Hřbitov, kostel, voda, les?

V druhé půlce podzimu se nám připomíná konec léta a s ním i konec našich let na zemi. V naší kultuře se na začátku listopadu připomíná Slavnost všech svatých (podle katolického liturgického kalendária, 1. 11.) a Památka zesnulých (navazuje na předkřesťanské tradice), lidově Dušičky. Nejzřetelnějším průvodním jevem tohoto období jsou ozdobené hroby a svíčky rozsvícené na hřbitovech. 

Evangelické dušičky?

Zatímco v některých evropských zemích jsou tyto dny státním svátkem, mezi českými evangelíky býval postoj k nim spíše vlažný, nebo dokonce odmítavý; ani agenda s texty pro bohoslužby ČCE z 80. let se těmto dnům nevěnuje. Vztah k zemřelým totiž patřil k jednomu z vypjatých témat náboženských sporů šestnáctého a sedmnáctého století, když se reformátoři vymezili proti prodeji odpustků. Také odmítli představy, že je možné ovlivňovat osudy zemřelých a délku jejich pobytu v očistci. Nově vzniklá církevní společenství s tím opustila i řadu tehdejších zvyklostí a obřadů. A svým způsobem tak otevřela dveře i dalším budoucím změnám v tak konzervativní a uctivě dodržované oblasti zvyků, jako je zacházení se zemřelými. 

Památka na zemřelé a modlitby, v nichž na zemřelé vzpomínáme, samozřejmě nemusí být spojeny se středověkou (předreformační) praxí modliteb za duše zemřelých. Hledání vztahu k vlastní konečnosti, potřeba vyrovnat se se ztrátou blízkých a touha vděčně si je připomínat vedou dnes i řadu protestantů a lidí bez vyznání k hledání nových způsobů, jak na zemřelé vzpomínat při pohřebních obřadech, výročních dnech nebo při vhodných příležitostech. V některých sborech se na zemřelé vzpomíná při bohoslužbách poslední den v kalendářním nebo církevním roce, při výročním shromáždění, někde může být památka připojena k díkčinění, anebo je jí vyhrazena zvláštní neděle. 

Nová inspirace

Inspirace pro takové bohoslužby je různá. Někde lidé například přinesli do kostela fotografie svých zemřelých, umístili je k sobě do lavice nebo na společnou nástěnku, jiní tam dopisovali jména svých zemřelých. Viděla jsem fotografii z kostela vyzdobeného květy skoro jako na svatbu nebo místo připravené u stolu Páně k tomu, aby tam lidé mohli zapálit svíčku (na památku a na znamení naděje vzkříšení). Je možné vzpomínat společně, třeba i u společného jídla apod.

Nad způsobem, jak si zemřelé připomínat a jak se s nimi loučit přemýšlí i řada lidí, pro které jsou dosavadní zvyky a obřady cizí. Nechtějí-li nechat své blízké (nebo sebe) pohřbít bez obřadu a bez hrobového místa, hledají autentické vyjádření svého vztahu a životních hodnot. Mnozí při tom přemýšlí nad estetikou obřadů a ekologií pohřbu. V Praze-Ďáblicích tak vznikl první český přírodní hřbitov Les vzpomínek, kde se popel zemřelých ukládá v blízkosti památečních stromů s maximálním ohledem na estetiku lesa. Nenaleznete tu žádné náhrobní kameny, umělé květiny ani keramické sošky. Namísto hrobových míst připomínají zemřelé jen drobné cedulky na stromech a lidé k nim mohou pokládat živé květy. Přímo v lese se také může konat obřad posledního rozloučení, které tak má charakter spíše venkovní oslavy a kde, na rozdíl od některých obřadních síní, není kam spěchat. Vzpomínání na zemřelé pak může mít i charakter společné procházky lesní krajinou.

Přírodní pohřebiště a pohřby jsou u nás zatím spíše v začátcích, ale v souladu s hledáním životního stylu, který by méně zatěžoval planetu, se jedná o aktuální téma a i u nás se objevují snahy zohlednit jej více v zákoně o pohřebnictví (resp. zmírnit některá opatření, která dosud stojí v cestě ekologičtějším přístupům). V některých zemích je například možné uložit tělo zemřelého do země jen v rubáši, do rakve z proutí nebo jiného k přírodě šetrného materiálu. Méně se tím zatíží půda i ovzduší toxickými a karcinogenními látkami z umělých materiálů a laků, které obsahují konvenční rakve. Udává se, že každá kremace vyprodukuje přibližně 150 kg oxidu uhličitého a spotřebuje takové množství paliva, s nímž by bylo možné ujet sedm a půl tisíce kilometrů (zdroj: Blanka Dobešová; Až umřu, zasaďte na mě jabloň, Environmentální a společenské přínosy přírodního pohřebnictví, 2012). Popel je zase možné ukládat např. v urnách z ručního papíru nebo jiného rozložitelného materiálu zdobeného třeba vlastnoručními malbami. 

Spojení tradice a nového přístupu

Řada přírodních hřbitovů je například ve Spojeném království. Vzhledem k tomu, že se jedná o pietní místa, vzniká tak zároveň chráněná krajina, les, louka nebo třeba sad. Místa posledního odpočinku mohou být vyznačena tabulkami, ale třeba také ptačí budkou. Zároveň jsou ale v Británii i některé tradiční hřbitovy citlivě proměňovány a upravovány tak, aby se stávaly přirozenějším prostředím fauny a flory, aby se v nich lidé chovali šetrněji k přírodě a všímali si, že jde o bohatý ekosystém. Například jsou doplněny tabulky upozorňující na hnízdiště ptáků, nejsou odstraňovány staré náhrobky, kde se vyskytují lišejníky atp. Cílem je, aby místa byla důstojným a krásným místem pro živé i zemřelé. V Německu vznikají přírodní pohřebiště ve vzrostlých lesích, tzv. Friewaldy. Ve Spojených státech provozují podobná pohřebiště i některé církve, protože v tom spatřují etický přístup ke stvoření. 

Někteří v úvahách o šetrnějším pohřbu posunují hranici ještě dál a volí i novější a šetrnější technologické postupy rozkladu těla. Prozatím se jedná o ojedinělé praxe, ale namísto kremace je v některých zemích možná i tzv. akvamace (alkalická hydrolýza, zkapalnění) nebo terramace (kompostace). Výsledný produkt těchto procesů je neškodný pro životní prostředí a pozůstalí mají možnost s ním nakládat podobně jako s popelem. Zřejmě nejekologičtější je spálení těla na dřevěné hranici pod širým nebem, které je například ve Velké Británii také povoleno.

Vzhledem k tomu, že přírodní hřbitovy z principu neumožňují výraznější „pomník“ zemřelého, ale pro některou část pozůstalých může být vyjádření vlastního vztahu a vzpomínky velmi důležité, pojí se tato nová praxe také s nápady, jak vzpomínku na zemřelé vyjádřit třeba ve virtuálním prostředí: sdílením fotografií, vzpomínek, oblíbené hudby, zapálením virtuální svíčky apod.

Jana Hofmanová
foto: ARo