Je důležité, abychom při pohledu na člověka s duševními potížemi neviděli jen jeho diagnózu

Radmila Schneiderová vystudovala všeobecné lékařství na Univerzitě Palackého v Olomouci, specializaci získala v psychiatrii a psychoterapii. Absolvovala také Pražskou psychoterapeutickou fakultu (dnes Pražská vysoká škola psychosociálních studií), na které od r. 2005 externě vyučuje. Jako psychiatr působila v řadě pražských zdravotnických zařízení: ve Fakultní nemocnici Motol, Psychiatrické nemocnici Bohnice, později též v Denním sanatoriu Fokus či Psychoterapeutické a psychosomatické klinice ESET. Od r. 2010 působí v Dejvickém psychoterapeutickém centru. Je evangelička a členka farního sboru v Praze-Střešovicích. Jejím manželem je současný synodní kurátor Jiří Schneider.

Jak se dnes ve společnosti vlastně na psychiatrické pacienty či lidi v psychologické péči díváme? Bývají stále označováni za „blázny“? 

Já jsem trochu ovlivněná tím, že jsem s lidmi, kteří se potýkají s nejrůznějšími duševními potížemi v každodenním kontaktu, takže pro mě jsou běžní. Mám pocit, že během let se společnost hodně mění. Ještě moje nebo předcházející generace to mívala tak, že jsou to blázni, a raději se od nich drželi dál. Ale myslím si, že se to mění – tím, že se o duševních nemocech víc mluví a také víc lidí potřebuje péči. Mladá generace se za to často už vůbec nestydí. 

Často zaměňujeme osobnost pacientů za jejich diagnózu či její projevy. O dysgrafikovi si myslíme, že je „lempl“, člověk s ADHD se nám může jevit jako „sígr“, člověk s depresí zase jako „lenoch”. Jak můžeme k lidem, kteří se potýkají s psychickými obtížemi, přistupovat citlivěji? 

Na začátek bych ráda řekla, že to, jak se konkrétní duševní potíže projeví, vždycky ovlivňuje osobnost člověka. Třeba u temperamentní nebo expresivní osobnosti jsou vidět jiné projevy než u člověka introvertního. 

Když je člověku hodně zle, někdy jeho diagnóza dominuje a není z něj vidět nic jiného. Ten člověk je v tu chvíli opravdu hlavně depresivní, psychotický… Je ale důležité, abychom při pohledu na něj neviděli jen jeho diagnózu, i když jeho jiné potenciality jsou v tu chvíli v pozadí. Někdy ale naopak ve snaze dotyčného nestigmatizovat jeho diagnózu nebereme vážně a všechno vysvětlujeme něčím jiným – temperamentem, povahou… Je potřeba mít na paměti obojí. Pro laika, třeba blízkého, kterému někdo psychicky onemocněl, je velmi těžké se v tom vyznat. Někdy je to složité i pro nás profesionály. Pamatuju si, že když jsem pracovala v Bohnicích a viděla jsem úplně rozložené lidi, vůbec jsem si nedokázala představit, že můžou jindy fungovat jinak. A pak, když jsem pracovala v komunitním centru, tak jsem viděla, co všechno zvládají, jak dovedou být sociální. Hodně tedy záleží na tom, jak tomu člověku momentálně je. 

Jak s nimi můžeme o jejich potížích mluvit? Máme se do toho vůbec pouštět? 

Přikláněla bych se k tomu, že pokud to není nezbytné a nemáme s tím co do činění, nechat to na jejich případné iniciativě. Případně bych je podpořila k nějaké péči, aby si našli oporu, nebo jim s vyhledáním péče pomohla. Určitě bychom do toho neměli vstupovat, když si to dotyčný nepřeje a situace není život ohrožující. 

A co když to nezbytné je? Když s ním potřebujeme nějak jednat, spolupracovat? 

Nejlepší je mluvit úplně obyčejným jazykem. Jednou mi jedna paní řekla: „Když si se mnou můj psychiatr neví rady, začne mluvit latinsky.“ Někdy máme tendenci se schovávat za odborné termíny. Úplně nejlepší je přitom mluvit prostě lidsky: „Vidím, že ti teď není dobře, že se ti špatně soustředí, že jsi smutný…“ Popisovat, co vidíme a ptát se, jestli můžeme nějak pomoct. Ale to hlavní z laické pozice by mělo být hledání mostů k odborné pomoci, nikoliv se do toho pouštět amatérsky. 

Zmínili jsme několik diagnóz, např. ADHD. Co může těmto lidem nabídnout medicína? Je možné je nějak léčit nebo zmírňovat jejich projevy? 

U všech duševních onemocnění je výhrou, když se dotyčnému člověku podaří své potíže a hendikepy nějak integrovat do svého života. Každý z nás se musíme naučit sám se sebou žít, ať máme větší nebo menší trable. Některé jsou zabudovány do naší osobnosti, některé jsou chronické, ne úplně vyléčitelné, ale když to dobře integrujeme, tak ta nemoc už není to hlavní. Náš život má spoustu dalších aspektů. 

Například u ADHD jde o to najít způsob, jak zvládnout časté přeskakování pozornosti – a v dospělosti si najít práci, kde je to možné. Jak jste mluvila o tom, že dítě s ADHD může navenek působit jako sígr – ono jím není, ale nezvládnutou výchovou ze strany nás dospělých se jím může stát. 

Je být psychiatrickým pacientem stále tabu? 

Moje klinická zkušenost je, že v různé míře ano. Duševní nemoci jsou méně jasné a přijatelné než tělesné nemoci. Když máme zlomenou nohu nebo ležíme v horečkách při chřipce, je to pro nás i pro okolí srozumitelné. Psychické potíže vedou často k pocitům selhání, bývají provázeny studem, nejistotou, sníženým sebehodnocením, ztrátou kontroly nad svým prožíváním. Pamatuju si, když jsem před lety procházela těžkým obdobím, že jsem to v nějaké míře sama zažívala. Můj obdiv mají všichni, kteří se k duševním obtížím dovedou prostým nebulvárním způsobem přiznat. Osobně tím přispívají k prolamování toho tabu a k destigmatizaci duševně nemocných. 

S jakými druhy stigmatizace a mýty ohledně psychických onemocnění se ve svojí praxi nejčastěji setkáváte? Jak se jim můžeme vyhnout? 

Stigmatizace se projevuje na různých úrovních. Ignorací duševně nemocných, předsudky vůči nim a jejich diskriminací. Je důležité, aby lidé s duševním onemocněním nebyli izolováni, jako tomu například bývalo v minulosti, kdy se psychiatrické nemocnice stavěly na okrajích měst. To, že s těmito lidmi nejsme v kontaktu, ke stigmatizaci vede. 

Vždycky mě zvedne ze židle, když v novinách vidím nějaký bulvární titulek, že schizofrenik někoho zabil. Duševně trpící člověk, psychotik, ublíží spíš sám sobě. Když je ve velkém vnitřním pnutí, chce si takto od trápení „pomoci“. 

Stigmatizace často vzniká na základě naší nějaké předešlé zkušenosti. Nemůžeme se tomu úplně vyhnout, ale je dobré, když v tom rigidně nezůstáváme. Myslím, že je důležité se vzdělávat. Kdykoliv se zavíráme ve své názorové bublině a neděláme kroky k těm druhým, nezkoušíme s nimi komunikovat, tak v tom uvízneme. 

Setkáváte se i s projevy sebestigmatizace (člověk aplikuje společenské předsudky, které se vztahují k dané skupině, sám na sebe). Jak s takovými pacienty pracujete? Je možné ji odbourat? 

Nejlépe je lze odbourat psychoterapií. Vliv na to má také to, jak k člověku přistupují jeho blízcí. K sebestigmatizaci totiž nejčastěji dochází v důsledku toho, že je dotyčný neustále konfrontován s negativním hodnocením své osoby, třeba to odmalička slýchává doma. Depresivní člověk sám sebe stigmatizuje z podstaty svých potíží, myslí si, že je neschopný, špatný, že za nic nestojí. V každém případě je důležitá podpora, péče, ale i dobrá léčba – ať už psychoterapie, nebo i léky. 

Občas se pacienti setkávají s nevhodným chováním i ze strany profesionálů, tedy zdravotnického personálu. V nedávné době například médii proběhlo video, ve kterém gynekoložka vulgárně uráží svoji pacientku. Jak se na to díváte? 

Tato konkrétní situace byla velmi vypjatá a je zřejmé, že to bylo naprosto špatně. Neetické. Ale i těm, kdo jsou za normálních okolností citliví, vnímaví a morálně v pořádku, se může stát, že při obrovském přetížení mohou pacienta zranit. Když jsme my, zaměstnanci v pomáhajících profesích, vyčerpaní, tak to bohužel můžou odnést právě ti lidé, o které se máme starat. A to se děje. Lékaři i sestry jsou uhonění, mnohdy vyhořelí. Pacienti – a obzvlášť ti duševně nemocní, kteří mívají často podlomené sebevědomí – jsou lidé v nouzi, zranitelní, kteří potřebují náš čas a naši trpělivost, a když jsme vyčerpaní, tak to nezvládáme. Když se to sejde třeba ještě s komplikovanou osobností zdravotníka, může dojít k takové hrůze jako v té gynekologické ambulanci. Důležité je o sebe pečovat. Vzít si dovolenou, neschopenku, jet do lázní… Odpočívat, nabírat sílu musíme všichni, i zdravotníci. 

Co můžu jako pacient dělat v situaci, kdy se setkám ze strany zdravotnického personálu s jednáním, které považuji za problematické? Jak se můžu bránit? 

To je těžké, protože v takovéto situaci, která vás zaskočí, nejste schopni dostatečně racionální reakce. Někoho to znejistí, někoho úplně odrovná, takže „zamrzne”, v někom to vzbudí agresi. Pokud to jen trošku jde, doporučuju se v té chvíli nejdřív trochu vydýchat. Když to zvládnete, je namístě říct, že vám to bylo nepříjemné. Tomu druhému tím dáte prostor, aby na to reagoval. Když to nepomůže, jsou tu další stupně – obrátit se na nadřízeného, na zřizovatele nebo poskytovatele služeb, na Českou lékařskou komoru. Když nic z toho nefunguje, je možná mediace, se kterou ale musejí souhlasit obě strany. Anebo potom soud. Vím, že to není snadné, pacient se bojí, a psychicky nemocný člověk ještě víc, co to pro něj bude mít za důsledky, protože je ve vztahu k lékaři ve slabší pozici. Často se proto neozve. Proto je dobré, když má nějakou podporu, ať už je to rodič, partner, dítě, sociální pracovník. 

Jak můžeme s lidmi, kteří se s duševní zátěží potýkají, ohleduplně jednat, společně žít (např. ve sboru)? 

Zásadní je brát je v první řadě jako lidi. Lidi, kteří to mají v životě občas těžké se sebou anebo ve vztazích, což je může posouvat na okraj společnosti. Pro lidi nějak vyčleněné je vždycky důležitá komunita. My ve sborech komunitní život máme, navíc je to komunita přijímající, vědomá si vlastní nedokonalosti. Když se díváme na ty druhé kolem sebe, na to, co umějí, na jejich obdarování, pak je můžeme snáze přijmout i s těmi jejich těžkostmi. Neznamená to, že musíme všechno vydržet, ale nemusíme se kontaktu s nimi bát. 

K nám do Střešovic chodíval několik let jeden psychotický pán. Praktický život zvládal jen těžko za pomoci sociálních pracovníků a pečovatelské služby. Bylo evidentní, že je vážně duševně nemocný, ale i to, že k nám do sboru patří. On byl zároveň velký nadšenec do rostlin a jejich znalec. Každého v kostele s úsměvem pozdravil, podal mu ruku a vždycky stočil řeč na květiny. Sama jsem se toho od něj spoustu dozvěděla. 

Kam byste čtenářům doporučila zamířit, kdyby se chtěli dozvědět něco, co by přispělo k destigmatizaci duševních onemocnění? 

Začít je možné na webu Centra péče o rozvoj duševního zdraví (www.cmhcd.cz). To je organizace, která se od 90. let zabývá zlepšováním péče o duševně nemocné, a to včetně edukace a destigmatizačních aktivit. Protože mají řadu různých aktivit a v jejich webových stránkách se lze snadno ztratit, doporučuji jít přímo na stopstigma.cz. Tam jsou informace jednodušší, stručnější, s možností dalších konkrétních prokliků. 

A také bych zmínila skvělý destigmatizační projekt, kterého se už víc než 20 let účastním. S několika terapeuty děláme s komunitou bývalých pacientů Fokusu sociální cirkus (Cirkus Bombastico Praha), kde zkoušíme různé kejklířství a také pracujeme s ohněm jako metaforou duševní krize. V létě spolu míváme týdenní soustředění, v jehož závěru uspořádáme představení pro veřejnost. A jednou za rok spolupracujeme i s Diakonií ve Stodůlkách.

připravila Adéla Rozbořilová
foto: ARo