Jak překreslit mapu seniorátů

Poslední dva roky se uspořádání seniorátů věnovala komise, která připravila návrh jejich nové organizace a předložila jej k projednání na letošním synodu. Je to návrh odvážný (nebojí se navrhovat větší než jen kosmetické změny), promyšlený a také docela srozumitelně zdůvodňuje to, co navrhuje. 

Návrh na novou organizaci seniorátů je odvážný, ale vzbuzuje řadu otázek

Jádrem nového uspořádání jsou dvě myšlenky. Jedna je vytvoření 6–7 velkých seniorátů ze 14 stávajících s tím, že mapa Čech je naprosto změněna, zatímco moravské senioráty se mění daleko méně. Vedle toho nově vznikají tzv. oblastní církevní kanceláře (OCK) celkem se šesti zaměstnanci, kteří mají pro senioráty zajišťovat administrativu a projektové činnosti. Zdá se, že se tímto způsobem návrh snaží řešit tři hlavní problémy: 1) velká administrativní zátěž seniorů a seniorátních výborů 2) obtíže malých seniorátů při obsazování velkého počtu funkcí, které v každém seniorátu existují (sen. výbory, konvent, Jeronýmova jednota a další) 3) malý počet silných sborů ve slabších seniorátech, které by pomáhaly s organizováním seniorátních akcí a poskytovaly podporu slabším sborům.

Tím že návrh předkládá velmi jasnou a srozumitelnou představu, jak mohou být senioráty uspořádány, umožňuje velmi konkrétní diskusi o řadě podstatných aspektů. A je dobře, že sami autoři svá doporučení prezentují spíše jako impulz pro další debatu než jako finální návrh. Nabízí se například následující otázky či problémy k vyřešení: 

•    Senioráty by měly být „spádová oblast“ = přirozeně definované regiony, které mají podobné rysy, sdílí podobné problémy, a proto lze očekávat, že mohou úspěšně sdílet své zkušenosti a nápady. Různé části některých nově zřizovaných českých seniorátů ale nemají společného vůbec nic (zahrnují například Prahu a oblasti, které sahají až k jižní a západní hranici).
•    Ve velkých seniorátech senior nemůže znát podrobně situaci v jednotlivých sborech a věnovat se jim. V dnešních velkých seniorátech se toto snaží řešit např. zřízením menších okrsků (moravskoslezský sen.) nebo tzv. patronů (pražský sen.). Koncept velkých seniorátů by měl obsahovat promyšlené řešení tohoto problému, neměl by spoléhat na to, že se tento problém „nějak vyřeší“ – stávající praxe velkých seniorátů totiž neukazuje žádný jasně fungující model.
•    Návrh na rozdělení Prahy, která tvoří jeden přirozený celek, rozladil řadu pravověrných Pražanů – zde velmi oceňuji odvahu komise, která se nebála přijít s takto kontroverzní změnou! V pozdních večerních hodinách před projednáním tohoto návrhu na synodu vznikl upravený návrh, kde Praha zůstává spojena. Je to nová varianta, která vyšla vstříc nejvíce kritickým hlasům, ale má jiné, minimálně stejně závažné otazníky.
•    Nově zřizovaná pracovní místa v OCK. Je třeba popsat, co mají tito lidé dělat (jak administrativní, tak projektoví pracovníci), aby bylo zřejmé, že šest nových úvazků je opravdu třeba. Jsou to totiž dodatečné náklady, proti kterým zatím není žádná úspora. V první řadě by ale bylo vhodné co nejrazantněji zrevidovat, které administrativní úkony a v jakém rozsahu jsou doopravdy nutné, a které ne. Vedle probíhá digitalizace, která by měla pracnost řady úkonů podstatně snížit (bez ohledu na to, jestli jsou, nebo nejsou nutné). Naopak se nabízí otázka, jestli by senioři neměli být uvolněni ve svých sborech z farářské funkce, pokud mají odpovědně vést velké senioráty. Odpověď na tuto otázku souvisí úzce s tím, jaká má být jejich role (viz níže).

Nemluvíme ale o tom, jestli se má změnit také role, kterou dnešní senioráty plní 

Na všechny výše uvedené otázky lze jistě najít odpověď, a návrh organizace seniorátů případně upravit. Mě ale nejvíc leží na srdci to, co přeložený návrh zcela pomíjí – a to je role seniorátů. Proč? V době, kdy ČCE byla stabilizovaná, stačilo, aby seniorát zajistil/dozoroval chod administrativních úkonů (volby ve sborech, instalace farářů a staršovstev), zajistil kontinuitu různých setkání na seniorátní úrovni (faráři, kurátoři, mládež) a pomáhal řešit problémy, pokud se v některém sboru objevily. Dnešní situace je ale jiná – řada sborů se zmenšuje a řeší svoji budoucnost – nejen tu organizační (s kým se spojit), ale další existenci společenství. V tom potřebují často podporu. Menší sbory také budou muset více věcí dělat společně. A roste potřeba pracovat i mimo existující sbory. Jednak proto, že v celých velkých oblastech sbory nejsou – např. i v Praze, kde je koncentrace sborů největší, jsou velké čtvrti, ve kterých žijí stovky tisíc lidí, ale evangelický sbor tam není. V jiných oblastech sice sbory jsou, ale dožívající společenství s věkovým průměrem 60 a více let těžko přitáhnou mladé hledající lidi. Vzniká tak zjevná potřeba vytvářet nová společenství a vnášet do těch současných nové impulzy. Toto vše vytváří dost složitých úkolů, které se nedají řešit jinde než na regionální úrovni. A protože v každém regionu je jiná situace, není možné dělat ve všech stejné kroky. V Praze to může být „nekostel“ jako nízkoprahové setkávání pro lidi mimo církev. V západních Čechách třeba práce s místní necírkevní komunitou souběžně se službou existujícího sborového společenství, o které píše Juliana Hamariová. A v severních Čechách může být nejpotřebnější vydat se mezi sociálně slabé a mezi lidi na okraji společnosti. V každém regionu by ale měla existovat srozumitelná odpověď na otázku, co chceme příští rok, dva roky nebo pět let dělat. Ta odpověď musí dávat smysl v kontextu daného regionu. A nápady na to, co dělat, také musí být proveditelné – zejména vzhledem k tomu, kolik je kde lidí ochotných přiložit ruku k dílu a jaký mají talent či obdarování. Je jedno, jestli se to bude jmenovat vize, rozvojový plán, plán práce, nebo se to nebude jmenovat vůbec nijak. Tato představa – co dělat a proč, by měla být sdílena většinou členů církve v daném regionu. To vše si představuji pod stručnou větou „senioráty fungují ve svých spádových regionech jako významný aktér“.

V pražském seniorátním výboru jsme o tom měli živou debatu    

Když jsme zkoušeli v pražském seniorátním výboru zformulovat odpověď na otázku „co dělat“ (uspořádali jsme dokonce pro tento účel výjezdní zasedání), narazili jsme na rozdílné představy, jaká má být role seniorátu (resp. seniorátního výboru). „Aktivisté“ sršeli nápady. Naopak zastánci „klasického“ stylu říkali – aktivita musí vzniknout ve sborech, které mají svobodu dělat, co uznají za vhodné. Seniorát jim do toho „nemůže mluvit“ či direktivně zasahovat – může pouze vyžadovat dodržování pravidel církevního zřízení a poskytnout podporu, bude-li o ni zájem. Nakonec jsme se myslím vzájemně pochopili v tom, že seniorát by měl inspirovat, iniciovat věci, koordinovat, zprostředkovávat informace a pomoc. Tato zkušenost mi ukázala, že diskuse o roli seniorátu je potřebná a představa seniorátu jako „aktivního hybatele“ není vůbec samozřejmá.

Je třeba najít shodu v tom, jaká má byt role seniorátů, než bude jejich nové uspořádání schváleno

Jak souvisí diskuse o roli seniorátů s jejich organizací? V první řadě je třeba zdůraznit, že aktivnější roli mohou senioři a seniorátní výbory přijímat, aniž by se v církevních řádech cokoliv měnilo. Nemusíme čekat na žádnou změnu řádů! Rozhodnutí o novém uspořádání seniorátů by ale měla předcházet diskuse o jejich roli. Organizace seniorátů by totiž měla napomáhat tomu, aby se senioráty jako střední článek v organismu ČCE významným aktérem stát mohly. Pokud nebudeme mluvit o roli seniorátů, hrozí, že debata skončí u mechanických pravidel jejich fungování a kreslení jejich hranic. Alarmující je, že se podstatná část začínajících diskusí na téma seniorátů soustředí právě na toto. Není to nic neobvyklého – při organizačních změnách v jiných institucích se velmi často stává, že se pozornost zaměří hlavně na to, jak bude vypadat jejich nové organizační schéma či mapa. Bývá to na úkor přemýšlení o tom, jakou roli mají hrát jednotlivé organizační jednotky a proč. Až při realizaci se pak často ukáže, že to bylo ke škodě věci. Doufám, že nás tento osud nepostihne!

Petr Štulc, presbyter sboru Praha-Jarov