Jak jsem udělala církevní kariéru

Když už mi bylo jasné, že se klukem nestanu, smířila jsem se skutečností, že jsem žena, a čekala, co to udělá. Jestli jsem měla sny o tom, v čem se prosadím nebo čím jednou budu, byla to houslistka, malířka nebo architektka. V hloubi duše jsem tušila, že to jsou jenom sny, a tak jsem začala brát svůj život, jak se mi nabízel, a co ke mně přicházelo, jsem přijímala, až na zřetelné – tak tohle tedy ne. 

Jít na bohosloveckou fakultu bylo rozhodnutí, které jsem udělala na kruchtě olešnického evangelického kostela při kázání faráře Miloslava Klapuše. Přišlo mi to jako osvícení, skvělý nápad. Hlásí se tam málo studentů, tedy je naděje, že by mne mohli vzít. Dostanu se do Prahy, a navíc si udělám pořádek v hlavě v otázkách víry. Jak přízemní, jak romantické.

Službu kazatelky jsem ale nastoupila trochu z donucení. Měli jsme tři děti, nejmladšímu byly čtyři a za mnou do Chodova u Karlových Varů (kde sloužil můj manžel Jan) přijel senior Západočeského seniorátu Zbyněk Laštovka a nedal mi na vybranou. Neměla jsem závěrečné zkoušky na teologické fakultě, ale „Sokolov nutně potřebuje kazatele!“ Přijala jsem tedy titul diakonka a ordinaci ke službě slova a svátostí a ujala se služby farářky v sokolovském sboru; původně to bylo na jeden rok. Můj akční rádius byl od Chodova přes Sokolov, Kynšperk, Kraslice, Šindelovou, Oloví, Habartov, Libavské Údolí, Nové Sedlo a Horní Slavkov, za neděli jsem najezdila i 130 kilometrů. A pak, abychom byli blíž mamince a zapomněli na praktiky sokolovské STB, přijali jsme pozvání na Vysočinu. Daňkovický sbor byl v té době už devět let administrován.

Do Prahy-Radotína jsme přišli v roce 1997 a jako nová tvář seniorátu jsem byla přizvána do panelu podzimní presbyterní konference na Smíchově. Příspěvky byly o tom, v čem kdo z nás vidí stopy skutečného života sboru (církve). Já mluvila o různorodé zbožnosti, o skupině romských dětí a jejich zázemí, o lásce členů sboru ke svému faráři, o rodinách, kde křesťanství je zakořeněno po generace, o lidech hledajících a nalézajících domov v našich sborech, jak jsem to ve své službě poznala. A tak se stalo, že ze zapisovatelky porady seniorátního výboru Pražského seniorátu ze 27. dubna jsem se na další poradě, 25. května 1998, stala konseniorkou.

Senior Tomáš Bísek byl velkorysý a nechával mě často konat instalaci kolegů v seniorátu. Podobně byla mezi všechny členy seniorátního výboru rozdělena pastýřská péče o jednotlivé sbory. Možná, že mě bylo vidět víc, než bych si přála. Volbou nového seniorátního výboru v roce 2003 jsem se stala seniorkou. Byla to pocta a odpovědnost. Koncem devadesátých let se už pomalu začínalo mluvit o kvótách pro ženy v různých funkcích, ale já byla zvolena docela řádně z několika vážených kandidátů z řad farářek a farářů (seniorát má 31 sborů). Konseniorem byl zvolen můj laskavý spolupracovník, farář Petr Hudec, seniorátním kurátorem pečlivý Petr Kraus a druhým laickým členem vlídný Dalibor Titěra.

Do Prahy jsem přišla z maličkého sboru v Daňkovicích. Zaskočilo mě, že babičky v Daňkovicích mě zdravily jako první: „Dobrý den, paní falářko.“ Snažila jsem se je vždy předběhnout a zdravila jsem už z dálky, ale stejně jsem to nevychytala. V pražských sborech to bylo jiné, ale když jsem byla zvolena seniorkou, zjistila jsem, kolik mám najednou, dosud mně neznámých, přátel. 

Kdybych měla soudit, v čem je seniorování farářky jiné než faráře, na nic bych asi nepřišla. Zažila jsem seniorátní výbor jako konseniorka a možná jsem jen pokračovala v demokratické linii Tomáše Bíska. Musím však říct, že práce seniorky byla někdy velmi trpká. Byla jsem mnohdy vnímána jako přísná církevní vrchnost, i když jsem to tak sama necítila. Třeba, když jsem se pokoušela v rozkolísaném sboru narovnávat vztahy, jeden člen mi řekl, ať už s tím čtením Bible dám pokoj. Vyskočily mi z očí slzy. To by se asi muži nestalo. Na druhou stranu se mi podařilo na jednom synodu svým pečlivým rozborem předloženého návrhu skupiny vlivných synodálů docela zvrátit rozhodnutí synodu, které bylo na spadnutí.

Na atmosféru v seniorátních výborech vzpomínám jako na úžasnou. Rozdíl mezi poradou staršovstva a poradou seniorátního výboru byl v absenci napětí a stresu. Schůze staršovstva bývala plná osobních pocitů, představ a zájmů, zatímco schůze seniorátního výboru byla pracovní a konstruktivní. V klidném dialogu jsme byli schopni vždy najít řešení, protože sbory byly pro nás tak trochu třetí osobou, kde většinou nikdo z nás nebyl vnitřně zainteresován. 

Do dnešního dne mám v uchu slova bratra Pavla Stolaře: „Šéfová, nemysli si, že jsme tě zvolili proto, že jsi ženská!“ A jsem na to hrdá. Tak se stalo, že ze „zajíce v pytli“ v západních Čechách se stala sestra seniorka v pražském seniorátu.

Lýdie Mamulová
foto: Ben Skála