Já a povolání, povolání a já?

I proto jsem asi tak od čtrnácti patnácti let začal zvažovat farářskou dráhu. Ne proto, že bych měl pocit, že by toto zaměstnání bylo automaticky „svatější“ a lepší než zaměstnání jiná. Ale dávalo mi smysl sloužit Bohu a lidem v církvi… tedy v případě, že při tom zaslechnu Boží hlas; tím jsem si to podmínil. A pokud by mě Bůh volal k něčemu jinému, byl jsem odhodlán jít jinam.

Roky ovšem plynuly a Boží hlas nepřicházel, k farářské práci ani k ničemu jinému. „Tak já to zkusím,“ řekl jsem si, „půjdu na ETF, koneckonců mě farářina láká, dává mi smysl a třeba Boží hlas zaslechnu během studia.“ 

Nezaslechl jsem. A naopak jsem se čím dál více potýkal s otázkou, jestli se mnou není něco špatně, když necítím to, co bych asi měl cítit; když je mé přesvědčení tak slabé a nejisté.

Během studia jsem ovšem došel k názoru, že Boží hlas možná nezní tak, jak bych čekal. Že třeba Božím hlasem bylo prostě to, že jsem si tuto cestu vybral, že mi to celou tu dobu „dávalo smysl“.

Postupem času jsem však začal zjišťovat, že mi vedle farářské dráhy dávají možná ještě větší smysl jiné věci, například v manželství, kde jsem se „našel“ v podpoře mé ženy, péči o ni, společném životě, společných projektech… A navíc i to, že některé věci, které mi dávají smysl ve farářině, mi ho stejně tak mohou dávat i jinde. Zároveň jsem poznal, že farářské povolání je natolik specifické, nnáročné a zatěžující pro rodinu, že je otázka, jestli je pouhé „dávání smyslu“ dostatečný důvod. 

Ocitl jsem se tedy zpátky u otázky: volá mě Bůh k něčemu? A pokud ano, jsem schopný to rozpoznat? Nebo se Boží vůli snažím poznat jen proto, abych si tím ulehčil nebo ospravedlnil své osobní rozhodnutí?

Možný je ovšem ještě jeden pohled. Že totiž Boží povolání není jedna konkrétní věc, kterou si musím vybrat, a tím zahodit ty ostatní. A že povolání nutně nemusí být pouze individuální záležitostí. Vždyť v Bibli si Bůh opakovaně společně vyvoluje i sourozence, manželské páry, nebo dokonce celé rodiny, národy či celou církev.

Možná mě Bůh nevolá k nějakému jednomu vznešenému úkolu. Ale ke šťastnému a smysluplnému životu v celé jeho komplexnosti. Volá mě k tomu, abych svým životem pomáhal šířit principy Božího království tam, kde zrovna budu, v tom, co budu dělat, ve spolupráci s druhými lidmi. A k tomu nutně nepotřebuji oficiální funkci ani talár s tabulkami.

Farářskou cestu jsem nakonec z vážných osobních důvodů opustil. A hledám jinou cestu. Možná bude méně idealistická, méně obdivuhodná, méně odevzdaná… ale snad více opravdová, šťastná a tak nějak obyčejně lidská.

Protože ta hlavní cesta, kterou Ježíš v evangeliích ukazuje, je láska. Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly. Miluj svého bližního jako sám sebe. Většího přikázání nad tato dvě není.

Tomáš Pikous
foto: ARo