Jak mladí vnímají naši církev?

1.    Co si představíte pod pojmem „(českobratrská) evangelická tradice“? Jaké její prvky jsou pro vás osobně důležité, a co vás naopak neoslovuje?
2.    Jaké inovace či vývoj v naší církvi v poslední době oceňujete?
3.    Hodnotíte naši církev spíše jako tradiční, či jako inovativní – a proč?
4.    V jaké oblasti církve byste uvítali více inovativních změn? 
5.    Jakou roli podle vás mají hrát mladí lidé v utváření aktuální tváře církve?

Dorotea Neumannová, 24 let, FS Rokycany (Západočeský seniorát)

1. Vyrůstala jsem v malém sboru a tradice, které jsem vnímala už jako dítě, byly podávání rukou všem při pozdravu, nedělka, vánoční divadelní hra, Evangelický zpěvník (EZ) a Dodatek, Svítá, biblické hodiny, rodinné neděle, pobyt v Chotěboři, sborová dovolená, příslužba včetně vlastní modlitby a také setkání po bohoslužbách na čaj a něco dobrého. Z liturgie si odmala pamatuji tři důležité tradice – modlitba Páně, apoštolské vyznání víry a večeře Páně.

Zpětně vidím, že to je úplný základ, snad pro většinu sborů společný. Zároveň si však uvědomuji, že okolnosti vzniku ČCE, vzniku sborů a jejich geografická poloha vedou k tomu, že evangelická tradice je i to, že má každý sbor tradice jiné. Některé bližší, některé docela vzdálené. Ale tak nějak to v rámci demokratického uspořádání církve funguje, což mimochodem také považuji za důležitou tradici.

2. Celoživotní vzdělávání farářů a farářek, žehnání všem párům, vzdělávání a propojování pracovníků s mládeží a jiné projekty COM. Inkluzivní večeře Páně, jiné formy setkávání v kostele. A pak – ač se to Západočeského seniorátu příliš netýká – oceňuji slučování seniorátů a to hlavně z personálních důvodů (mládeže není v církvi nějak super hodně a baví mě se propojovat). 

3. Jako celek inovativní. Mám pocit, že námi zvolení zástupci vnímají, co nás aktuálně trápí, že na to umí reagovat. Ale rozhodně nereagují zbrkle, ale s úctou k tradici, kterou může být třeba právě respekt k odlišnostem. 

4. Možná až moc si toho slibuju od vzdělávání farářů a farářek. Přála bych si, aby uměli mluvit s lidmi, aby se o ně zajímali. Uměli vést podpůrné rozhovory nikoli stylem, kdy se cítím ještě hůř, že se přece málo obracím na Boha. Moc fandím setkáním a vzdělávání pro laiky, mohou být a jsou silnou pomocnou rukou nejen v době, kdy je farářů a farářek málo. Někdy mi také přijde, že nerozumím teologickému jazyku. Může to být mou nedbalou přípravou na konfirmaci, ale myslím, že tím může trpět více lidí. 

5. Myslím, že mladí lidé mohou církev přirozeně inovovat a propojovat tradice. Vzhledem k jejich životním situacím (studium, tábory, akce) poznávají spoustu lidí, navštíví spoustu míst. Někteří možná nemají takové sebevědomí se rozhodnout tuto inspiraci šířit dál, ale myslím, že by s vděčností reagovali na zájem druhých – hlavně pokládáním otázek a snahou se zblízka poznat, nebo požádat o článek v adventním listu, o program vlastního výběru při noci kostelů, o příslužbu…

Šimon Tefr, 21 let, FS Lozice (Chrudimský seniorát)

1. Pod tímto pojmem si představuji něco, co bylo důležité pro naši církev v minulosti a je stále i nyní. Jedním z jejích prvků jsou pro mě určitě varhanní písně. Uvědomuji si to zvlášť nyní, kdy jsem na studijním pobytu v Německu a mám příležitost každou neděli slyšet některé ze známých písní i v místním kostele. Taky je pro mě důležitý důraz na společenství – pečování o vztahy mezi lidmi v církvi.

2. Jednou z nejdůležitějších věcí pro mě rozhodně bylo potvrzení možnosti požehnat svazkům stejného pohlaví. Jsem přesvědčen, že je to pro mou generaci důležité téma, a jsem opravdu vděčný, že jde naše církev tímto směrem. Taky oceňuji snahu naší církve zabezpečit financování i do budoucna po skončení státních příspěvků, zvláště pomocí investičních fondů.

3. Myslím si, že naše církev je tradiční i inovativní zároveň, ač v poslední době možná převládá inovativní stránka, z těch důvodů, které jsem již zmiňoval. A způsob rozhodování v naší církvi se dá z mého pohledu taky označit za inovativní v porovnání s ostatními církvemi. 

4. Myslím si, že jedněmi z nejdůležitějších inovací jsou ve finále drobné věci, s kterými přicházejí členové církve do svých sborů a kterými mění život jednotlivých sborů k lepšímu – ať už je to uspořádání koncertu pro veřejnost v místním kostele nebo zahájení nedělky pro mladší děti při bohoslužbách. Je složité tu na pár řádcích odpovědět na tak komplexní otázku, ale kdybych si měl vybrat jednu oblast, řekl bych, že v komunikaci církve se dá najít prostor k inovacím – ať už směrem ke svým vlastním členům nebo k veřejnosti navenek.

5. Myslím, že je naší rolí zapojovat se aktivně do církevního života, ať už na sborové nebo seniorátní úrovni, aktivitami, které nás samotné naplňují. Ať už je to hudební doprovod při bohoslužbách nebo letní tábor pro děti ve sboru. Myslím, že jakákoliv z takových aktivit utváří obraz církve.

Alexandr Koukol, 23 let, FS Nymburk (Poděbradský seniorát) 

1. První, co se mi v souvislosti s evangelickou tradicí vybaví, je poučka z konfirmačního cvičení, že naše církev v sobě spojuje čtyři vyznání, tedy že se hlásí ke čtyřem reformačním tradicím. 

Každý důraz, ve kterém je cítit ta či ona tradice nejen historická a konfesní, ale i komunitní (tím myslím třeba provázanost životních osudů lidí ve sborovém společenství, která mnohde trvá i napříč generacemi), je pro mě důležitou připomínkou kořenů, které máme v těch, co tu stáli před námi. Mrzí mě ale, když vidím, jak snadno se tradice může stát kulisou pro spolkový život namísto toho, aby byla posilou živé víry. 

2. Otevřenější přístup k LGBTQ+ lidem a nový zpěvník (NEZ). Obojí má v rámci církve přirozeně zastánce i odpůrce. Oprávněnost kritiky toho prvního tu nechci rozebírat, ale musím říct, že si na naší církvi cením, jak právě v otázce homosexuálních sňatků není dovnitř církve nikomu nic nuceno. Vše je v rovině možnosti. Ve svazku církve tak můžou spolu zůstávat a doufám, že i zůstanou, jak sbory vstřícnější, tak i ta společenství, ve kterých jsou ohledně toho spíš zdrženliví.

K novému zpěvníku sice mám drobné výhrady, velmi si ale vážím toho, že v podmínkách malé církve a prakticky jen za účasti dobrovolníků vznikla kniha, která je vhodná nejen pro oporu společného zpěvu při bohoslužbách, ale také zavádí neobvyklé liturgické a písňové formy a může být i doprovodem na cestě životem v mé domácí knihovničce. Podle toho, co jsem slyšel, v jiných i mnohem větších církvích doma i za hranicemi náš nový zpěvník v dobrém slova smyslu závidí. Myslím, že máme být v jeho případě na co hrdí.

3. Podle mě stojí rozkročená mezi oběma pojmy. Ze své zkušenosti bych řekl, že se liší sbor od sboru. Někde stačí ujet pouhých 10 km a objevíte se v úplně jiném společenství, v naprosto odlišné atmosféře, kde se dějí úplně jiné aktivity a lidé ve sboru řeší zcela jiné otázky. Jako by bylo na první pohled jejich společným znakem snad jen oblečení té paní či pána v černém taláru s tabulkami na kazatelně. Stále přitom máte pocit, že jste mezi členy církve doma. Mám na ČCE tuto různorodost a příslovečnou jednotu v rozmanitosti rád.

4. Po čtyřech letech v seniorátním odboru mládeže (SOM) vnímám velkou rezervu v práci s mládeží právě na seniorátní úrovni. Zatímco ve sborech záleží na nadání konkrétního faráře, jak bude s mládeží pracovat, a na celocírkevní úrovni fungují oddělení mládeže nebo celocírkevní mládežnický odbor a jejich akce (chvála Bohu za ně), seniorát leží mezi nimi tak nějak ve vzduchoprázdnu.

Pro některé faráře je při zvaní svých mládežníků do seniorátní mládeže maximem vylepit plakátek o jejích akcích na nástěnku, ze seniorátních výborů přichází slova podpory, schází ale přítomnost skutečné opory, mentora nebo jiného „dospělého“ podchycení – ne všude můžeme mít zvláštního faráře pro mládež. Péče o všechny mládežníky v seniorátu tak závisí pouze na dobrovolnické práci několika sotva dvacetiletých lidí a jejich zápalu pro věc. A to podle mého soudu není dobře. Jakmile nadšení opadne nebo si lidé zvolení do SOMu takříkajíc „nesednou“, těžko se pak něco organizuje. Výsledek je takový, že ve sborech, kde se mládež pravidelně neschází, zůstávají mladí lidé v klíčovém věku pro formování dospělé víry, kteří se nemají jak do života církve zapojit. 

Přál bych si, aby se v tomto ohledu seniorátním mládežnickým výborům věnovala větší pozornost. Uvidíme, co za změny přinese chystané slučování seniorátů, už teď ale chvála Bohu vnímám snahu věci posunout dopředu.

5. Mladí lidé především musí dostávat příležitost, což se naštěstí děje v hojné míře. Možností je spoustu, akorát postrádám způsoby, jak kromě předložení oněch možností mladé dál motivovat k tomu se pro sbor a církev angažovat, aby v ní našli svůj domov a své pevné místo. Někde je to čistě otázka dědičnosti, protože do kostela prostě chodili všichni příbuzní a mladého člověka pak ani nenapadne se ptát, co v tom kostele vlastně dělá on sám za sebe. Nebo tam dojde čistě proto, aby vyhověl rodičům, a když dospěje, odchází pryč.

Najde se ale přesto určité procento těch, kteří se zapojují, jezdí na mládežnické akce, které pak i sami organizují, jdou studovat na naši teologickou fakultu, starají se v Bělči o děti s postižením… Víc se zajímejme o takové lidi mezi námi a ptejme se jich na otázku, co je k tomu vede, že jim stojí za to být aktivní součástí ČCE. Inspirujme se z jejich odpovědí, až se budeme věnovat dalším jejich věku, abychom jim mohli poskytnout a rozvíjet v nich stejný smysluplný pocit. Oni si pak své vlastní místo v tváři církve najdou sami.

připravila Adéla Rozbořilová, redakčně upraveno
foto: archiv oddělení mládeže ÚCK (Kuba Rais, Martin Andrle)