Jakou pluralitu naše církev unese?

Rodina církve stojí na základě, kterým je křest ve jménu Kristova. Nikoli naše rozhodnutí pro církev, nýbrž Kristovo rozhodnutí pro nás. Patříme Kristu, on rozhoduje o tom, kdo jemu patří. O tom, kdo patří k tomuto domu, do této rodiny. 

V prvním listu Korintským ve 12. kapitole rozvíjí biblický autor obraz církve jako těla. Tělo je krásné tím, jak je poskládané z množství údů a orgánů, které tvoří celek a spolupracují. Nejsme stejní. Přitom jednotlivé údy a orgány nedokáží pořádně porozumět funkci těch druhých. Mohou si připadat, že pro svou jinakost snad do toho těla ani nepatří. Nebo že tam nepatří někdo jiný. Apoštol jim tyhle pocity rozmlouvá. Jste Božím dílem, Bůh rozumí celku a každému údu dává jeho místo a úkol. Vy jen pečujte jeden o druhého. A co vás spojuje, je schopnost prožívat společně utrpení i radost. 

Podívám-li se do nedávné historie, kdy ČCE čelila krizím rozdělení, vidím dva příklady. V roce 1990 se z našeho společenství vydělil sbor v Praze – Holešovicích, který se stal Křesťanským společenstvím Maniny. Šlo tehdy o spor o křest dětí. Maniny nejenže děti nekřtily, ale neuznávaly jeho platnost vůbec. Naše církev však křtí dospělé i děti. Je tu otevřenost pro oba přístupy. Lze si vybrat. Ale nelze druhým předepisovat, že děti křtít nesmějí. V roce 2006 synod řešil otázku, zda mohou děti přijímat večeři Páně. Synod rozhodl, že každý sbor může rozhodnout, jaká bude jeho praxe. Tedy: praxe může být různá, ale nepředepisujme druhým, jak to mají dělat. K žádnému rozdělení tehdy nedošlo. 

Pro některé z nás je nyní otázkou, jak církev přistoupí k otázce manželství a partnerství stejnopohlavních párů. Vzhledem k tomu, že na rozdíl od křtu a večeře Páně manželství není svátost, je tato otázka o řád méně naléhavá. Snad se s ní tedy dokážeme vyrovnat se ctí. K naší evangelické tradici a specifitě patří, že se vždy nanovo nechá oslovovat Písmem svatým, je otevřená jeho novým interpretacím s vědomím základu víry v živém Kristu, ochotná poctivě zvažovat podněty přicházející z ekumenického společenství i sekulárních věd, připravená k rozhovoru uvnitř i navenek, poskytující možnost každému členu do směřování církve promlouvat prostřednictvím presbyterně-synodního zřízení. 

Pestrost není jen něco, co musíme snášet. Nepříjemnost, se kterou je nutno se smířit. Pestrost je dar, bohatství. A naděje. Rozmanitost se vyrovná s nepředvídatelnými nároky a budoucími krizemi snáze než monokultura. Písně v našem zpěvníku jsou nejen melodicky, ale i textově pestré. Vyjadřují rozmanité zkušenosti víry a odrážejí různou zbožnost. Smíme je zpívat společně s úctou a pokorou. A nechat si jimi rozšiřovat své porozumění pro šíři a hloubku rozmanitosti svědectví víry. 

Pavel Pokorný, synodní senior
foto: Jiří Hofman