Jedno nenápadné datum

17. května 1990 byla vyškrtnuta homosexualita z mezinárodní klasifikace nemocí Světové zdravotnické organizace. Přispělo k tomu jistě i to, že tzv. konverzní terapie, která se snažila o „léčbu“ homosexuality, se ukázala jako neúčinná, naopak mnoha lidem ve svém průběhu těžce ublížila. S odstupem času se ukázalo, že bylo velmi dobře, když k této změně došlo – mnoha lidem se najednou žilo i dýchalo podstatně lépe. 

I Martin Luther překročil konvence

Jako evangelický teolog jsem si přitom vzpomněl na Martina Luthera. Tento bývalý mnich si vzal za manželku bývalou jeptišku – Kateřinu z Bory. Překročili přitom mnoho tehdejších církevních tabu – a jejich nepřátelé, ale často ani přátelé zpočátku nevěděli, co si o tom mají myslet. Katastrofisté předvídali strašné následky – třeba, že se jim narodí antikrist. Ukázalo se však něco úplně jiného – Martin Luther s Kateřinou prožili krásných 22 let manželství a stali se takřka vzorovým příkladem pro to, jak vypadá manželská láska. V láskyplném vztahu může člověk nejlépe prožít své lidství a rozvinout své schopnosti pro službu společnosti. 

Protože vidím kolem sebe, že se lidé z komunity LGBT mají vzájemně opravdu rádi, přesvědčuje mě to, že manželství pro všechny je to nejlepší společenské řešení. Vždyť hlavní smyslem manželství je láska.

Posun pohledu společnosti na vztah k lidem odlišné sexuální orientace znamenal pro mnoho lidí osvobození k pravému lidskému určení, kterým je láska. Člověk se učí lásku přijímat i dávat a postupně v ní roste. Hluboce prožívaná láska může zraňovat, ale nemá se z ní léčit. Této lásky jsou schopni lidé heterosexuální i lidé z LGBT+ komunity. Osvobozeni k pravému lidství tak mohou být všichni, kteří se zbaví předsudků a rozšiřují hranice lásky, a tak dávají lásce více prostoru. „Především mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti.“ (Kol 3,14) 

Člověk jako imago Dei

Jako evangelický teolog pokládám za důležité přemýšlet, jak propojit dnešní téma s Biblí. Jednou možností je postavit se teologicky k textům, které jsou tradičně vykládány proti lidem z LGBT komunity. Takto postupovali teologové, kteří vytvořili prohlášení 30. synodu ČCE – Problematika homosexuálních vztahů (2006). Jinou možností je věnovat se textům, v nichž se ukazuje rozdíl mezi dnešním pojetím lásky, věrnosti a manželství a tím v biblických dobách. Na Jonatanovu lásku vzpomínal David, když ho oplakával (2S 1,26). Rút slíbila Noemi věrnost slovy, která se často používají při manželském slibu (Rt 1,16–17), král Šalomoun měl 700 manželek a 300 konkubín (1Kr 11,3), zatímco manželek krále Davida se nemůžeme přesně dopočíst (šest jich známe jménem), v Janově evangeliu se mluví mnoho o lásce – i o lásce mezi Ježíšem a Šimonem Petrem a o učedníkovi, kterého Ježíš miloval.

Zvolím však třetí možnost – vybrat si jeden z biblických textů, ukazujících novost Božího království ve srovnání s lidskými zvyky a řády. Tato novost znamená také možnost nově promýšlet vztah k vývoji ve společnosti. Vhodným textem je například epištola Koloským 3,9–14. Postupně si ji projděme: „Svlecte se sebe starého člověka i s jeho skutky a oblecte nového, který dochází pravého poznání, když se obnovuje podle obrazu svého Stvořitele.“ (Ko 3,9b–10)

Člověk chce být k obrazu Božímu – a ne pod obraz. Není to nějaký nedostupný ideál – máme možnost se obnovovat k obrazu svého Stvořitele, tak jako si můžeme svléci šaty staré a špinavé a vzít nové a krásné. To, že se člověk obnoví k obrazu Stvořitele, se projeví přiřazením do široké skupiny, k níž patří všichni lidé ve svých kulturních a etnických rozdílech. Když reformace učila o řádu stvoření, ne náhodou se to týkalo i manželství. Dobré manželství podle Martina Luthera mohou prožívat lidé ze všech národů a náboženství. Manželství je tedy pro všechny.

Obnova k Božímu obrazu znamená také vnímat, že každý člověk je Bohem přijímán bezpodmínečně, ať má jakoukoliv sexuální orientaci či barvu kůže. Kdo si myslí, že má u Pána Boha nějaké zásluhy pro to, jaký je, obelhává druhé či sám sebe.

Krásné nové šaty jsou vlastně povahové vlastnosti a chování: „Oblecte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost.“ (Ko 3,12) 
„Neobelhávejte jeden druhého, svlecte ze sebe starého člověka“ (Kol 3,9) – v církvi se o lidech odlišné sexuální orientace mnoho lhalo a dodnes mnohdy lže – zřejmě ze strachu vést s nimi rozhovor. Ovšem lhaní je právě vlastnost starého člověka. Církve se ve vztahu k LGBT lidem mnoho prohřešily a často dodnes hřeší – lhaním, neláskou, odsuzováním, tím, že lidem braly naději. A tak potřebují odpuštění. Potřebují však také umět vyznat své viny, což je první krok k odpuštění. „Odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému.“ (Ko 3,13) Sám jsem člen komise Českobratrské církve evangelické pro rozhovor s LGBT lidmi. Když jsme v komisi přemýšleli, co by mělo být v prohlášení o vztahu církve k těmto lidem, napadla nás rychle prosba o odpuštění za špatné církevní chování. 

Lidé jsou rozliční, láska však stejná

V epištole Koloským čteme o Řecích a Židech, obřezancích i neobřezancích, barbarech, divoších, otrocích i svobodných. Čteme zde o společenském dělení lidí v době Nového zákona. Všichni výše jmenovaní však mají nerozdílný přístup k Boží lásce. Dnes zažíváme dělení společnosti na jiné skupiny – rozdělené podle sexuální orientace, barvy kůže, náboženství či národnosti. Když se člověk obnovuje podle obrazu svého Stvořitele, zřejmě pochopí, že je přijat bezpodmínečně, ať má jakoukoliv sexuální orientaci či barvu kůže. A tak už není Čech ani Slovák, není Ukrajinec ani Rus, není uprchlík ukrajinský bez přívlastků ani ukrajinský – romský, není Rom ani gadžo, není heterosexuál, homosexuál ani lesba, protože to všechno jsou slupky, šaty, v kterých má být přijat. Všichni lidé jsou jako pohádkový Shrek – mají slupky. Ty slupky jsou jejich součástí. Pod nimi všemi je jen jeden člověk, bližní, v němž potkáváme Krista. Myslím, že Kristus k nám přichází právě do těchto slupek, do jedinečnosti těch druhých, do jejich identit, které jsou navzájem odlišné. A právě v té odlišnosti, včetně sexuální, se člověk může s Kristem setkat.

V neděli před dnem IDAHOT uspořádal evangelický sbor v Bratislavě podvečerní bohoslužby k tomuto výročí. Do kostela se sjeli lidé z celého Slovenska – „duhové rodiny“ s dětmi, rodiče homosexuálních dětí a také lidé z LGBT komunity. Uvědomil jsem si přitom, jak jsou takovéto bohoslužby důležité jak pro ty, kteří přemýšlí nad svou sexuální orientací, tak pro církev, která zde chce být pro všechny.

Mikluláš Vymětal, mezititulky redakční