomachroval. Vzpomínka na Sváťu Karáska

Po krátké chůzi jsme došli na místo posledního odpočinutí a shlukli se do doslechové vzdálenosti. Slova se ujal farář Jarda Pechar a Sváťův kmotřenec Vladimír Košárek, zvaný Vejška. 

Po úvodní děkovné modlitbě zazněla společná píseň To já, ó Pane můj. Píseň byla hrána na dvě kytary, Jardovu kompozitní akustiku a Sváťovu propůjčenou, dobovou, pár akordy promačkanou španělku. Poté ze sbírky kázání //Boží trouba// vybral a přednesl dvě ukázky farář Tomáš Trusina; bylo krásné zavzpomínat na přímé a neobtěžkané věty, které mě v Karáskových textech vedou za ruku. Taky bylo zajímavé, že kolem nás celou dobu čtení kroužila nádherná zelená vážka.

Další píseň, Vy silní ve víře, zazpívaná s typickým rytmickým Karáskovským akcentem, otevřela další část, což byly vzpomínky na různá setkání se Sváťou, hlavně úsměvné příhody, ale i okamžiky pevné vůle a loajality na všech stranách. Rád bych odkázal na knihu rozhovorů Víno tvé výborné.

Otčenášem a požehnáním jsme dopluli k svižnému konci a v rytmech nepříliš známé písně Džongili mara zavzpomínali i na Karla Kryla.

„Cesta životem je tak krátká – mne ani nestačí narůst bradka – na krátký cestě ještě je zkratka – srdce ti, bratříčku, zavřelo vrátka – Džongili mará, džongili dong.“

Při odjezdu z Motola s bratrem Vaškem Jelínkem jsme ještě zabředli do plodného rozhovoru o verších a příhodách například z knihy Vrata dokořán. Další program ještě pokračoval ve Sváťově oblíbeném klubu Šatlava. 

Na hřbitově nás bylo dost, ale vešli jsme se, a i když písně nebyly vždy v rytmu a čistě zazpívané, i přes to měl Sváťa určitě radost.

Matt Halaš
foto: Jaroslav Pechar