Jakými správci chceme být?

Jsem hrdý na to, že naše sbory hospodaří řádně, rozvážně, odpovědně a transparentně. Jen občas se ozve hlas jakoby z minulé doby, kdy nám nezbylo než hledat různé vedlejší cestičky jakési „vzájemné hospodářské pomoci“. Třeba když dostanu otázku: co je špatného na tom, když prodáme za výhodnou cenu část pozemku sboru důležitému členu sboru, který pro něj hodně vykonal nebo ještě udělá? Co je špatného na tom, když v podobném případě pronajmeme se slevou byt ve sborovém domě? Rozdíl mezi obvyklou a „přátelskou” cenou je skrytou formou daru. A to na úkor prostředků na údržbu a opravu pronajímaných budov. Ale hlavně mohou vznikat pochybnosti, podle jakých kritérií se rozhodlo, kdo si takový dar zaslouží. Nemluvě o tom, když se jedná o člena staršovstva, které o tom rozhoduje… 

Předpoklady jsou transparentní hospodaření a srozumitelná pravidla při rozhodování o nákupu, prodeji či pronájmu nemovitostí. Naše řády tato kritéria splňují a snažíme se je dále zpřesňovat. Stanovují, kdo za co odpovídá, nesvěřují rozhodování jednotlivcům, ale voleným orgánům sborů, seniorátů a celé církve, pamatují i na zamezení střetu zájmů. 

Přechod na samofinancování a pozornost věnovaná hospodaření církví otevírají starou otázku, k čemu je církvi majetek. Jedni by všechen majetek rozdali chudým a scházeli se „po domích“. Starost o majetek je překážkou na cestě následování Krista, na níž jde o to chválit Boha, studovat Písmo, svědčit o evangeliu a věnovat se potřebným. Pokud k tomu církev potřebuje nějaké materiální zázemí, nechť je co nejskromnější. 

Druzí zase nejsou ochotni se vzdát nemovitostí, které už sborovému životu neslouží. Vždyť jak byli naši předci vděční, když si mohli postavit toleranční modlitebny! 

Církev se ale proměňuje. V místech, kde kdysi byly kvetoucí sbory, je dnes pár jednotlivců, nebo nikdo. Údržba nemovitostí se stává pro sbory tíživým břemenem, které bere čas a sílu k dělání věcí důležitějších a potřebnějších. Majetek, který sbory spravují, jim předali předchůdci ve víře, nepatří jejich současným členům, kteří jsou jeho dočasnými správci. Jakkoli členové staršovstev spravují majetek sborů samostatně, není to jejich majetek. 

Starost o to, co se zděděnými budovami, je zdrojem obav při spojování sborů. Slyšíme hlasy „my bychom se i spojili, ale nechceme se starat o další nemovitosti; nechceme, aby o ‚našich' nemovitostech rozhodovali i přespolní…“ 

Některé sbory zdědily výnosné nemovitosti, ale zůstávají dlužny povinnosti „provozovat hospodářskou činnost, zejména při správě majetku, a získávat tak prostředky pro práci církve“ (Řád hospodaření církve, § 2 odst. 1). Jinde se hlasy zbývajících členů zděděný majetek prodá jen k prodloužení samostatnosti sboru, na úkor budoucích správců a bez ohledu na potřeby jiných sborů. Máme být řádnými a rozumnými hospodáři, nebo nerozumnými správci, kteří rozdávají z majetku, který jim nepatří? 

Pozornost věnovaná správě majetku církve by měla být přiměřená. Otázkou je, o kolik nemovitostí jsme schopni se zodpovědně postarat. Církevní stavby by měly získávat prostředky na svou údržbu z hospodářské činnosti. Každý správce domu si vytváří fond oprav, jehož zdrojem je nájemné. Tam, kde se opravy hradí ze saláru, darů a dobrovolnickou svépomocnou prací, musí být společenství starající se o tyto budovy dostatečně velké. Budov, které ani jedno z toho nemají, bude rozumné se co nejvýhodněji zbavit a získané prostředky věnovat na údržbu a opravu budov tam, kde církev žije. 

Podstatné je věřit a předávat víru. Zachovávání tradic, péče o kostely a fary – zkrátka o svěřené dědictví – tomu podstatnému má jen sloužit. Protože nebude-li víry, tradice ani kostely nebude KOMU předat. Na druhou stranu, nebudeme-li se o ně starat, nebude CO předat. 

Jiří Schneider, synodní kurátor