Jeden den v táborové kuchyni

Mobilní telefon neodbytně hraje. Aha, mám vstávat. Vypotácím se z postele a rozhrnu závěs na okně. Nevěřícně zírám ven: dočasná kolegyně a sousedka z vedlejšího pokoje M. vybíhá ve sportovním do ranní rosy obkroužit tábor. To já teda ani náhodou! Je prostě mladší a méně opotřebovaná, okřiknu vnitřní hlásek, který má jakési připomínky k mé kondici. Honem rychlá sprcha, vyčistit zuby a jde se na to.

S provinilým pozdravem vcházím do táborové kuchyně: tady už je práce v plném proudu. Z kotle se kouří, na obrovském sporáku cosi bublá, kuchtík B. loupe cibuli. Kuchařky L., M. a M. jsou očividně sehraný tým, je to zřejmé z jejich zkušených pohybů a úsporných gest, ani se nepotřebují nijak zvlášť domlouvat. To já jsem na tom o poznání hůř, pomáhám v kuchyni letos poprvé a pořád se dost motám.

Rychle si zavazuji zástěru a mířím na svou stranu kuchyně. Zde se u okének vydává jídlo, a také po jídle uklízí a myje nádobí. Prvním úkolem nás pomocnic je prostřít ke snídani. 

Proběhnutá a svěží kolegyně M. probouzí k životu průmyslovou myčku, za chvíli ji budeme potřebovat. Před plechovým monstrem mám respekt, ale časem se spřátelíme a na konci pobytu se z nás stanou vysloveně kamarádky.

Při cestě do skladu se zastavuji u ručně psaného jídelníčku na celý týden. Je to věru počteníčko – samé dobroty! Knedlíky se švestkami, halušky s uzeným, sekaná s bramborovou kaší… A k tomu saláty, moučníky a dezerty. Mňam! Sliním jako lišák před kurníkem. To je taky nápad, číst jídelníček nalačno! 

Šéfkuchařka L. pevnou rukou krájí na plátky olbřímí vánočky, které obětavé kuchařky mísily, splétaly a pekly dlouho do noci. Chutnají famózně (ty vánočky) a v nejmenším se nepodobají univerzálním pletencům z obchodu. Ukládám plátky do ošatek opatrně jako líhnoucí se kuřátka, abych nepoškodila křehké lupínky mandlí. K tomu chystáme do mističek máslo, med a několikero druhů domácích marmelád. Ještě kakao, čaj a pečivo… 

Během příprav snídaně se k nám přidává kuchtík B. Ač je z nás nejstarší, má energie a dobré nálady na rozdávání. A hlavně ví, kam se postavit. Je to ostřílený nestor, jezdí sem pravidelně, přátelí se snad se všemi účastníky a zná perfektně chod kuchyně. Když musel na jeden den odjet, jeho celodenní pomoc nám s M. citelně chyběla.

V jídelně zahajují nový den oznámeními a zpěvem, potom už se účastníci pobytu pustí do jídla. B. je připraven u okénka k odebírání použitého nádobí. Umýváme, sušíme, třídíme a uklízíme. 

Po snídani začíná kuchyni hlavní nápor práce – příprava oběda. Kuchařky jsou dobře naladěné, vše jde jako na drátkách, u práce si prozpěvují. Ochotně se přidávám. Vždyť to je jeden z důvodů, proč jsem tady – chybí mi zpívání a doufám, že zde o ně nebude nouze. To ještě netuším, že na závěrečném večeru vystoupíme jako svébytné kuchyňské hudební těleso s originální písní, již otextovala šéfkuchařka. 

Blíží se dvanáctá a přípravy k obědu vrcholí. Kuchařky jen tak mimochodem stačily ještě upéct moučník a vykouzlily dezert ke svačině. My dvě s M. se snažíme dopočítat strávníků, jejichž počet v čase kolísá, a nachystat příslušný počet příborů, talířů a skleniček.

Sotva z jídelny utichne kánon „Čeho třeba Bůh nám dá“, nastává chvíle, kterou mám nejraději. Vcházíme mezi stoly a roznášíme mísy plné horké voňavé kouřící polévky. Později i talíře s hlavním chodem, dnes je to segedínský guláš se dvěma až osmi – jak si kdo ráčí přát –, který u okénka hbitě servírují kuchařky. Obdivné mručení a spokojené pomlaskávání (někdy dokonce potlesk!) patří sice hlavně jim, ale my, pomocnice, jsme také malým podílem přispěly. Chvála nám zvedne sebevědomí i morálku a s následnou horou nádobí se svižně vypořádáme.

Naši strávníci vyrazili za svým programem a pro kuchyni nastává vzácná chvilka klidu a odpočinku. Vaříme kávu, klábosíme, smějeme se, plánujeme a dumáme, dáme opuchlé nohy na chvíli nahoru a zástěru naopak dolů. A je nám tak nějak hezky… Jako když se povede kus dobré práce. V této chvíli ještě netuším, jak moc mi tihle lidičkové přirostou k srdci a jak velmi je budu postrádat po návratu domů.

Než se stihnu zabydlet na lavici, kuchařky se pustí znovu do vaření. I večeře jsou zde teplé – vařené s láskou a pečlivostí. Prázdné talíře mluví samy za sebe. Občas někdo přijde poděkovat osobně. Postěžovat si strávníci chodí pouze na dvě věci: je moc těžké si nepřidat a nemožné zhubnout. 

Během večeře osádka kuchyně stihla vyřešit, s čím budou zítřejší ovocné knedlíky, zahájit přípravné práce, uklidit kuchyň a rozdělit úkoly na ráno. Dokonce se účastníme večerní přednášky. Strategicky usedám dozadu. Jsem upřímně ráda, že se v sále zhaslo a všichni koukají na promítací plátno. Nemusím silou vůle držet padající víčka a probouzí mě až závěrečný potlesk.

V kuchyni se ještě svítí, ale já zbaběle mířím zalehnout. Nohy a záda namažu alpou, připravím na zítra čistou zástěru a v polospánku nastavuji mobil. Ráno bude zase nesmlouvavě hrát. A stejně se těším.

Libuše Rozbořilová
foto: Daniela Ženatá