I Děčín je Boží

A v informačním centru si naberete propagační materiály s logem „Děčín je Boží!“ Už před nádražím, to jste v Podmoklech, se potkáte s děčínským národem: Češi, Romové, Vietnamci, celé spektrum lidí různých vrstev: pracující, obyčejní lidé, dávkaři, bezdomovci… Potkáte různě svérázné postavičky. Některé vzbudí úsměv, jiné vám budou nahánět strach. Sociální rozdíly jsou tu patrné na první pohled. Tak typické pro mnohá severočeská města. Původně bohaté průmyslové město a významný uzel lodní a železniční dopravy bylo těžce postiženo událostmi minulých desetiletí. Zřetelné stopy tu zanechaly obě války, poválečný odsun, doba socialismu i divoké devadesátky. Pro někoho periferie. My, co tady žijeme, si řekneme: „Už jsme doma!“ 

Až příliš prvoplánový slogan o Božím městě často vzbuzuje rozpaky. Ale neříká křesťanům něco důležitého? Je to místo k životu, které nám Pán Bůh dal – abychom tady žili a s vervou zvěstovali evangelium bez ohledu na hranice, které si mezi sebou lidé nastavěli. Od samého počátku osídlení zde stály kostely, ve kterých se evangelium hlásalo. Nejprve katolické, později s příchozími evangelickými průmyslníky i luterský kostel, fara a škola. Když se ocitnete na okraji, na periferii, potřebujete mít místo, kde se budete cítít bezpečně, kam se uchýlíte v těžkých chvílích, kde načerpáte sílu a kam se budete rádi vracet. Takovým místem je a nadále chce být náš sbor. V rozvojovém plánu jsme si uložili otevřenost vůči lidem v centru i na periferii. Klademe důraz na srozumitelné zvěstování evangelia do aktuální situace. Sbor usiluje o srozumitelnost i nízkoprahovost a chce být místem, kde se lidé mohou účastnit obrany demokracie. Vedle toho v církvi obvyklého nabízíme v kostele např. tzv. Happy Hour, kam mohou přijít lidé z ulice, promluvit si s farářem nebo presbyterem, posedět v kostelním tichu nebo si jen prohlédnout architekturu. V centru lezení na pískovcových skalách, v Dolním Žlebu, nabízíme na konci sezony bohoslužby pro lezce. Na podporu demokracie připravujeme instalaci památníku Jana Palacha. Z nejaktuálnějších událostí lze zmínit i otevření fary a zároveň celého sborového společenství hostům z Ukrajiny, kteří zde nalezli nejen ubytování, ale scházejí se zde každý týden k česko-ukrajinským bohoslužbám. To všechno se děje díky opravdu maličké skupině členů sboru ve městě na periferii.

Každodenní praxe ukazuje, že budování a provoz takového místa se neobejde bez obsazené fary. V málo početném sboru lze jen s obtížemi sdílet povinnosti a delegovat úkoly. Kazatel je často ten, který je k dispozici i pro nekazatelské úkoly. Nejsem staromilec, který s nostalgií vzpomíná na dávno minulá léta, kdy farář plnil úkoly, které měli dělat jiní. Ale ze své praxe vím, že jsou místa, kde to jinak nejde. Místa na periferii jsou vlastně misijní stanice. Mluvíme o tom, že misii moc dělat neumíme. Tak bychom neměli přehlédnout, že sbory, které jsou pro naši církev na periferii, přinášejí evangelium do duchovně zbídačené a ke křesťanství rezistentní společnosti. Ano, cesta je to velice dlouhá. Začíná vytvářením vstřícné tváře sboru. V lhostejném či odmítajícím prostředí to jde velice pomalu. Jsme na začátku a výhled jde daleko za rok 2030. A v této situaci je tu jako opěrný bod jen malé společenství sester, bratří a kazatele, kteří s entuziasmem hledají různé podoby zvěstování evangelia, nesou tíži provozu sboru a budují společenství s misijním přesahem. Stěží lze ale progresivní rozvoj postavit pouze na aktivitě laiků s farářem, který má na starosti několik dalších sborů. Staršovstva i kazatelé v těchto podmínkách mohou dobře pracovat pouze tehdy, když budou mít zajištěnu perspektivu. A té se, žel, v dostatečné míře nedostává ani sboru v Děčíně. Z ekonomického hlediska je budoucnost našeho sboru obsazeného kazatelem velmi nejistá. Do této nejistoty jsme se nedostali neochotou k práci, k finanční účasti na životě sboru či špatnou strategií, ale docela prostě malým počtem řádných členů sboru. Ekonomicky korektní a pochopitelný model zákonitě povede nejprve ke stagnaci a poté k úpadku práce. 

Místa na periferii se snadno dostávají i na periferii zájmu. Celé severní Čechy se tak staly problematickou oblastí, kterou často vnímáme již jen jako exotický kraj. Na Českobratrské církvi evangelické je, aby nepřebírala tuto optiku a nepřesunula zdejší sbory na periferii své péče. To je proces nevratný, vedoucí ke ztrátě části jejího misijního potenciálu. 

Periferie je definována jako okrajová část většího celku. Děčínský sbor vnímá sám sebe jako část celku Českobratrské církve evangelické. Strategie církve, která jej bude stále odsouvat na okraj, v důsledku vážně ohrozí jeho práci. V zájmu celku je, aby svou periferii neztratil, protože pak se na okraj dostanou další a další… 

Periferní vidění našich očí nám umožňuje orientaci při pohybu. Pokud dojde k jeho ztrátě, dochází k těžké komplikaci, tzv. tunelovému vidění. Abychom jako církev neztratili orientaci při pohybu vpřed, ohlídejme si periferii. Možná potom pochopíme, že i Děčín je Boží.

Tomáš Matějovský

foto: archiv FS Děčín, wikipedia.cz