Jakým jazykem mluví Bůh?

Mnohde stále není situace taková jako v českém prostředí. Možná překvapí, že k roku 1800, tedy ještě v poměrně dohledné minulosti, bylo na celém světě pouze 67 jazyků, do nichž byla Bible přeložena. Dnes je jazykových mutací Bible téměř na 3000. Ale stále není hotovo. Uvádí se totiž, že v současnosti existuje na světě přibližně 6000 jazyků. 

V římskokatolické církvi byla latina de iure liturgickým jazykem ještě v minulém století. K oficiálnímu zrušení došlo až po druhém vatikánském koncilu. Církevní slovanština naopak leckde na východě jako liturgický jazyk přetrvává. 

Rozděl a panuj. Jazyk jako politikum

Církevní slovanština se vyvinula z nám dobře známé staroslověnštiny, která je sama zajímavým „projektem“. Máme ji spojenou s věrozvěsty Cyrilem a Metodějem, které chováme v úctě jako misionáře, kteří na naše území přinesli křesťanství. Ve skutečnosti však křesťanská víra pronikla na naše území od „západních“ křesťanů, kteří na území Velké Moravy (i Čech) již v průběhu 8. století přicházeli, a to především z franského Pasova. 

Velká Morava vnímala Franskou říši jako hrozbu, a tak se snažila z jejího vlivu vymanit. Jednou z možností bylo dostat se pod ochranu Byzance. Příslušnost k západnímu či východnímu ritu s sebou totiž nesla i významné mocenské konsekvence. Nápad hovořit na Velkomoravany srozumitelným jazykem nebyl projev jakési slovanské vzájemnosti, ale promyšlená strategie, která měla zvýšit úspěšnost byzantské mise. 

Politické dopady jazyka nám znějí jako dávná minulost, ale hrají roli i dnes. Univerzální liturgický jazyk nemusí být chápán pouze jako symbol jednoty, ale jako projev „kulturního imperialismu“. S touto nálepkou se i v současném římskokatolickým světě potýká právě latina. Není divu, že papež František často v komunikaci používá svoji rodnou španělštinu, přestože latinu skvěle ovládá. Je to však důležitý krok, jehož symbolikou je rozmělňovat mocenský příznak jazyka a otevřít prostor k přirozenému vyjádření myšlenek i víry prostřednictvím vlastní řeči. Užívání latiny přináší i další úskalí, jako je neschopnost se v církvi snadno a přesně vyjadřovat o moderních tématech. 

Bílý kokos a večeře Tuleňova. Kulturní rozdíly v Bibli

Jedním z pozitivních důsledků překladů do místních jazyků je to, že pomáhají překlenout kulturní rozdíly. V Žalmu 51 například zaznívá: „Umyj mě, budu bělejší nad sníh.“ Ale jak intenzitu tohoto vyjádření předat někomu, kdo sníh nikdy neviděl? Někteří překladatelé proto sahají po dynamických ekvivalentech: výraz „sníh“ tak nahradí třeba „kokos“. 

Pro našince bude zřejmě úsměvná kulturní modifikace Bible ve společnosti Inuitů, žijících v Grónsku. V zemi všudypřítomného sněhu a ledu se jen těžko představuje ovce či beran, což jsou velmi frekventované biblické motivy. Inuité je proto nahradili jiným zvířetem, které je v zemi stejně běžné, jako u nás skopový dobytek – tuleň. Vydáte-li se někdy s Inuity na bohoslužby, vezměte v potaz tento jazykový posun, abyste neutrpěli kulturní šok, až se od stolu Páně ozve: „Tuleni Boží, který snímáš hříchy světa…“ 

Zdá se to exotické, ale podobné zásahy „postihly“ i českou verzi. Například pověstné jablko ze stromu poznání, které Eva nakousla, se původně v Bibli vůbec neobjevuje, hovoří se obecně o „ovoci“. V našem prostředí se však vžila představa, že šlo o jablko, neboť jde o jednu z běžně dostupných plodin. Tento obraz navíc podpořila Vulgata, která pracuje se slovní hříčkou malum (jablko) – mālum (zlo).

I v současných překladech však zůstávají zakonzervovány kulturně podmíněné souvislosti, kterým dnes už nerozumíme, anebo je interpretujeme jinak než bibický svět. Nemusí jít nutně o rozdíly lexikální, ale spíše společenské návyky, které se v průběhu staletí proměnily. 

Jednou z cest, jak se s těmito kulturně historickými překážkami vyrovnat, jsou moderní překlady, které se kromě jazykového překladu věnují také převodu společenských a politických zvyklostí do kontextů, které jsou pro křesťana 21. století lépe představitelné. V českém prostředí se objevil kromě konvenčních biblických překladů zajímavý a odvážný pokus Parabible Alexandra Fleka, v němž jsou evangelijní texty převyprávěny na pozadí současného světa. 

Důležitost toho, aby liturgické texty hovořily mateřským jazykem, ukazuje myšlenka jazykového relativismu. Jeho základem je přesvědčení, že pojetí světa je závislé na jazyce, kterým jedinec či společenství mluví. Jinými slovy jazyk ovlivňuje to, jak vnímáme a interpretujeme svět kolem sebe. Ve třicátých letech minulého století tento princip shrnula tzv. Sapir-Whorfova hypotéza, která je dnes stěžejní součástí jazykového relativismu. 

Pakliže jazyk spoluutváří to, jak myslíme a jak vnímáme svět, pak liturgický jazyk spoluutváří to, jak věříme. Jazyk totiž nemá zásadní dopady jen na utváření obrazu světa, ale také na formulování naší identity. 

„Účastnit se liturgie je něco jiného než sedět ve školní lavici. Liturgie musí být vedena v jazyce, kterému lidé opravdu rozumějí, má-li být autentická,“ říká Joseph P. Amar, profesor lingvistiky na University of Notre Dame a kněz syrské maronitské církve. 

Od Bábelu ke glosolálii

Bible se k mnohostí jazyků staví poněkud nedůvěřivě. Každému asi vytane příběh o babylonském „zmatení jazyků“. To přichází jako trest za lidskou zpupnost. Rozdělení jazyků tady teologicky symbolizuje porušení řádu a nesvornost mezi lidmi. Řada učenců proto usilovala o vytvoření univerzálního jazyka, který by měl napomoci světu získat ztracený řád. Jedním z nich byl Jan Amos Komenský, který myšlence jednoty křesťanů věnoval celé své životní dílo. 

Nový zákon je již k jazykové pluralitě shovívavější, protože vznikal v kosmopolitním prostředí, kde i jeho autoři, ale také první křesťanské sbory byli menšinou. Spíš než na univerzalitu zaznívá směrem k jazyku v duchu antické filosofie požadavek na „jazykovou transparentnost“ – mluvčí má být především pravdomluvný a ve svém projevu mírný, ale také se má vyjadřovat jasně a srozumitelně („vaše slovo ať je vždy laskavé a určité“ Kol 4,6). 

Naproti této biblické opatrnosti stojí názory některých teologů, kteří tvrdí, že Bible byla přímo předurčena k tomu, aby se překládala. Vždyť prvním překladem je už Nový zákon samotný – originální rukopis je v řečtině, ale dobře víme, že Ježíš hovořil aramejsky.    

Je však třeba také připomenout, že každý překlad je výklad a žádný překlad se bez poctivého výkladu neobejde. Můžeme zde parafrázovat slova apoštola Pavla: „Ten, kdo mluví jazyky, nechť prosí, aby je dovedl také vykládat.“ (1K 14,13)     

Teprve v nedávných měsících byl dokončen překlad Bible do jednoho z 20 domorodých jazyků v Zambii. „Je to jako kdyby Bůh mluvil naším jazykem,“ prohlásil jeden z tamějších křesťanů. 

I když nemluvíme ve vytržení, ba dokonce i když mluvíme jen jediným jazykem, má naše jazyková kompetence důležitý účel v našem životě víry. Pomáhá nám totiž Boží poselství vnímat, přemýšlet o něm a také je předávat. I když to všechno jazyk dělá nedokonale, přesto jej nemůžeme degradovat na pouhý nástroj. Do jazyka jsme doslova vrostlí. Skrze něj žijeme, ale také věříme. Proto je tak důležité, aby nám liturgie byla otevřená, a to jistě nejen verbálně. Náš nedokonalý lidský jazyk je branou k tomu, aby se nás mohlo dotknout dokonalé slovo Boží, slovo milosti, lásky a pokoje.

Adéla Rozbořilová
foto: wikipedia.cz