Hudba pomáhá člověka nést životem

Co vás přivedlo ke sbormistrovské činnosti ve farním sboru?

Mládež v našem dejvickém evangelickém sboru, okouzlena koncertem komorního sboru Canticum sacrum (při ETF), vznesla přání, že chce založit něco taky tak krásného. A mně bylo řečeno, že já to musím vést, protože jsem jako jediná vystudovala hudbu. To byla sice pravda, ale studovala jsem harfu, nikoliv sbormistrovství nebo zpěv. V tom jsem se pak musela vzdělávat sama dodatečně.

Můžete stručně své pěvecké těleso představit? Kdo tam zpívá, jak velký soubor je, jak dlouho funguje a podobně?

V rámci dejvické mládeže vznikl sbor Naši pěvci v únoru 1986. Zakládajících členů bylo 15, zpívat umělo z nich jen několik. Nicméně zpěv bavil všecky, a hlavně – všichni byli spolu rádi. Bylo třeba velké trpělivosti a víry v to, že třeba… jednou… bude zpěv i k poslouchání. A opravdu: Po takových třech, čtyřech letech se to pohnulo k lepšímu a pak k ještě lepšímu. Dnes tvoří Naše pěvce asi tak 45–50 členů – od studentů po lidi nejrůznějších profesí. Evangelíci mají sice pořád mírnou většinu, ale zastoupeny jsou i další církve a taky chodí zpívat lidé, kteří nejsou přímo členy žádného společenství. Všechny spojuje láska k duchovní hudbě, jejíž interpretaci se sbor výhradně věnuje, a přátelské vztahy, z čehož mám upřímnou radost.

Při jakých příležitostech sbor vystupuje?

Pěvci zpívají samozřejmě v mateřském dejvickém sboru, ale těší je pozvání i do jiných sborů a farností, ať už evangelických, či jiných (není to dlouho, co např. zpívali u Nejsvětějšího Salvátora v Praze u příležitosti složení tzv. věčných slibů řádovou sestrou). Kromě zpívání při bohoslužbách míváme ročně několik celovečerních koncertů. V říjnu např. to bylo provedení Schubertovy Mše G dur s orchestrem, na počátku prosince nás čeká adventní koncert na Vinohradech s premiérou Missa natalis choralis. Sbor natočil několik CD (naposledy Biblické písně A. Dvořáka ve sborové úpravě), natáčel i pro rozhlas a televizi, dvakrát se zúčastnil mezinárodního sborového festivalu v Bernu a dokonce dvakrát – ze zvědavosti – i mezinárodní sborové soutěže. To je tedy něco z minulosti, o té vždy ráda něco povím. Co se ale týká přítomnosti a hlavně budoucnosti, na to se ptejte už Filipa, mého syna, kterému jsem před několika lety předala „velení“ pěvců a dobrovolně přešla na pozici jeho asistentky.

Co vás v této činnosti těší, a co je naopak nejnáročnější?

Těší mne, když vidím, že lidé chodí zpívat rádi, že sborový zpěv má pro ně důležité místo, že obohacuje jejich život a pomáhá případně překlenout těžší životní etapy. Těžké bylo najít balanc mezi tím, aby umělecké nároky na amatérský sbor nevytlačily radost ze zpívání. A naopak aby úroveň zpěvu byla dostatečně kvalitní a nedocházelo k rozčarování z toho, že se snažíme, ale trochu marně.

Jakou zajímavou zkušenost jste díky této službě načerpala?

Hudba, podobně jako víra, pomáhá člověka životem nést. Máte-li radost, můžete si s radostí zazpívat, zahrát, kdo má dar invence, může vytvořit nějakou skladbu. To samé, když máte smutek, když se cítíte mizerně – zase to můžete „vyplakat“ nebo „vykřičet“ hudbou. Když jste člen orchestru nebo zpěvák ve sboru (a je jedno jestli v profesionálním, nebo amatérském), jste jako kamínek, který spolu s jinými kamínky vyskládá mozaiku hudebního díla. A v tom je velká síla, v té hudbě společně vytvářené. To nabíjí velkou energií a vytváří pocit sounáležitosti.

připravila ARo
foto: Hanuš Härtel