Hlavním cílem je účast na Božím díle, ne aby církev přežila

Už téměř před dvaceti lety se Protestantská církev v Nizozemsku (PKN) vydala cestou hledání nových podob církve, srozumitelných a zajímavých pro dnešní společnost. Jednou z klíčových osobností tohoto úsilí je Erik Verwoerd. Po studiu teologie a mnoholeté práci s mládeží Erik již tři roky vede celý průkopnický projekt na národní úrovni. V těchto dnech navíc dokončuje studium oboru „Lidský rozvoj, organizace a řízení změn“. Jak se snoubí tradiční církev a nové nápady a experimenty? 

Kde začala tvá průkopnická cesta? 

Potřeboval jsem ke svému dálkovému studiu teologie vychodit stáž, ale neměl jsem na ni čas. Pak mi kamarádi poslali nabídku práce na pozici průkopníka. Netušil jsem, že něco takového vůbec existuje.

Když jsem si ale tu nabídku přečetl, řekl jsem si: „Tohle jsem přeci já!“ Tak jsem se přihlásil a oni mě vzali. Začal jsem pracovat jako průkopník, aniž bych vlastně věděl, co to znamená. 

Takže jsi byl rovnou hozený do vody a musel ses naučit plavat?     

Tak jsem to nevnímal. Prostě jsem začal pracovat jako průkopník, protože mi to dávalo smysl. 

O co vlastně v průkopnictví jde? 

U nás v Nizozemsku vše začalo výzkumem, který ukázal, kolik lidí přestává chodit do kostelů. A my jsme si řekli: evangelium se přeci netýká jen těch, kdo do kostela chodí – evangelium je relevantní pro všechny. Ale pokud lidé nepřicházejí k nám, musíme hledat způsoby, jak bychom my mohli jít k nim. 

K tomu je ale potřeba lidem nejprve naslouchat. Co jsou zač? Čím žijí? A jak se vztahují k evangeliu? Tady to celé začalo – prostě jsme naslouchali. Učili jsme se tím, co jako církev můžeme dělat, abychom s lidmi zůstali v kontaktu a tvořili s nimi vztah. To je druhá klíčová věc: budovat vztahy. 

Když se pak v těchto vztazích začne dít něco hlubšího – když lidé projeví zájem o víru – nabídneme jim prostor, kde mohou klást otázky. Z těchto setkání se někdy postupně rodí malá společenství. A z nich se časem mohou stát i nové formy církve. 

Vy jste v Nizozemí začali průkopnicky uvažovat zhruba před dvaceti lety, je to tak? 

Ano i ne. Samotný program průkopnictví v PKN (Protestantse Kerk in Nederland, Protestantská církev v Nizozemsku, pozn. red.) začal v roce 2008 – ale to neznamená, že se předtím nic nedělo. Průkopnická iniciativa, ve které jsem pracoval já, třeba vznikla už v roce 2000. 
Velkou inspiraci jsme našli ve Velké Británii. Tam už dlouho hledají nové formy církve. Zkusili jsme proto kopírovat to, co jsme u nich viděli – a pak jsme sledovali, jak to funguje u nás a co je potřeba přizpůsobit. 

Nejdůležitější bylo prostě začít. Naplno jsme přijali to, čemu se říká průkopnická cesta – tedy model misie a tvorby nových společenství. Investovali jsme hodně peněz, školení a podpory k tomu, abychom místním sborům pomohli začít vlastní iniciativy podle tohoto modelu. 

Průkopnictví je vznikající mezinárodní hnutí, které v měnícím se kontextu dnešní doby hledá nové způsoby, jak tvořit církev s těmi, kteří se v kostelech cítí nesví. Přímo mezi takovými lidmi vznikají nová společenství s nízkým prahem a misijním potenciálem, kde se víra žije a sdílí co nejvíce srozumitelným způsobem. Průkopnictví se zejména v posledních letech věnujeme i v naší církvi – patří do něj např. pražský Nekostel, zbraslavský klub průkopníků či kazatelská stanice Ká-Dvojka v Karviné, ale i mnohé aktivity a iniciativy místních sborů. Více informací naleznete na webu www.prukopnictvi.e-cirkev.cz. 

Jak jsi říkal, pro tebe osobně bylo přirozené stát se průkopníkem. Bylo to tak i pro celou PKN? Jak obtížné bylo otevírat ve vaší církvi témata spojená s misií? 

Před dvaceti lety by asi málokdo popsal PKN jako „misijní církev“. V průběhu let se toho ale hodně změnilo. Pomohlo několik věcí. Naši faráři a synodálové začali jezdit do Velké Británie navštěvovat jejich projekty. V příbězích, které nám přivezli zpátky, jsme se hodně poznávali. 
Začali jsme také objíždět naše církevní okrsky. V každém z nich jsme měli program o misii – a to celé jsme absolvovali čtyřikrát. To pomohlo vytvořit nový způsob uvažování o misii. 

Důležité bylo i to, že PKN vznikla v roce 2004 spojením tří denominací. Byl to pro nás nový začátek, kdy jsme přirozeně znovu promýšleli, co vlastně děláme. Cítili jsme chuť začít o misii přemýšlet novým způsobem. 

Jak se tedy u vás za posledních dvacet let změnilo chápání toho, co je to misie? 

Když se u nás dříve řeklo „misie“, lidé si okamžitě představili „evangelizaci“ – tedy sdílení evangelia slovy bez znalosti kontextu posluchačů. Na to jsou lidé v naší církvi hodně alergičtí. 

Museli jsme proto začít misii kontextualizovat, naplnit to slovo trochu jiným významem. Naše církev je velmi různorodá: máme sbory liberální, konzervativní, evangelikální… od každého něco. V hledání nových forem navíc spolupracujeme i ekumenicky. Jedna úzká definice misie tu proto prostě nefunguje. 

Inspirovali jsme se také anglikánskými Pěti znaky misie (Five Marks of Mission). Podle nich je misie něco celostního – patří do ní i péče o stvoření či pomoc chudým. 

Přemýšlení o misii také vedlo k mnohým plodným rozhovorům o identitě. Co vlastně chceme lidem sdílet, co je to evangelium? Čemu věříme? A co to znamená pro svět a pro lidi kolem nás? 

Přijali jsme vlastně postupně trochu novou teologii – od chápání misie jako našeho poslání jsme se posunuli k chápání misie jako účasti na Božím poslání ve světě. Dokonce i lidé, kteří se nepovažují za křesťany, se pak nějakým způsobem mohou na Božím poslání podílet – pokud dělají dobro, pomáhají lidem, pečují o stvoření… tak se možná už té Boží mise a aktivity účastní. 

Setkali jste se i s odporem vůči takovéto teologii nebo vůči průkopnictví? Na jaké třecí plochy jste narazili? 

Ano, samozřejmě. Velké napětí vznikalo na lokální úrovni. Mnozí vnímali nové projekty jako konkurenci. Obávali se, co ta nová – a tím pádem i atraktivní – komunita udělá s mladými rodinami v jejich sboru. Odejdou tam a sbor se oslabí? To přece nechceme! 
Další věcí byla silná touha tradičních sborů, aby se noví věřící z průkopnických míst vraceli zpátky k nim a aby se tak kostely znovu naplnily. Věděli jsme, že takto to nefunguje. Jenže pak zaznívala otázka: tak proč bychom je měli podporovat? Stojí nás to přeci hodně peněz, času, někdy sdílíme i prostory… To vše zvyšovalo napětí. 

Když se podíváme na národní úroveň, synod průkopnictví odstartoval s velkou pompou. „Chceme podporovat nové iniciativy a jsme ochotní do nich finančně investovat!“ Jenže postupem času začalo mnoho stávajících sborů mít potíže: klesaly počty členů, financí ubývalo. Pak je nutné si vybrat, do čeho investovat a do čeho ne. 

V takovou chvíli se pozornost obvykle přesune k tomu, jak udržet stávající sbory namísto zkoušení nových věcí. To známe i ze světa byznysu: když se škrtá, inovace jsou první na řadě. A průkopnictví je vlastně určitý způsob inovace církve. 

To napětí si umím dobře představit. Jak je to ale s těmi inovacemi – vrací se to, co průkopníci dělají, přeci jen nějak zpátky do církve? 

Když jsme začínali, měli jsme dva hlavní cíle. Prvním cílem bylo sdílet evangelium s těmi, kdo do církve nechodí. Druhým cílem bylo umožnit stávající církvi učit se ze zkušeností nových forem. 

Často používám metaforu rodičů s dítětem. Rodiče představují existující sbory a dítě průkopnickou iniciativu. Když jsme začínali, byli jsme jako miminko: nevěděli jsme, co děláme, byli jsme hodně závislí finančně i jinak. Po pár letech vzniklo iniciativ více a my jako hnutí dorostli do fáze dospívání. Teenageři si formují vlastní identitu: objevují svou nezávislost, chtějí trávit čas se svými vrstevníky, a ne vždy chtějí mluvit s rodiči. To se stalo i u nás. Mívali jsme školení jen pro průkopníky, což někdy vyvolávalo napětí s „rodiči“. Používali jsme trochu jiný jazyk, měli jiné důrazy a nechápali jsme, proč nás rodiče nechápou. Samozřejmě to bylo frustrující. Myslím, že teď jsme ve fázi mladých dospělých. Někteří z nás jsou už finančně nezávislí. Umíme vést s tradiční církví lepší dialog, protože už jsme si něco prožili – a církev se tím pádem od nás může lépe učit. Vytvoření vlastní identity trvalo nějaký čas. Teď si myslím, že se našim „rodičům“ znovu přibližujeme. 

A je toho hodně, co můžeme vracet. Například téma peněz: během let jsme přišli s dvanácti různými způsoby, jak projekty financovat. Tradiční sbory obvykle vše platí pouze z příspěvků svých členů a z pronájmů sborových budov. Jsou ale i jiné možnosti.  

Dokážeš si vybavit nějaký projekt, kde se ta tradiční a nová forma církve spojily v něco, co spolu opravdu dobře fungovalo? 

Takových příkladů máme hodně. Co mají společného je způsob myšlení. Mnoho společenství má totiž tzv. „sborové“ myšlení – jejich hlavním cílem je přežít. 

Ale pokud pracujete s širší představou Božího království a chcete Boží království spoluutvářet, dává vám to svobodu. Může se stát, že jednoho dne nějaká konkrétní forma církve skončí a něco jiného bude pokračovat – to ale nevadí, protože obě jsou součástí Božího království. To je podle mě konstruktivnější způsob uvažování. Je v pořádku si přiznat, že Bůh pracuje v různých dobách různými způsoby. Někdy proto prostě potřebujeme otočit list. To ale neznamená, že by Bůh někam zmizel. Je pořád přítomen. 

To chce hodně pokory. 

Hlavním cílem není, aby církev přežila. Hlavním cílem je účast na Božím díle, jehož rozměr přesahuje naše chápání. Pokud se na to podíváte takto, najdete různé cesty, jak toho cíle dosáhnout. Dokážeme například otevřít ruce, pustit to, čeho se někdy až úzkostlivě držíme a vrátit to Bohu? Možná má s námi Bůh jiný plán. Jít s Bohem, to je cesta svobody. 

Další praktická věc je ujasnit si očekávání. Co průkopnictví žádá od místního sboru? Jak moc závislí na sobě budeme? A vidíte průkopníky jako rovnocenné partnery, nebo si myslíte – když to přeženu – že jen farář je skutečným služebníkem Božím? 

A co malé sbory? Co mohou dělat, aby se také vydaly průkopnickou cestou, aniž by musely zakládat něco nového? 

Myslím, že je důležité začít u toho, co už je. Každý sbor obvykle už misii nějak dělá, byť jen v malém. Potravinová pomoc, otevřené rodinné bohoslužby, modlitební setkání, kurzy víry… Prvním krokem je podívat se na to, co se už děje, a přemýšlet, jak na tom stavět. 
Pokud jde o nějakou aktivitu, je dobré naslouchat jejím návštěvníkům: proč přicházejí? Co pro ně ta aktivita znamená? Pak je možné zkusit aktivitu proměnit v komunitu. Tedy – nejen pořádat něco pro lidi, ale dělat to s nimi. Nejen jednorázová aktivita, ale prostor, kde se mohou lidé více poznávat. 

Co v misii 21. století znamená úspěch?     

Raději používám slovo „plodnost“. Co to ale znamená? To je těžké. Nejde o čísla – jde o vztahy. A kontext je nesmírně důležitý. 
Pokud jste třeba v prostředí, kde církev v minulosti udělala spoustu chyb, tak se lidé do kostela prostě nepohrnou. Navenek se tak může zdát, že se nic neděje, ale možná se potichu bude dít proces uzdravení: lidé skrze vás poznají jinou tvář církve a jinou tvář Boha. 
Někdy se stane, že po dvou letech trpělivé průkopnické práce přijde v neděli 250 lidí. A jindy – třeba v Amsterdamu, který je hodně sekularizovaný – máte po deseti letech práce deset lidí. A přesto to neznamená, že vaše práce nebyla plodná. 

Hodně záleží na vašem záměru: kam až chcete dojít? Vaše úmysly určují, kam se můžete dostat. Je třeba o svém záměru přemýšlet a u každého rozhodnutí si klást otázku: vede tento krok směrem, kterým chceme jít? 

Některé iniciativy nechávají věci úplně otevřené, protože nechtějí věci příliš řídit, nebo mají alergii na slova „strategie“ a „vize“, protože se bojí, že by to pak nebylo „od Boha“. Ale myslím, že tyto dvě věci se mohou dobře doplňovat – pokud stále nasloucháte Bohu, lidem, sami sobě, procesu a tomu, co nefungovalo. Pak může strategie a duchovní naslouchání jít velmi dobře ruku v ruce. 

Co průkopnictví udělalo s tvojí vírou? 

Když jsem začínal, cítil jsem tíhu obrovské odpovědnosti – že přeci musím lidem předat evangelium! Postupně mi ale došlo mi, že já nemusím nikoho „obracet“. Když jsem se s lidmi setkával, viděl jsem, že někde na jejich cestě už s nimi Bůh byl. To mi ukázalo, že Bůh má věci ve svých rukou, že zná každého člověka. Já se jen připojuji k tomu, co už koná. Můžu být součástí jeho poslání, ale on je ten, kdo vede – a kdo dělá mnohem víc, než vidím. To neznamená, že nemusím dělat nic – ale je to spíš partnerství. Když se má otevřenost Bohu a Boží jednání protne, dějí se dobré věci. 

Nedávno jsi nás v Česku navštívil. Jaké průkopnické místo bys založil, kdybys byl Čechem? 

Nad tou otázkou jsem už přemýšlel. Ale upřímně – nechci na ni odpovědět, aby to nevypadalo, že je to něco, co byste měli dělat. Odpověď najdete u lidí, se kterými chcete tvořit společenství. To na mně není. 

připravil a z angličtiny přeložil Jordan Tomeš
foto: ARo