Jarní hladovec

Panáček Michelin není můj vzor. Na stranu druhou – vařené hobliny se sojovkou sice měly kalorický obsah nula, ale byly opravdu hodně hnusné. O těchto slepých kulinářských uličkách jindy.

Hledám něco, co se dá jíst. Ne probiotické limonády, očistné čaje… Co se dá jíst tak, jak to je. Ne jako příměs typu „nádivka do kuřete“. Ne jako příloha k něčemu (rýže, těstoviny). Jen tu a tam něco jako salát s kyselou zálivkou, nějak mě to nezasytí, když to není teplé. Čili v praxi vždycky něco jako špenát, hlavně když je toho hodně.

Doporučuji své tři jarní stálice: kopřivu, bršlici a křídlatku (pozor, v pozdějším období může být už hořká). Spojuje je základní fakt, že jsou to plevele. Neexistuje množství, které by vás po natrhání mělo vést k výčitkám svědomí z poškozování přírody. Spíš naopak. Tak jsem si stanovil základní kuchařský objem: jedna igelitka.

Druhou velkou výhodou je praktická nemožnost záměny (dobře – bršlici si může amatér splést s bolehlavem, ale ten na začátku jara ještě spí a později má fakt úplně jiný tvar listů).

Všemožné účinné látky a působení snadno vygooglíte, stejně jako sofistikované recepty. Jsem v tomto ohledu dost nenáročný. Tak mohu za sebe doporučit.

Bršlice: Možná ne každému sedne její vůně, mně ano. Na oleji osmahnu cibulku (já ji rád, tak hodně) a pak dusím nadrobno pokrájené listy cca 20 minut, někdy déle. Trochu mléka na zjemnění chutě, nešetřím solí a pepřem. Případně česnek, ale on je stejně v těch objemech málokdy cítit. Mám rád muškátový oříšek, tak ho cpu do všeho. U kopřivy to vyjde nastejno, jen ji překrájením nadrobno spařím vroucí vodou, aby přestala pálit. Raději ale bršlici. Méně barví (čili méně uklízení v kuchyni), voní mi lépe a je křehčí.

Křídlatku si nechávám nakonec, to už je trochu fajnšmekrovina. Mladé pazochy (prýty, výhonky) jsou něco na půl cesty mezi chřestem a rebarborou. Šly by jíst i mladé větvičky a listy, poměrně záhy ale tvrdnou a ani dlouhým vařením nezměknou. Hlavním úkolem je minimalizovat rebarboru, protože je to fakt děsně kyselé a zatěžující ledviny. A pozor – je to děsný plevel – zbytky nikdy ne na kompost, ale spálit, do popelnice nebo vrátit do houští, kde jste ji sbírali. Kousky okolo 1 cm zakoření, vyrostou, a už se jí nezbavíte. V Česku potkáte křídlatku japonskou, sachalinskou a českou. Liší se tvarem listů, chuť a jedlost vyjde nastejno. Na odtrostlejších rostlinách si ale moc nepochutnáte. Je nutné křídlatku odchytit v čase rašení, kdy je mlaďounká, starší jedinci nevládnou dobrou chutí.

Z Japonska (kde jí říkají „itadori“) mám následující návod, který se mi osvědčil:

Výhonky loupu (jde to blbě, zvláště u úplně mladých na to kašlu), hodím do vroucí vody, za dvě minuty potřebuje prudce zchladit – ve dřezu mám studenou vodu s kostkami ledu. Nechám přes noc vylouhovat („maceruji“), čímž ztratí kyselost, propláchnu – a mám improvizovaný chřest. Jen se solí, s máslem, sojovkou, nějakým dipem, kečupem.

Jaroslav Pechar

foto: pexels.com