Jak zranitelnost patří k identitě církve?

Podle některých starozákonních autorů dopouští Hospodin rány (Dt 28,59) a postihuje nemocemi (Ex 9) zejména toho, kdo na něj nedbá a nedrží se jeho Zákona, jeho dobrého učení k životu. Bolestná situace nemocných je tedy podle takových úvah důsledkem nevěry; na člověka těžce dopadá skutečnost, že utíkal za jinými jistotami (modlami). Utrpení jednotlivce i strádání celé společnosti má vzbudit otázky. I lidé kolem, kteří jsou takového strádání svědky se přece musí ptát, na co se teď spolehnout. A při tom hledání lepšího způsobu života se snad rozpomenou na Hospodina, který jim slíbil budoucnost, místo k životu (Gn 17), vrátí se k němu a začnou s ním znovu počítat (tj. pokání). Je to představa jakési výchovy a spravedlnosti prostřednictvím trestů, které na člověka dopadají. Mojžíšův Zákon určuje i předpisy o kultické čistotě (odrážející asi i hygienickou zkušenost) a pro některé nemocné to navíc znamená izolaci ze společenství a z bohoslužby. Kontakt s nimi zkrátka ohrožuje. 

Jóbův Bůh se zastane

S podobnou logikou a pátráním po příčině nemoci přicházejí Jóbovi přátelé, když se dozví, že jejich druh je rozbolavělý ztrátou své rodiny a posetý vředy od hlavy až k patě a že „jeho bolest je nesmírná“ (Jb 2,13). Nejprve jsou mu sice nablízku, hlasitě naříkají, roztrhnou svá roucha, sedí s ním sedm dní a nocí potichu. Ale poté se začnou s Jóbem dohadovat o tom, zda si Boží milost či trestání zaslouží, a radí mu, co by měl proti svému utrpení dělat. Doporučují pokoru, pokání, výdrž. A Jóba to přivádí do ještě větší jámy: „Na duchu jsem zlomen!“ (Jb 17,1)

Jób za nás mnohé vyjadřuje jinou zkušenost s nemocemi a bolestí, než jakou výchovně předkládá pátá kniha Mojžíšova. Copak nejsou postiženi i ti, kteří si to nezaslouží? Copak utrpení nedoléhá hlava nehlava? Jób nevěří, že by jeho trápení mohlo být projevem Boží spravedlnosti: „I kdybych opravdu chybil, mé pomýlení zůstane na mně. Chcete se opravdu nade mne vynášet a tupit mě svými domluvami? Uznejte přece, že mi Bůh křivdí, zatáhl kolem mne loveckou síť.“ (Jb 19,4–6) Dovolává se ve svém trápení Božího pochopení a pomoci – modlí se a neváhá přitom říct: „Volám k tobě o pomoc, a ty mi neodpovídáš, stojím tu, měj pro mě pochopení. Změnil ses mi v krutého protivníka, strojíš mi úklady svou mocnou rukou.“ (Jb 30,20–21) Žaluje. Brání se. Prosí. I za své přátele. A Hospodin změnil jeho úděl. Boží svrchovanost tím není nijak ukrácena; projevuje se zastáním a novou budoucností.

Kristus zjevuje Boží solidaritu

Právě obraz těla, které by docela dobře mohlo být tělem Jóbovým, je zachycen na známém Isenheimském oltářním obraze Matthiase Gotharta Nitharta „Grünewalda“. Je to muž zohavený boláky, ruce má zkroucené v křeči, po těle stéká krev. Je ovšem přibitý na kříži – nepochybně se jedná o pohled na umučeného Ježíše. Upozorněním na tento obraz zahájil Prof. Dr. Ralph Kunz z Curychu svou přednášku na ETF v rámci konference „Setkání v duchovní péči“ (8. 4. 2025). Jeho příspěvek nesl název „Křesťanské společenství jako prostor setkání se zranitelnými“ a rituální užívání Isenheimského oltáře mu posloužilo jako symbolický odkaz k této identitě církve. Před oltář byli totiž přinášeni nemocní ze špitálu, aby viděli svého Pána jako toho, který na sebe vzal jejich nemoci. 

Podle evangelií byl jednou z Ježíšových charakteristik právě jeho vztah k nemocným. Skutečnost, že se stýkal i s těmi, s nimiž se podle Zákona stýkat neměl, pohoršovala a zároveň uzdravovala. Ježíš uzdravoval dokonce i v sobotu. Milosrdenství prokázané například nemocnému s odumřelou rukou zřejmě považoval za vhodnější naplnění dne odpočinku, než aby přihlížel jeho vyloučenosti a zachoval si bezúhonnost (L 6). Pátrání učedníků po tom, kdo se provinil, když se někdo narodil slepý, zase Ježíš přesměrovává od otázky po minulém hříchu k vyhlížení přítomné Boží moci: „Nezhřešil ani on, ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží.“ (J 9,2–3). 

Mezi vzpomínkami na Ježíše výrazně prosvítá jeho solidarita s těmi, kdo na tom byli na těle či na duchu velmi bídně. Jeho kázání o blízkosti Božího království jsou nadějí pro ty, kterým se v poměrech tohoto světa možná vůbec žádné naděje nedostává, a zároveň jsou apelem pro ty, kdo mohou pomoci (Mt 25,31–46). Utrpení na kříži pak obojí spojuje: solidaritu s trápenými, jež je sdílená až do krajnosti, a službu pro ně, která je odevzdávána do Božích rukou a nezastaví ji ani potupa kříže. Skrze Ježíše poznáváme Boha, který z nemocí uzdravuje a který dokonce dává nový život, i když je to někdy skryto našemu chápání. 

Vztah k Bohu vede ke zranitelným a nemocným

Vyznáním křesťanů po Velikonocích se stalo: „My kážeme Krista ukřižovaného“ (1Kor 1,23) – přičemž právě na tom „ukřižovaného“ leží důraz. Všelijaké jiné spasitele a bohy přece káže kde kdo. Křesťané se ale rozhodli spojovat své životy s tím, co už tenkrát společnost pohoršovalo a co ji pohoršuje dodnes: zsinalé, zbídačené tělo muže na kříži. A vyznání o jeho vzkříšení. Popravčí kříž se stal symbolem naděje; jádrem bohoslužby se stalo společné stolování, při němž se vděčně rozpomínáme a přijímáme Ježíšovo vydané tělo a krev. To je církev.

Prof. Kunz připomněl, že křesťanské shromáždění, které si takto prostřednictvím bohoslužby a služby rituálně aktualizuje vzpomínku na Krista ukřižovaného a vzkříšeného, může žít tělesnou realitu včetně zranitelnosti. Péče o vlastní spiritualitu a liturgii proto není zahleděností do sebe, ale naopak rozvíjením daru, který byl církvi dán a který v ní probouzí možnost být pečujícím společenstvím i pro druhé. Kunz vidí budoucnost církve ve sborech – společenstvích, kde bude možné se rozpomínat na zdroj života a kde tím bude posilována propojenost mezi lidmi i s Bohem, důvěra, přátelství, otevřenost vůči působení Ducha a vzájemná péče. Tak se mohou realizovat třeba doporučení, ke kterým nabádá apoštol: „Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne, a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno.“ (Jk 5,14–15).

Inspirováno také dubnovým sympoziem katedry praktické teologie na ETF UK.

Jana Hofmanová
foto: Matěj Bouček