Jak přivádět k víře?

Pavel píše (např. 1K 12,9; Ef 2,8–9) o daru spasení skrze víru. Víra jako dar. I pokud je víra nejlepší dárek, co můžeme dostat, tak pro něj ale platí pořád to samé, co pro jakýkoliv jiný dar. Musím jej přijmout a rozbalit. A posléze snad i opečovávat, používat… Nenechat někde na výstavce na poličce.

Když jsem v říjnu 2018 nastupoval do sboru v Ústí nad Labem, bylo celkem zřejmé, že se „přivádění k víře“ nevyhnu. Tehdy jako teď ve mně zněla zásadní otázka: „Jak se to dělá? Jak se vlastně dělá ta misie? 

Z duše mi bylo vždycky protivné mávání hesly „Ježíš tě miluje“. Ne, že bych tomu nevěřil, ale nepřišlo mi to přesvědčivé. A ani jsem na to neměl kuráž. Nedávno mi to zrovna jeden kazatel z jednoho svobodného křesťanského společenství potvrzoval. „Tolik úsilí jsem tomu za ty roky věnoval, a tak málo ovoce to přineslo.“

Tři lidé a tři baráky

Jak ale přivést aspoň někoho k víře v Ústí? Došel jsem k tomu, že můžu dělat jen to, co aspoň trochu umím. A nebát se, nechat při díle Pána Boha. Pokud je víra dar, tak on sám bude lidi přivádět. Na nás tady bude je přijímat jako bratry a sestry. Trochu předjímám, ale musím říct, že na Boží straně to funguje bezchybně. Zájemců o křest byly za tu dobu desítky.

V roce 2018 zbylo z kdysi obrovského ústeckého sboru (v r. 1950 měl dle evangelického kalendáře 5000 evidovaných členů) posledních pár věrných. Zajímavý pocit, kázat v kostele pro pět set třem lidem. Tři lidé a tři baráky (a víc než třicet milionů vnitřního dluhu na jejich stavu). Cítil jsem, že chybí naděje. Jak znovu rozfoukat víru a naději tam, kde už sotva doutná?

Jasně že jsem chtěl, aby se modlitebna na faře (lehčí cíl – kapacita 60 lidí) zaplnila. A kéž by i kostel! Ale musel jsem hned na počátku souhlasit s jediným mladším členem sboru: „Sem bych se bál normálně přijít. Tohle (fara) je spíš strašidelnej zámek“. Měl samozřejmě pravdu. S tím to chtělo něco dělat. Na ústecké faře bylo práce jak na kostele a na dvou ústeckých evangelických kostelech jak… no, prostě na tři životy. Už dlouho tady nikdo pořádně na nic nesáhl. Vždyť na kostlivce ve skříni tu v podstatě narážíme dodnes. 

Já rád vzpomínám na to, co říkal můj táta o svém tátovi, mém dědečkovi, když nastoupil do sboru ve Vítkově. Kromě toho, že kázal a věnoval se lidem, začal makat taky rukama. Sám začal opravovat sborový dům… a lidé pak přicházeli a pomáhali. Snad se někteří i vraceli, někteří zůstávali. Opravili si svůj „sbor“.

Oprýskaná omítka je mizerným svědectvím

Jak se říká, pokud chcete pozvat hosty, udělejte si doma pořádek. Ošuntělé a zanedbané prostory jsou fakt nezvoucí. Chcete dělat bohoslužby a večery s hosty na „strašidelném zámku“? Asi ne, že? A víte, že hosté dokážou zhodnotit kriticky i něco, na co jsme si dávno zvykli (a že to platí nejen pro baráky)? Pokud už někdo nový dovnitř zabloudí, nebude se ptát, proč se tady o to trochu nestarají? Ale pozor, takové budování je spíš nezbytnost, ne nástroj misie. Nemyslím si, že kdokoliv dneska hledá Pána Boha skrze sebenaleštěnější prostory. Ale pokud se chceme shromažďovat ve jménu Ježíše Krista, důstojné prostory se hodí. Oprýskaná omítka v modlitebně, všudypřítomné harampádí typu „na faru ještě dobrý“ a cáry pavučin na chodbách jsou fakt mizerným svědectvím. Na faře v Ústí se od roku 2018 stavební a rekonstrukční práce v podstatě nikdy na delší čas nezastavily. Ten první předpoklad – pojďme si udělat místo, kde nám bude dobře, ale vychází jen částečně. Sice máme pěkné prostory, ale mnohé (včetně mě) to věčné budování nakonec také unavuje. Nikdo (ani farář) nechce vnímat sbor jako práci.

Tak, budovy bychom měli. Druhé místo, kde bylo zároveň třeba trochu smést pavučiny, byla sborová kartotéka. Ve městě, kde sbor měl kdysi tisíce členů, přece i v roce 2018 muselo žít stále několik set pokřtěných evangelíků, ne? Bylo proto logickým krokem zkusit kontaktovat ty, kteří už sbor z nějakého důvodu v minulosti opustili. První rok to vypadalo, že se to i celkem daří. Účast na bohoslužbách se ze čtyř lidí celkem rychle zvedla na 20. Převážně proto, že se během toho roku na bohoslužbách prostřídala řada „svátečních evangelíků“. To vypadalo slibně. Vidí, že naděje tu je, tak se vrátili. Chyba. Žasl jsem nad fatálním selháním tohoto předpokladu. Dosud vydrželi jen jednotlivci. Divil jsem se tomu, ale teď už jsem si nějakou odpověď utvořil. Je těžší získat si důvěru (či pomoct rozfoukat víru) u někoho, kdo už se jednou spálil, odvykl si, nad církví zlomil hůl. Nějaké poučení pro nás a naše sbory přesto spatřuji. Na neúspěch v Ústí nehleďte. Vždycky se věnujte těm, kteří církev opustili, ptejte se proč. Starejte se. Ale věnujte se jim hned, ne po letech. Každý v církvi by měl vědět a pociťovat, že i když máme neshody (jako všichni lidé), jsme také v Kristu bratři a sestry a církev stojí a padá s pokáním a odpuštěním. Sjednocuje nás Kristus, ne (jen) sympatie, zájmy, politické preference.

Křtem to nekončí

A jak to bylo se křty? Vlastně jich bylo na takhle malý sbor opravdu hodně. Tuším, že dosud 24. Ústí je totiž opravdu město s obrovským potenciálem. Vidím, jak moc lidí dnes Boha hledá. Najde ho zrovna v našem sboru? Co pro to můžu udělat? To je otázka, nad kterou by měl ve sboru přemýšlet nejen farář, kurátor, staršovstvo, ale každý. Já myslím, že na tuhle otázku v zásadě existuje jedna velmi jednoduchá odpověď s velmi nejednoduchou aplikací.

Popravdě, já nejsem žádný misionář. Věřím ale, že církev jako společenství Kristovo sama o sobě musí být svědectví. Místo pokoje, obraz Božího království. Společenství živé vírou. Jinými slovy, farář sám modlitebnu nezaplní, i kdyby se na hlavu stavěl. S velkou úctou vzpomínám na dědečka mojí manželky, který se mě v posledních letech života při každém setkání ptal: „A co, už máš v Ústí aspoň dva, tři, kterým jde o Boží věc?“

O to právě jde. Můžou být klidně desítky křtů ročně, ale nově pokřtění se musí cítit přijati „lidmi ve sboru“ jako bratři a sestry, aby sborem jen neprofrčeli buď někam dál, anebo taky nikam. I s tímhle zde zápasíme. I po čtyřech letech je nás na bohoslužbách průměrně sotva 20. Přes to množství křtů, přístupů. I mnozí nově příchozí se totiž stanou „svátečními evangelíky“, mnozí jen profrčí jinam, mnozí nikam. Právě proto je jako úplný základ pro misii a růst společenství to, jak silné pouto mezi sebou ve sboru máme. Pouto tvořené Kristem je totiž strašně silné. Nebo mělo by být, protože pokud není, pak je otázka, jestli je to pouto v Kristu. Lidé do církve přicházejí ve víře a kvůli víře v Ježíše Krista. Ne kvůli trávení volného času. Dokonce ne ani kvůli službě (jak jsem si bláhově zpočátku myslel, vždyť ke službě se musí dospět – i ve víře). Přicházejí nejistí, s otázkami. Jak ukázat, že jsou na správné adrese? Možná to zní jako klišé, ale nejde to jinak než bezpodmínečnou láskou. Velkorysou Boží láskou. Úkol pro nás a jediný recept na misii: „To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás.“ (J 15,12) Jen prožívaná láska dokáže opečovávat a dokonce nechat vyrůst dárek víry.

Tady bych mohl skončit jako správný farář na vrcholu „kázání“; ale prakticky:

1)    Ve větších sídlech, jako je Ústí, lidé v poměrně velké míře přicházejí sami, pokud vás můžou nějak zaregistrovat a už z povzdálí usoudit: „Hele, asi to myslí vážně“. Proto je třeba být vidět. Nezanedbávejme takovou tu klasiku: Stránky, sociální sítě, moderní technologie, média. I streaming bohoslužeb je účinný nástroj misie. Ale klasické nástroje (vývěsky, pozvánky, plakáty, sborové dopisy…) je potřeba udržovat dál. Do těchhle vstupních předpokladů bych asi zařadil i ty prostory. Sousedi z ulice pár let řešili – „je fajn, že to tam konečně nějak opravujete“, než konečně začaly místní maminky s dětmi chodit na faru do komunitní klubovny. Kromě opravených baráků a kvalitního PR (chcete-li) sem patří také služebnost navenek. Lidé prostě musí vidět, že víra není zavřena na hodinu v neděli ráno do kostela. Že žije venku na ulici, mezi lidmi. Dělejme diakonii, pečujme o potřebné, starejme se o komunitu. Žijme v místě sboru společně se sousedy, pomáhejme si, buďme společensky aktivní. I kdyby z toho žádné křty nekoukaly, péče o bližní je přece náš úkol, pramenící z Ježíšovy výzvy k bezpodmínečné lásce. A tato žitá víra ať je vidět – ne demonstrativně, ale spontánně. Pak se stane naším svědectvím.

2)    Když už někdo hledající do sboru přijde, je strašně moc potřeba, aby narazil na někoho, s kým si lidsky porozumí. Je fajn, když má svého souputníka ve víře z členů sboru. Je dvakrát fajn, když jste třeba podobně staří a k tomu oba posloucháte metal. Můžete se pak novému bratru či sestře stát třeba i kmotrem. Tohle „ujmutí se“ ale není snadné, protože velkou část prvních kontaktů má právě farář. Mělo by být prioritním úkolem staršovstva (a celého sboru) soustředit se na to, aby nově příchozí měl možnost z dosud individualizované víry poznávat co nejšířeji společenství sboru.

3)    A to je pak to nejdůležitější. Společenství. Jaká atmosféra na setkáních sboru panuje? Jak lidé ve sboru o sobě mluví, jak (spolu) žijí? Jak prožívají svoji víru? Jak vážně berou Ježíšova slova, jak čtou a znají Bibli? Jakou prioritu pro ně má v životě Bůh, víra, setkání ve sboru? Pečují o sebe vzájemně? Tráví spolu čas i mimo sbor? Dělají něco dobrého pro druhé i mimo sbor? Tady máme největší potenciál a většinou i největší rezervy. Sbor jako vztahové společenství je sám o sobě totiž (podle mě) nejúčinnějším nástrojem misie. Když do něj prostě chceš chodit. Když tě to tam táhne, nehledě na to, jaký je program. Kvůli lidem, jejich otevřenosti ve víře, kvůli zřetelné přítomnosti Ducha svatého.

Tomáš Jun, mezititulky redakční
foto: archiv FS Ústí nad Labem/ARo