Homo sapiens, nebo robo sapiens?

Konec analogového lidství

Naše těla se totiž během života poměrně rychle ukazují jako dost poruchová. Na rozdíl od předchozích dob si s tím ovšem víme stále lépe rady, dokážeme vyrobit umělé funkční náhrady stále více orgánů a tím výrazně prodloužit a zkvalitnit život. Vypadá to, že vstupujeme do nového věku: opouštíme staré, analogové lidství, přestáváme být závislí na postupné evoluci, která je pomalá a plná slepých uliček, a vstupujeme do věku „člověka 2.0“ (Ray Kurzweil), člověka digitálního, jehož existence už nebude určována a omezována tělem, ale bude se odehrávat v realitě obohacené ještě o tu virtuální. 

Vstupujeme do období, kdy vezmeme svůj vlastní vývoj ještě pevněji do vlastních rukou: základem bude promyšlené projektování a konstruování člověka („human engineering“) neboli „designed evolution“. Už se nebudeme spoléhat na přírodu a přirozenost, protože ta se prokázala jako slabá a náchylná k nemocem a nedokonalostem, ale spolehneme se spíše na technologie a vědu. (Lze to říct i nábožensky: už se nebudeme spoléhat na Boha, který to se svým stvořením spíš nezvládl. My se svými technologiemi si poradíme lépe, a Boha už tudíž nepotřebujeme.) Homo sapiens je málo a slabý. Cílem je spíš robo sapiens, člověk propojený s počítačem, jakýsi kyborg využívající plnou měrou lidskou i umělou inteligenci, s výrazně zostřenými smysly, ideálně bez jakýchkoli nemocí či neduhů. A také člověk, který si bude moci svobodně zvolit formu svého těla (třeba nějakou bezpohlavní).

Biotechnologie už je realitou

Tak se k tomu alespoň upínají myslitelé, vědci, podnikatelé, vizionáři, spisovatelé a další, kteří se hlásí k trans- či posthumanismu. To je technooptimistický směr, který si slibuje zásadní pokrok právě od biotechnologií, které mají umožnit člověku překročit své vlastní přirozené hranice až k potenciálním neomezeným schopnostem a nesmrtelnosti. Je vedený heslem „pokud můžeme, měli bychom“. Tedy pokud nám naše technologie a věda něco umožňuje, měli bychom to využít a zkusit to. Základním problémem světa je totiž nedostatek technologického pokroku a vědění. Čím více dokážeme, tím se budeme mít lépe.

Zní to příliš fantaskně, spíš jako nějaká filmová sci-fi? Na první pohled asi ano. Ale člověku trochu zamrzne úsměv na rtech, když si uvědomíme, že cestu tímto směrem už jsme jako lidstvo dávno nastoupili. Dnes už nemá smysl se ptát, jestli se za těmito cíli vydat, či nikoli. Už jsme v pokroku relativně daleko, do příslušného výzkumu se investuje hodně peněz a (bio)technologická a digitální realita nás obklopuje stále víc: v kapse mobil jako osobní AI asistent, na nočním stolku celá zásoba různých tabletek na posílení či prevenci všeho možného, v těle už pár náhrad či implantátů. To jsou všechno věci, které vítáme, protože nám v životě pomáhají (dávají nám více možností, ale zároveň nám život zrychlují). A zároveň se diskutuje o tom, jaký to má na nás vliv, že umělé inteligenci začínáme příliš podléhat, děti už od velmi raného věku, sociální sítě s fiktivními účty začínají ovládat naši společnost, antidepresiva nám prosakují do pitné vody a technologie jsou rozhodovací silou především ve válce.

Má to svá rizika 

Biotechnologický rozvoj a směřování k vylepšení člověka je ambivalentní jako všechno. Dokáží vykonat mnoho dobrého, ale zároveň jsou velmi výrazně zneužitelné. Rizika jsou celkem známá, protože na nás už také začínají razantně dopadat: velká spotřeba energie, poškozování životního prostředí; vojenské zneužití; rozevírání rozdílu mezi bohatými, kteří si mohou nejnovější věci dovolit, a chudými, kteří se k nim nikdy nedostanou (globální sever v. globální jih); hrozba ztráty svobody kvůli narůstající digitální kontrole a našim nesmazatelným digitálním stopám (Velký bratr), velká tendence k individualizaci a egoistickému zacílení jen na sebe a své blaho. 

Vedle toho hrozí velké zvěcnění pohledu na člověka (člověk jako svého druhu počítač, který ovšem trpí poruchami), a tedy jeho odlidštění, anebo redukce člověka jen na některou z jeho rovin (ideál věčného mládí a kultu těla, vnější i vnitřní dokonalosti dle současného ideálu krásy, anebo naopak redukce člověka jen na mysl, duši nebo mozek, případně na výkon či schopnosti). Celá tato oblast volá po jasných pravidlech, po jasné regulaci a také po jasné a celostní etice. 

Nepřekročitelné Boží stvoření 

Řešením ovšem není stát se naprostými techno-pesimisty a veškerý technologický vývoj odmítat ve smyslu „všechno špatně, zpátky na stromy“. Nastoupený vývoj už se zastavit nedá (a pokud si euroamerická civilizace nastaví nějaké morální nepřekročitelné hranice, najde se Číňan, který tyto hranice s chutí překročí). Cílem je najít vyvážený a realistický postoj. A k tomu by mohl napomoci i křesťanský teologický pohled. Ten totiž zdůrazňuje především tu skutečnost, že ať vyvineme cokoli, ať se jako lidstvo pohneme kamkoli, pozitivně či negativně, nikdy nevykročíme z prostoru Božího stvoření a nepřestaneme být Božími tvory. Boží stvoření jsme se svojí myslí i tělem, se svými dokonalostmi i nedokonalostmi. 

Cílem lidství tak není se něčeho z toho zbavit nebo to překročit. Cílem je správně to v životě sladit a využít, přičemž „správně“ v křesťanství znamená především ve prospěch druhých. Protestantská teologie nadto velmi dobře ví, že člověk a jeho spása není výsledkem vlastní aktivity, ale život i jeho dobré vyústění je výlučně Božím darem. Svůj život si nikdo nedokáže dát sám. Ani ke své spáse se člověk nedoprodukuje sám. Jsme závislí na Bohu, od něhož pocházíme a k němuž směřujeme. 

Pokrok v lásce

Konec konců, Bůh sám v Kristu ukázal, v čem spočívá pravé lidství: není to technologický pokrok, ale soucit, milosrdenství, ohled na druhé a láska. Bohu k pravému lidství zjevně stačilo lidství roku 1, tedy lidství nijak technologicky vyspělé. Co je třeba rozvíjet především, není technologický pokrok, ale pokrok v solidaritě, ohledu a lásce k druhým. A ještě hlouběji: pokud dnešní člověk něco potřebuje na prvním místě, není to vylepšení, ale odpuštění.

Pro střízlivý techno-realistický postoj to znamená, že se není třeba technologií bát. Je potřeba podporovat a rozvíjet ty, které slouží k dobrému, které podporují život a vztahy. Žijeme ve světě, kde se všechno dá zneužít. Proto je třeba neustále znovu stanovovat a hlídat hranice přiměřené regulace tak, aby pokrok sloužil ke společnému blahu, nikoli jen k blahu několika vybraných jednotlivců.

Petr Gallus, systematický teolog a vedoucí Katedry teologické etiky na ETF UK, mezititulky redakční
foto: pexels.com