Jak Ježíš překračoval hranice?

Ježíš také překračoval hranice. Poprvé jako nemluvně, když jeho rodiče prchli do egyptského exilu (Mt 2,13–15). Později překračoval také meze lidských představ o mesiáši a o spáse. A to prostě tak, že mesiášem byl. Nepřekračoval ale všechny hranice. Sám necestoval do zahraničí, ale někdy putoval do pohraničních nebo nežidovských oblastí (například do „týrských končin“ v Mk 7,24). Ani nepřekračoval Tóru. Překračoval však některá pochopení slov Tóry (Mt 5,17–20 a 5,21–48). Hranice přeci nejsou hlavně od toho, aby byly překračovány. Proto Ježíš sobotu především ctil, ale to mu nebránilo, aby v sobotu například uzdravoval (Mk 3,1–6).

Hranice patří do světa

Obecně býváme srozuměni s tím, že nesmíme překračovat meze zákona. Z bezpečnostních důvodů nesmíme překračovat v metru bílou přerušovanou čáru, dokud vlak nezastaví. Překračovat své lidství tak, že bychom z něho unikli, pak už vůbec nejsme schopni. Nemůžeme aktuálně vědět, co aktuálně nevíme. Nikdy neuvidíme svou postavu přímo svýma očima. Nikdy se nestaneme bohy. Pravdu nikdy pravdivě nepopřeme. Natožpak abychom ji zrušili! To bychom museli nejprve zrušit Boha. Ale tím pádem nikdy nezničíme ani dobro. Jen se s ním dostáváme znovu a znovu do rozporu. Neměli bychom se spíše ptát, jak překročit tento rozpor?

Hranice jsou hlavně od toho, aby vymezovaly, cokoli je konečné. Co je určité, to má své meze, jak je už dávno známo. Jakákoli určitá věc na světě a jakýkoli určitý člověk na světě má své meze. Bezmezně nic na světě nedovede existovat. Především máme meze prostorové a časové, ale třeba i intelektové. Zároveň dochází k neustálému překačování mezí: například hranice mezi životem a smrtí. Jak to vše vůbec vylíčit konkrétně?

Hranice a jejich překračování v Ježíšově příběhu

Prvotní hranice, o které lze přemýšlet, je hranice mezi nekonečným Bohem a světem samých konečností. Přitom Boha žádné hranice neomezují. Naopak Bůh sám vytvořil svět plný mezí. Aby však ukázal, že mu není svět lhostejný, vtělil se v jednom historickém člověku, takže největší mez, co existuje se nezdá nepřekročitelná.

Co tedy nyní s Ježíšem, ve svém životě hranice překračujícím? Překračoval hranice spoutávajícího dogmatismu při výkladu Tóry, jsa spřízněn s liberálnějšími rabíny. Překračoval hranice předpisového chování, když proměnil vodu ve víno, a to jen pro radost (J 2,1–11). Překračoval také hranice, které oddělují lidi navzájem. Jednak aby vytvářel vztahy – vztahy, které se stále znovu kazí, snad co je člověk člověkem. Nicméně působil v krátkém životním roz-mezí. Co však je pozoruhodné, velmi rychle si přitom vytvářel velmi pevné vztahy. 

Překračoval totiž mezilidské cizoty. Když stoloval s celníky a hříšníky (Mk 2,15–17 par.), překračoval úzus nepřátelství. Když se neštítil malomocných (Mk 1,40–45; Lk 17,11–19) a krvácející ženy (Mk 5,25–34 par.), překračoval mez mezi čistým a nečistým. Když nepohrdal Samaritány (Lk 10,25–37; 17,11–19; J 4,1–42), překračoval mezináboženskou nevraživost. Jednoduše řečeno: ztělesňoval boží odpuštění, které překonává hřích. Ale také výzvu lidem, aby hledali, jak překračovat, co je navzájem odcizuje. Faktorů odcizování je mnoho, a z nich si Ježíš sám zvláště všímal i chudoby (L 6,21 n.)

Vytvářel si vztahy, do jisté míry diferencované, k Dvanácti. Zejména k Petrovi (Mk 1,16–18 / Mt 4,18–20; Mk 8,29 par.; Mt 16,18; J 21,15–19) a Janovi (J 13,23; 19,26). Dále pak k přátelskému okruhu v Betanii, do něhož patřili Lazar, Marta a Marie (J 10,38–42; J 11,1–44; J 12,1–8). Dále pak k Marii Magdaléně (Lk 8,1–3; Mk 15,40–41; J 20,1–18), ale i k širší síti následovníků. Těžko ještě můžeme mluvit o křesťanském společenství, které vzniklo až o Letnicích (Sk 2). Ale jeho mezilidské vztahy přerostly v síť přátel, která přečkala jeho smrt. Jmenovitě Dvanáct se stalo předobrazem křesťanského společenství. V něm pak padaly bariéry mezi lidmi, ač se nestíraly rozdíly. A ač lidé hřešit nepřestali.

Překračování, které spojuje

Docházelo tedy k proměnám společenských vztahů. Ty se ale proměňovaly po celé dějiny. A vstupovaly do nich mocné hry na pány a kmány. V moderní době pak společenské bariéry dostaly dalece sekulární povahu. Zapomenut je život rodin žijících v jedné místnosti. Naproti tomu vzešla moderní sféra oligarchů, vládnoucí svým bohatstvím. Je obehnána neprostupnou clonou. Jak tuto hranici překročit z perspektivy okolostojících? Oslovil by je Ježíšův výrok o uchu jehly? Vždyť ale Ježíše vyhledávali také bohatí lidé sami od sebe. (Mimochodem zájemci o křesťanství se objevují mezi velmi bohatými i dnes.) Jako by Ježíš překračoval sociální hranice už jen tím, že byl Ježíšem.

Jiné hranice překračoval proto, aby pomohl lidem v beznaději nacházejícím se na okraji společnosti nebo na okraji lidských zájmů. Byla to aktuální pomoc a zároveň názorný příslib nebeského království. Kvůli druhému zmíněnému aspektu jsou příslušná vyprávění platná dodnes. Ti, které uzdravil, nacházeli nejen zdraví, ale i novou životní perspektivu. Měli také proč být zdraví.

Bezmezný Bůh

Ovšem nebeské království, jeden z ústředních Ježíšových pojmů, je metaforou pro překračování hranic ještě jiného druhu. Toto království není z tohoto světa (J 18,36) a samo nemá hranice ani celnice. Přináší překračování světských mezí do světa. Mimochodem tím, že zván je každý (Mk 1,14–15; Lk 4,16–21; Mt 8,11–12; Mt 22,1–14; Lk 14,15–24).
Vždyť Bůh sám není omezen mezemi. Jako takový se sjednotil s omezeným člověkem. Stačilo, že se tak stalo jednou provždy. Aby bylo navždy zřejmé, že se to děje. Údělem křesťana je hledět přes své vlastní meze směrem k Bohu, u něhož pak má svůj podíl, přidělený díl věčnosti.

Z hlediska víry začal tedy s překračováním hranic sám bezmezný Bůh. Sám vytyčil svět mezí – a pak do těchto mezí vstoupil v osobě Krista. Ježíšův životní příběh je proto příběhem ukazujícím cestu překonání nejhlubších rozporů, jaké si dokážeme představit. Platí-li to, možnosti překonávání hranic jsou ve světě jednou provždy – a jednou provždy mají dobrý cíl. Záleží pak na lidech, zda a jak se vydají na cestu.

Z toho, které hranice Ježíš ctil a které hranice překračoval, rozpoznáme některé charakteristické rysy jeho tváře. Nakonec však Ježíšův příběh zahrnoval nejen překračování některých hranic, nýbrž Ježíš sám překročil hranici mezi životem a smrtí (Mk 16,1–8; Mt 28; Lk 24; J 20–21). A to je rozhodující. Ne ten či onen skutek, natožpak skutkaření. Od té doby je zřejmé, že propast mezi nekonečným Bohem a malým, konečným, smrtelným člověkem nezeje. Cesta je prostě otevřená. Otevřenost cesty platí i pro všední život, v němž se v jednom Duchu shledávají křesťané velmi odlišného původu, jako byli křesťané ze židů a křesťané z pohanů podle 2. kapitoly listu Efezským (Ef 2,11–22 a zvl. v. 14). Zde je patrný Ježíšův vliv na prvotní církev.

Ptáme-li se, jak Ježíš překračoval hranice, potřebujeme se sami ptát v jistých mezích a uznávat, že meze jsou celému světu vlastní. Není na nich nic zlého. Dokud neoddělují člověka od dobra a neodcizují lidi od sebe samých a od sebe navzájem. Nejmocnějšími dnešními faktory odcizení jsou peníze, materiální zájmy a násilí. Ježíšův příběh ukazuje boží vůli takové meze překračovat a boží výzvu, aby v tomto duchu lidé také jednali. Vstříc Bohu samému, pro jehož nekonečnost není žádná mez překážkou.

Jiří Hoblík, mezititulky redakční
foto: wikipedia.org