Jak je to vlastně s Ježíšovým uzdravováním?

Už z toho rozsahu je vidět, že uzdravování bylo pro Ježíše něčím zásadním, mělo pevné místo v jeho působení a službě. Nebylo něčím doplňkovým, nebyly to jen speciální efekty na vylepšení dojmu z jeho vystoupení. A nebyl to ani pokus na sebe upoutat pozornost, tomu se Ježíš vyloženě bránil. Na několika místech v evangeliích máme zmínky, že když někoho uzdravil, zakázal to lidem říkat. Nechtěl se v očích lidí stát jen divotvůrcem a léčitelem. Nechtěl vyvolávat senzace ani být nějakou kouzelnickou hvězdou. 

Nemoc není od Boha

Prostor, který je v evangeliích uzdravování věnovaný, naznačuje, že bylo pro Ježíše neodmyslitelnou součástí jeho služby. Neuzdravuje ale tak, že by to předem plánoval. Příznačné je, že to vyplyne ze situace. Potká slepce u cesty, když jde kolem. Potká Petrovu tchyni, když jde k němu domů na návštěvu. Nevyhledává nemocné cíleně. Potkává je, tak jako každý z nás.

Ale na bídu a utrpení, které potkává, reaguje. Slitovává se. Moc, kterou má, využívá ve prospěch nemocných. Pohnut soucitem a někdy i jejich vírou je nemůže jen tak minout. A ani jim neříká, že tento pozemský život je plný strastí a že se mají snažit to přijmout a usilovat o spásu duše. Ježíš se slitovává a uzdravuje, uzdravuje psychické problémy a uzdravuje i fyzicky. Ve své době neuzdravil Ježíš všechny. Neuzdravil ani všechny v Izraeli. Ale tím, že uzdravoval lidi, které potkal, dal jasně najevo, že něco jako nemoc do Božího království nepatří. Že nemoc není od Boha, není žádoucí a je potřeba proti ní bojovat. 

Velký teolog 20. století Karl Barth řekl, že i kapka protestu proti nemoci je lepší než oceán křesťanské pokory. Myslím, že tím narážel právě na toto. Někdy slyšíme, že Pán ví, co dělá, a že bychom proto měli přijmout z jeho rukou všechno bez reptání. Ale Barth tím správně poukázal na to, že i protest proti nemoci má v prožívání křesťana své místo. Je pochopitelné, když nemoc prožíváme jako něco nežádoucího a zlého, jako něco, co Bůh nechce a co jeho dílo ničí. Ani Ježíš nikomu neřekl, aby se s nemocí smířil a tiše trpěl. Pán utrpení nechce. Pán nemoci nechce. Nesesílá je. Jsou proti němu a ničí jeho dokonalé dílo. Protest jako reakce na utrpení je proto normální, a dokonce správný. A má smysl ho vyjádřit i v modlitbě. Pán pochopí, když v modlitbě protestujeme, pláčeme anebo mu dokonce vyčítáme. 

Chceme být uzdraveni?

Pán nemoci nechce. Ale uzdravování v evangeliích má i další stránku. Nemocní musí za Ježíšem přijít. Anebo ho oslovit, když jde kolem. Zdá se, že je to samozřejmé. Také já jsem předpokládala, že každý trpící musí skočit po sebemenší naději, že by mohl být uzdraven. Až když jsem onemocněla, pochopila jsem, že to tak není. To, že se nemocní obracejí na Ježíše, aby se mohli dotknout alespoň lemu jeho pláště, je velká věc. Když člověk onemocní, velmi ho to zraní. Nejenom fyzicky, ale i duševně. A je nejednou podstatně lákavější na naději na uzdravení rezignovat. Z jistého pohledu je jednodušší a bezpečnější se smířit s tím, že moje situace je definitivní. Člověk se tím vyhne zklamání a další bolesti z nenaplněných nadějí. 

V tom pro nás můžou být nemocní z evangelií vzorem. Měli odvahu nerezignovat. Měli odvahu nepovažovat svou situaci za definitivní. Měli odvahu věřit v životě v pomoc, záchranu a uzdravení. Měli odvahu věřit ve změnu nezměnitelného. Měli odvahu věřit Ježíši a vložit v něho své naděje. A on je nezklamal. 

V Evangeliu podle Lukáše je v 18. kapitole příběh o slepém u Jericha. Vždy, když jsem ho četla, mi v něm jedna věc nedávala smysl. Ježíš se slepého člověka ptá, co chce, aby pro něj udělal. Vždyť je slepý, tak je to zbytečná otázka, to je jasné, ne? Ale možná, že ne. Možná, že to není ani zbytečná, ani hloupá otázka. Nemusí to být tak samozřejmé, jak se zdá. Možná se ho Ježíš ptá na to, jestli má ještě odvahu doufat a vložit v něj svou důvěru. A on má. Slepý mu odpoví: Pane, ať vidím! To je velká odvaha. Slepec odkrývá Ježíši své nejzranitelnější místo. Riskuje zklamání a odmítnutí. Ale Ježíš tuto důvěru v něj vloženou nezklame ani nezneužije. Řekne: Prohlédni! Tvá víra tě uzdravila. Ano, víra vložená do Ježíše zachraňuje. Tenkrát i dnes. 

I když Ježíš neuzdravuje, nikdy neopouští

Uzdravuje Ježíš i dnes? Nevěřím, že všechna svědectví o zázračných uzdraveních jsou lži, podvody nebo autosugesce. Měl tu moc tehdy, má ji i dnes. Neděje se to masově, ale proč by nemohl? Zvěst je jasná. V něm je záchrana a on si zaslouží důvěru, protože v něm je ta fascinující kombinace moci a soucitu. 

On si ale zaslouží důvěru i v případech, kdy v tomto životě a na této zemi někoho neuzdraví. Nemám odpověď na otázku po smyslu utrpení. Když víme, že má něco smysl, dá se unést téměř cokoliv. Ale nedůvěřovat Bohu znamená ponořit se do nesmyslnosti a absurdity bolesti. Věřím, že když se Pán na naše utrpení dokáže dívat, tak to musí mít sacra dobrý smysl (ano, sacra psáno s c). Netuším jaký, ale věřím mu. 

Jsem přesvědčena o jedné věci. Kristus trpěl sám. Úplně sám. A proto věřím, že on nedopustí, aby tu samotu v utrpení zažil i někdo jiný. Zaslíbil, že s námi bude po všechny dny. A v ty nejtěžší je s námi ještě úplně speciálně. 

Můžu to dosvědčit z vlastní zkušenosti. Zažila jsem za poslední roky něco, o čem svědčit chci a musím. Před čtrnácti lety jsem onemocněla nemocí, na kterou asi nezemřu, ale je nevyléčitelná, chronická a prognóza nepředvídatelná. Začátek byl dost agresivní. Nechtěla jsem si to přiznat, ale sesypal se mi svět. Snažila jsem se ze všech sil normálně fungovat, ale prožívala jsem hlubokou a vleklou duchovní krizi. Cítila jsem se zrazená a nahněvaná, nechápala jsem, kde je Pán se svými zaslíbeními o ochraně a pomoci. Měla jsem pocit, že moje modlitby narážejí do stropu a jako odpověď přicházelo jen ticho. 

Nebyla jsem v pokušení pochybovat o Boží existenci, ale pochybovala jsem o jeho dobrotě. Měla jsem pocit, že je lhostejný, je daleko a jen mě nezúčastněně pozoruje. Nedokázala jsem se modlit. Měla jsem strach otevřít Bibli, měla jsem strach, co bych v ní našla. Tento stav trval několik let, kdy to bylo jako v některých manželstvích – nedokázala jsem žít ani s Bohem, ani bez něj. Nedokázala jsem unést jeho mlčení, ale ani jsem se ho nechtěla vzdát. Jako bych byla v nějaké propasti, ve tmě. Dlouho. 

Kažodenní boj o důvěru

Střih. Teď jsem maminkou tří dětí, dostudovala jsem teologii, jsem ordinovanou kazatelkou a připravuju se na vikariát. Kristus neopouští! Někdy prožíváme samotu, protože ho nedokážeme vnímat, ale on neopouští. Přes ta nejtěžší období mě přenesl On. I když jsem jej neviděla, necítila, nevnímala. Vysvobodil mě z té propasti, protože na dně každé propasti je On. A vysvobodil mě tak jemně a pomalu, že jsem si ani nevšimla, jak přesně to udělal. Nemyslím si, že mám vyhráno. Nevím, co přijde. Ale vím, že když On řekne, že neopouští, tak to myslí vážně. 

Neuzdravil mě fyzicky, ale věřím, že uzdravuje hlouběji. Je to každodenní boj o důvěru a ten boj možná bude celoživotní. Ale On je té důvěry hoden. Ano, věřím, že Kristus fyzicky uzdravoval a uzdravuje. Ale to není jeho největší zázrak. Jeho největší zázrak je, že on dokáže udělat šťastnými i ty, které neuzdraví.

Alžběta Lněničková, teoložka
foto: wikipedia.org