Jako pašerák a celník v jedné osobě

Rozhovor s Petrem Pazderou Paynem, který se pustil do překládání biblických textů a svoje překlady prezentoval mimo jiné na živém čtení v boskovickém evangelickém kostele za doprovodu hudebníka Miloše Bařinky. Petr Pazdera Payne je spisovatel, za knihu Předběžná ohledání byl nominován na Magnesii Literu. Je také vystudovaný teolog a v poslední době opět poměrně intenzivně káže v různých sborech Evangelické církve. V rozhovoru jsme mluvili o jeho nových překladech biblických textů.

Petře, co tě přivedlo k překládání biblických textů? Jaký byl impuls?

Už zdávna ve mně narůstá nespokojenost s obecně užívaným a asi padesátiletým Českým ekumenickým překladem (ČEP). Na fakultě jsem se učil hebrejsky a řecky, a tak ta nespokojenost nebyla jen instinktivní, netýkala se jen nepoetičnosti tohoto překladu, včetně prapodivných slov, jako jsou „pronárody“, „bohatýři“, „svévolníci“, „okřídlenci“, „bloudi“, „propastné tůně“ a jiné a další. Byl jsem schopen si se slovníkem leccos přeložit a nahlédnout, jak notně se ten ekumenický překlad taky dovede odklánět od originálu. A musím říct, že jsem překvapen, jak málo evangelíky problém překladu obecně trápí, ačkoli si na slovu Písma zakládají a svoji víru na něm v intencích programového hesla „sola scriptura“ staví. S překládáním jsem začal právě proto, že mi na slovu, na jazyku záleží a že mi jsou biblické texty drahé.

Podle čeho sis texty vybral a kolik jsi toho přeložil?

Zatím se zabývám pouze Starým zákonem. Překládám právě ty texty, které jsou mi drahé, a zároveň jsem přesvědčen, že by se měly překládat trochu jinak. Nicméně některé texty jsou natolik krásné v kralickém překladu, že nevidím důvod, proč přidávat další překlad. Třeba takový 23. žalm (Hospodin jest můj pastýř…) v kralickém překladu je nepřekonatelný. A potom taky jsou pro mne důležité ty texty a pasáže, na něž odkazuje Nový zákon. Mám přeložených dvaačtyřicet žalmů, knihy Kazatel, Jonáš, Pláč Jeremiášův a potom drobnější pasáže z Mojžíšových knih, z Joba, z proroků. Ale to neznamená, že jsem se vším definitivně hotov. Pořád je co opravovat a vylepšovat anebo i měnit.

Co je pro tebe při překladu důležité a na co kladeš důraz, případně čeho se snažíš vyvarovat?

Každý překlad je výklad, to je otřepaná fráze, ale překlad nesmí být výklad až moc. Existuje italské přísloví „traduttore traditore“ čili „překladatel zrádce“. Ten mnou propíraný ČEP i jiné překlady jsou někdy výklady až moc. Bývají ve vleku určitých teologických škol a příslušných výkladů a analýz. Přitom se klade velký důraz na slova, jako by to byly filozofické pojmy nebo vědecké termíny, zároveň taky na etymologii slov a potlačuje se užití slova jako symbolu. Jako kdyby ten takřečený hebrejský člověk byl autista, který nevnímá slova v symbolickém významu! A vůbec mám dojem, že pro stromy se nevidí les. Právě tohohle všeho se chci vyvarovat. Podle mě je důležitější syntéza než analýza; obecně vzato naše myšlení funguje tak, že syntéza předchází analýzu. Důležité je brát ohled na kontext, aby slova nebyla neživými preparáty, aby byla jako ryby ve vodě. Zásadně si myslím, že překlad by měl být víc poetický než vědecký, arciže starozákonní text je beletrie a nikoli právnický nebo vědecký spis.

Je pro tebe důležitá i zvuková stránka jazyka? Tedy aby se texty nejen dobře četly, ale i předčítaly?

Ano. Taky proto jsem vděčný, když mohu svůj překlad nahlas prezentovat a „ozkoušet“. A ještě dodávám, že v samotných hebrejských textech o zvukovou a zvukomalebnou stránku často jde. Ale tomu se nějak přiblížit je nedostižný cíl.

Pro Boha používáš ve svých překladech starozákonních textů označení Nejvyšší. Jak to vzniklo a proč nepoužíváš slovo Hospodin?

Boha označuji Bohem. Slovem „Nejvyšší“ překládám tetragram JHVH. Hodně jsem se o tom napřemýšlel. Míním, že „Nejvyšší“ je srozumitelnější, zejména pro toho, kdo se chronicky nepohybuje v církevním prostředí. Hospodin byl původně vznešený mocný pán, naši prapředkové ho použili pro toho, který je absolutně nejvyšší, nejsvrchovanější, nejmocnější. Stejně jako Španělé použili slova Señor nebo Angličané slova Lord. Notabene už Židé četli místo tetragramu „Adonaj“ čili „můj Pán“. Ale i slovo „pán“ mi už připadá slabé a vyčpělé, už nejsou žádní páni coby nositelé autority a šlechetnosti. Rozhodl jsem se pro Nejvyššího, abych zachoval onu sílu symbolu a jeho sdělnost. Mimochodem, jeden francouzský překlad užívá slova l’Éternel.

Narážíš často na nutnost kompromisu mezi požadavkem na přesnost obsahu a srozumitelností, plynulostí textu? Řešil jsi podobná dilemata na úrovni jednotlivých slov?

Jde mi primárně o srozumitelnost a tu je rozhodující širší kontext, přičemž základní stavební jednotkou je věta, nikoli jedno slovo. Učinil jsem vícekrát tu zkušenost, že když vyřeším srozumitelnost v rámci kontextu, tak zpětně odhalím smysl a přesnější význam nějakého slova. Nemáme žádné jiné texty, které by nám dovolovaly zdokonalit hebrejský slovník, stále jsme odkázáni jen na starozákonní korpus a význam slov se principiálně odvozuje z jejich kontextů. Takže co je to přesnost obsahu? Samo sebou, jisté vodítko nám poskytuje starý řecký překlad Septuaginta a vůbec překladatelská tradice, ale tohle je z mnoha důvodů právě jenom vodítko.

Jak jsi obecně spokojen s různými překlady, které dnes běžně používáme?

Překladů je hodně, několik se jich vynořilo v posledních letech. Vzhledem k tomu, že Bible je rozsáhlá knihovna, je to pokaždé úctyhodný počin. Ale trochu mi uniká smysl takového extenzivního překládání, míním, že by bylo lepší, aby se překladatelé soustředili třeba jen na jednu knihu a tu přeložili s maximálním úsilím. Anebo aby docházelo k revizím již hotových překladů. A taky aby se seriózně o překladu Písma diskutovalo. Kdysi jsem se snažil zavést takovou překladatelskou rubriku v časopise Protestant, ale nakonec zájem přispěvatelů i čtenářů vyprchal. I když byly výjimky, Jan Šimsa tehdy napsal: „Ale jsou tyto novodobé překlady výborné čtivo! Jen houšť!“

A po kterém překladu nejčastěji saháš?

Já pořád miluju kralický překlad. V evangelické církvi se, pokud mám zkušenost, používají jen tyhle dva: ekumenický a kralický. Opatřil jsem si dodatečně pro srovnání novodobé překlady některých starozákonních knih, mám překlady od biblistů, hebraistů, prozaiků, básníků, rabína, archeologa atd. atp. Nevím, jestli mám, nebo nemám mít radost, když nějaký překladatelský oříšek vyřešili stejně jako já. Na jednu stranu je to určité potvrzení mé cesty, na druhou stranu si musím říct, že nejsem nikterak originální. Ale co, nejsem ani autorem původního textu, ani vynálezcem češtiny. Překladatel působí mezi dvěma jazykovými teritorii jako pašerák a celník v jedné osobě. (Tenhle bonmot mě napadl právě teď.)

Co jsi například přeložil shodně a s kým?

Tak například dlouho jsem řešil problém, který čeští překladatelé většinou neřeší a překladatelé do lecjakých jiných jazyků řešit nemusí. V Pláči Jeremiášově vystupuje personifikované svaté město, Jeruzalém. V hebrejštině je ovšem ženského rodu a to hraje v textu podstatnou roli. Dospěl jsem nakonec ke slovu „metropole“. A když jsem si pořídil překlad Karola Sidona, zjistil jsem, že on připadl na totéž. Anebo v Kazateli překládám ono „hevel“, onu kralickou „marnost“, jako „nic“, „nicota“. A hle, Viktor Fischl má na některých dotyčných místech Kazatele taky „nic“! Ostatně v nějakých německých překladech je „Nichtigkeit“.

Co překládání biblických textů přineslo tobě osobně – představovala ta práce nějaký hlubší ponor, který ti přinesl duchovní obohacení a nové poznatky a prožitky?

Pro mne je překládání jistá osobní zbožnost. Dále je to velké dobrodružství. A dále je to pro mne návrat do dob studií a následného farářování. Mám pocit, jako bych se k Písmu a teologii vrátil smysluplnou oklikou přes období vlastního literárního úsilí a přemýšlení o jazyce. A protože jsem se vrátil i ke kazatelské činnosti, využívám některé vlastní překlady v kázáních. Někdy mě práce na kázání na konkrétní biblický text přiměla k překladu celého úseku, kapitoly nebo žalmu. Když ty své překlady použiji anonymně při bohoslužbách, bývá to přijato vstřícně a tu a tam se mě někdo zeptá, co to bylo za překlad.

připravil Tomáš Trumpeš
foto: Tomáš Trumpeš, Ben Skála