Jakého jsme ducha?

(ČB 12/2021) Otevřený dopis Českobratrské církvi evangelické z Ústeckého seniorátu (ČB 7+8/2021) byl začátek nebo prostředek diskuse, ale zcela jistě ne její konec. Do jednání na nočních online konferencích už jsou zapojeni lidé z několika seniorátů. Jsme rádi, že na takové starosti a s černým nočním humorem nejsme sami. A tak se na stránkách Českého bratra chceme i s vámi v následujících měsících podělit o to, co děláme a o čem přemýšlíme, protože cítíme, že se to týká nás všech.

„Jakého jsme ducha?“, ptal se v debatě SPEKu před volbou nové synodní rady Pavel Pokorný, když nastiňoval, jaké impulzy by chtěl do církve vysílat (i v souvislosti s jejím financováním).

Jedna část odpovědi by měla vypadat takto: Jako ČCE jsme ducha presbyterně-synodního. Jde o klíčový aspekt života církve a zkusme jej rozvést ve vztahu k současným debatám ohledně restrukturalizace církve a přechodu k samofinancování.

Mnohé malé a střední sbory v ČCE se vzhledem k prudce se zvyšujícím odvodům do personálního fondu obávají o svou budoucnost (resp. o to, jestli budou mít svého faráře). Položme si tuto otázku: Je projev strachu, tedy slabé víry se o něco takového starat? Nejsou obavy lidí o budoucnost, a právě i tu finanční, v menších a středních sborech projev „ducha otroctví“, v němž člověk strachu propadá (viz Ř 8,15)? Nebo jinak: Jsou vždy obavy o vlastní budoucnost, i tu finanční, projev tohoto ducha? A je i personální skromnost, finanční nevýkonnost projev – řekněme – bázlivého ducha, malé víry?

Nemáme podle Ježíše nejprve hledat království Boží a vše ostatní nám bude přidáno? Vždyť Pavel v 2. listu do Korintu (ještě se k němu vrátíme) píše: „Bůh má moc zahrnout vás všemi dary své milosti, abyste vždycky měli dostatek všeho, co potřebujete, a ještě vám přebývalo pro každé dobré dílo.“ (2K 9,8)

Kristovým křížem a zmrtvýchvstáním se všechno otevřelo a mnohé zkomplikovalo. Přestala platit (pokud kdy vůbec platila) přímá úměra: Kde je přítomna víra, tam je přítomen i viditelný růst komunity víry a její hmotný zdar. Právě na této přímé úměře bazíruje tzv. teologie prosperity, kterou po zásluze většina církví odmítá jako nauku bludnou.

Díky Kristovu kříži a zmrtvýchvstání platí výrok apoštola Pavla: Ve slabosti se projevuje má síla. Ostatně největší křesťanský paradox, Kristův kříž, je toho zásadním dokladem: Největší vítězství se projevuje v nejpotupnější prohře. Křesťanství tak přispělo k posunu toho, co nábožensky přirozený člověk má tendenci vnímat jednoznačně: Nezdar v životě je důsledek osobní viny („může si za to sám!“), úspěch v životě (třeba i sborovém) je důsledek víry.

Obávám se, jestli tato přímá úměra víry a růstu, i nevědomě(!), někdy neohrožuje ducha, jímž naše církev žije. Vychází z ní úvaha – kdo nedosáhne na zvyšující se odvody do personálního fondu, nemá nárok na faráře a musí „padnout“. Společenství si za to může samo. Nedostatečně zvedlo hlavu vzhůru, nedostatečně se v něm lidé vyhecovali k obětavosti. Jistě že situačně personální i finanční slabost projevem „vyduchlosti“ být může.

Výrazem presbyterně-synodního ducha může tedy být, že nadsborové struktury církve pomáhají těm, kteří žijí jako ospravedlnění hříšníci, a ač ve svém společenství chtějí faráře, objektivně, finančně nejsou schopni tuto službu obstarat. Právě kvůli danostem, které nesouvisí se silou/kvalitou jejich víry, ale s balíčkem „neduchovních“ faktorů – věk, příslušnost k znevýhodněné sociální skupině, bydliště v regionu, který sám je na periferii a poznamenán svou minulostí či nepříznivou sociální a ekonomickou situací. Nebo tím, že společenství pracuje s lidmi, kteří se sami nedokážou jen tak začlenit do běžných sborových struktur. Sbory pak fungují jako jakési „výškové tábory“, jak to nazývá J. Hamariová (viz ČB 5/2020).

Sbor je sice základní jednotka církve, tu je však vždy potřeba vidět jen ve spojení se sbory ostatními. Tento pohled je potřeba, aby se jednotlivý sbor ani neizoloval ani neabsolutizoval (jako kdyby byl jediným nebo dokonalým uskutečněním církve). Víme-li o jednotě církve v Ježíši Kristu a o tom, že církev se uskutečňuje fragmentárně, není možné, aby jednotlivý sbor nechala lhostejným existence jiných sborů. Nadsborové struktury se uskutečňují v synodální praxi (porady a rozhodování), ve vizitaci (navštěvování za účelem podnětů a kritiky) a také v připravenosti spolu nést nastalé náklady (poskytovat a přijímat pomoc personálního, ideálního a finančního druhu).

Výrazem presbyterně-synodního ducha tedy je, že nepomáhají jednotlivé „silné“ sbory, to by snad odpovídalo spíše kongregačnímu modelu, ale systémově církev jakožto sbor povšechný.

I takováto systémová pomoc samozřejmě může být určována „duchem otroctví“. Např. kdyby malé a střední sbory (a senioráty) pouze jen pasivně a netrpělivě „natahovaly ruku“ a samy pro svou personální a finanční soběstačnost (ale jde nám o soběstačnost?), natož o duchovní růst nedělaly nic.

„Duch otroctví“ by však vanul také v tom případě, kdyby silné sbory (senioráty) strukturní solidaritu s těmi slabšími chápaly jako „trest za úspěch“. Nebo kdyby považovaly zánik živých menších a středních sborů za výhodný pro „přeživší“. Nebo kdyby byl úbytek sborů finančně výhodný pro investiční podniky, jejichž služba by byla neprůhledná a těžko rozlišitelná od osobních zájmů.

K restrukturalizaci církve jistě dojde. Ovšem se systémovou pomocí nebudou změny, které ČCE čekají, pro mnohé malé a střední sbory (nebo i senioráty) ničivé. V závěru je třeba připomenout jiná slova Pavla Pokorného v jeho rozhovoru pro Český rozhlas v říjnu tohoto roku. Tam řekl, že jsme si jako společnost začali žít sami pro sebe a není to dlouhodobě udržitelné. Vyslovuje naději, že přijde čas, kdy se začneme opět propojovat, sbližovat do většího celku, většího příběhu.

Kéž totéž platí na sborové úrovni pro celou církev.

Jiří Šamšula, farář v Litoměřicích