Jak nehřešit slovem hřích?

Nehezké slovo pro nehezkou věc

Podobně to je s dějinami hříchu. Do nich jednoho dne vstoupil Kristus se svým univerzálním odpuštěním. Lidé si však špiní duše dál a dál, jako by se nechumelilo. Plane Boží láska po takové spoustě špíny? Nebo je to automat na odpuštění? Jak na to odpovědět? Nic není jednoduššího než úvahy o tom všem kolektivně hodit za hlavu… Vyzval k tomu už Friedrich Nietzsche v Ranních červáncích: „Odstraňme pojem hříchu ze světa“. Jeho slovům rozumějme jako kritice křesťanství, které dělá s pojmem hříchu psí kusy. Nemůžeme tedy celé duchovní dějiny napravovat, ale zkusme pohled do nich trochu rozčeřit – v zájmu rozumění, aby bylo o něco lepší.

Slovo hřích samo o sobě mate. Navíc jeho česká podoba působí sama nepříjemně. Nehezké slovo pro nehezkou věc, a proto vlastně přiléhavé. Není příliš vhodné o něm hovořit zcela samostatně. Jednak proto, že se vztahuje k životním příběhům a od samého počátku křesťanství asociuje provinění i odpuštění. Dále pak mluvit jen o hříchu – to působí, jako by člověk byl od základu špatný. Bůh ale vytvořil člověka dobře a odtud je potřeba vycházet. Každý člověk ovšem něco kazí a o nikom nelze říci, že se nikdy neprovinil. Zamlčovat to zaháněním pojmu hřích je opačný extrém. Nikdo by neměl ani před sebou hřích zastírat, protože tím jej ze sebe nevymete. Je mu ale nabídnuto odpuštění. Člověk je může svobodně přijmout ve víře, nebo nepřijmout. Dobře stvořený člověk se proviňuje – a tím vzniká rozpor, který provází každého. Nevzniká však beznaděj.

Mluvit o člověku jako o hříšníku může být ovšem samo výrazem hříchu, když je tím někdo prostě přitlačen ke zdi. Anebo naopak, když jej někdo popírá třeba jen proto, aby mu bylo příjemněji. Aby však mělo smysl vůbec o hříchu mluvit, je zapotřebí, aby člověk sám v sobě poznal, kdo je a jaký je. Aby sama sebe akceptoval v celé své realitě.

Vina nebo zátěž?

Hřích je ovšem něco jiného než vina. Vina je stopa zlého činu, činu, jímž člověk mine dobrý cíl, který má sledovat. Hřích vyplývá ze zlého jednání jako zátěž, která těží ze sil toho, koho zatěžuje, a proto se projevuje jako moc, která má člověka v kleštích. Proto také člověk potřebuje odpuštění, které si sám pro sebe nevytvoří. Může se ale o té moci sám přesvědčit. Hřích zjistí tehdy, když si uvědomí, jak si sám kazí svůj život. K tomu dochází často i tak, že někomu ubližuje. Sama sebe tím poznamenává vinou.

Tak je vlastně možné i žádoucí, aby někdo uznal svůj hřích, za který je sám odpovědný. Kdekdo si myslí, že stále jedná dobře – a proto přiznat si vlastní hřích není zcela samozřejmé. Takové poznání dosti instruktivně naznačuje Pavel ve svém listu Římanům: „Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne.“ (7,18b) Aby to o sobě někdo zjistil, potřebuje si ale osvojit „Zákon“, jehož obsah někdy označujeme jako biblickou etiku. Podle ní něco konkrétního na hříchu pochopíme. Hřích ale není konkrétní prohřešek, nýbrž v duši dlící zátěž, „moc hříchu“, překážka podobná myomu. Protože je za něj člověk odpovědný, můžeme jej vysvětlovat jako vlastní pokaženost. Pokaženost je abstraktní, ale srozumitelné slovo, které vyjadřuje, co v lidské duši vytváří dlouhodobý rozpor vůči tomu, čím člověk vlastně je. Je to rozpor, a tedy nic přirozeného. Nicméně něco, co se vyvíjí jako inklinace ke zlému.

Odpuštění jako klíč

Proč si něco takového ale uvědomovat? Jednak v zájmu pravdy: „Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není.“ (1J 1,8). Tak tedy – v žádném případě v zájmu samoúčelného sebetrýznění. Je-li Kristus pravda, nemůžeme si k němu cestu hledat duševním hnojem, ale vůlí přijmout od něho odpuštění. Odpuštění není něco, co máme vzít jen na vědomí. To je „laciné odpuštění“. Odpuštění ale má uvolnit člověka k tomu, aby si čistil duši. Otvírá průzor k dobrému cíli, ale také posiluje snahu unést, čím člověk sám sebe zatěžuje. Přijmout odpuštění znamená nechat si otevřít nové možnosti vlastního myšlení a jednání a vůbec všeho, co se v duši odehrává a co odtud vyplývá. Proto se vyplatí ze slova hřích jako strašidla učinit výzvu k úklidu vlastní duše. 

Jak ale uklidit duši, aniž bychom o tom něco věděli a měli k tomu vůli? Není to zcela snadné, protože je zapotřebí zápasit s částí sebe. Nikoli náhodou se za kořen hříchu považuje pýcha. Odpovídá neporozumění sobě, s nímž si člověk činí nárok na víc, než na co má, když se považuje za něco víc, než kdo je. Touto cestou pak poškozuje druhé, i když na první pohled to tak nevypadá. Například politik má k tomu příležitostí až až. Jisté příležitosti má i farář, vylézající na kazatelnu s nosem nahoru. 

Hřešit je možné i přímo slovy, například vyhlášením války nebo podvodnými emaily. A také slovem hřích. Proto se ptáme, jak nehřešit slovem hřích. Odpověď na tuto otázku je jednoduše dvojí. Jednak nedělat z něho kladivo proti komukoli – druhému nebo i sobě. Každý, i křesťan, má přece prsty, skrze něž se může dívat na druhé, a proto by si měl na prsty dávat pozor. Ke křesťanovu sebepochopení má ale patřit, že je mu odpuštěno. Proto má také jednat s druhým křesťanem jako s tím, komu bylo odpuštěno. A s ostatními jako s těmi, komu odpuštěno může být. 

Za druhé – prizmatem odpuštění je možné otázce hříchu rozumět do hloubky, a to proto, že jeho podcenění a zpochybnění podkopává vztah ke Kristu jako spasiteli. Kristus přináší spásu od hříchu, a bez toho v něm cosi podstatného nenacházíme. Proto pojem hřích potřebuje být nově pochopen ve vlastním významu, tj. aby zároveň toto pochopení odpovídalo biblické tradici. 

Nová cesta

Ale jde o to pochopit jej i prakticky. Jak jinak než pokáním? Pod ním si představujme osvobození od toho, co nás přímo zatěžuje, rozloučení s tím, čeho litujeme – a po obratu (řecky //metanoia//) nastoupení nové cesty. Protože hřích není jen individuální pokaženost, ale také pokaženost osobních i společenských vztahů, je pokání příležitost rovněž pro celé společenství, jež znovu a znovu potřebuje obnovu a ozdravení. Je cestou, jak vstoupit do smíření, jímž Bůh smířil člověka se sebou. Tak to je už v židovské tradici, která považuje Den smíření (hebrejsky //jom kippur//), den očisty od hříchu, za nejvyšší ze všech svátků. Smíření je klíčový pojem pro vyrovnávání s hříchem. Nestálo by tedy za to něco podobného zavést i v evangelictví? To by teprve byla reforma… I když jen v jednotlivosti. Nejsou snad za úpadek západního křesťanství zodpovědni právě křesťané? 

Je ale potřebné i možné hledat cesty ven. Tak jako za Jana Křtitele v reakci na blízkost Božího kralování (království) (Mk 1,15). Kdo je bez hříchu, nechť nad takovým nápadem ohrne nos… Proč ale se vůbec modlit „odpusť nám naše viny“? Slovo není „jen slovo“, protože vede k tomu, o čem vypovídá. Rozumět otázce hříchu má pak mít praktické důsledky – v nacházení cesty ven, ale i v umění odpouštět sedmasedmdesátkrát.

Jiří Hoblík, mezititulky redakční
foto: wikipedia.org