Hájit pravdu je hlavní úkol křesťana. Boha nejvíc vnímám skrze druhé lidi

Hana Strašáková pochází z malé vesnice na Třebíčsku, doma se ale cítí hlavně v Brně. Vystudovala tamější Cyrilometodějskou střední odbornou pedagogickou školu a poté chvíli studovala češtinu a pedagogiku na filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Je členkou římskokatolické církve. V letech 2019–2021 působila v rádiu Proglas jako redaktorka zpravodajství, později se podílela na přípravě pořadu Na dřeň, nyní je členkou tvůrčího týmu podcastu Bez filtru. Se stejným týmem vydala knihu rozhovorů Kadas mana, která vyšla loni na podzim. Kromě toho působí v neziskové organizaci Milion chvilek, která sleduje politickou situaci v Česku. Protentokrát jsme se rozhodly nechat velkou politiku stranou a spíš než politickým sympatiím jsme se věnovaly duchovni osobním otázkám po tom, co ji motivuje k tomu vnášet svoji víru do toho, co dělá. Díky tomu jsem najednou Hanku viděla z nezvyklého pohledu – jako hloubavého, na pohled o poznání zranitelnějšího introverta, který pečlivě zvažuje každé slovo. Známe se spolu už několik let, a proto si v rozhovoru tykáme.

Jakou roli pro tebe v životě hraje tvoje římskokatolická identita? Vnímáš to jako určující součást svojí osobnosti?

To bych určitě neřekla. Je to jistě něco, co mě od malička ovlivňuje, nějak určuje mé cesty, hlavně kvůli komunitě, kterou jsem kolem sebe měla a mám. Ale “být katolíkem” myslím není něco, co by mělo charakterizovat osobnost, čím se obrnit. I přesto je ale jasné, že z katolické výchovy vychází mé zvyky, strachy, přednosti i zkušenosti, kterých se jen tak nezbavím.

„… duchovní povolání není jen zasvěcený nebo řeholní život, duchovní povolání je každý život.“ To je poslední věta předmluvy ke knize rozhovorů Kadas mana, na které ses autorsky podílela. Co chápeš jako to svoje „povolání“ a v čem je podle tebe duchovní?

Mně vlastně přijde jako povolání můj celý život. A duchovní je na něm jeho duchovní stránka, kterou neodděluju. Žít a žít ve víře, a předávat tu víru dál asi spíš vlastními činy a jednáním.

A jak je pro tebe potřebné „otiskovat Boha do veřejného prostoru“, abych parafrázovala vaši knihu?

Pro mě jsou důležité hlavně hodnoty, styl života. To, jak se chováme k sobě samým i k druhým. To mi přijde jako to hlavní, co bychom z Boha měli předávat dál. Nejsou to určité fráze ani učení nebo katechismus, ale je to ten způsob života.

Vychází tvoje angažmá v aktivismu nějakým způsobem z křesťanských základů?

Myslím, že hájit pravdu, spravedlnost a demokracii je hlavní úkol křesťana. Pokud nám jako křesťanům jsou zvnitřňovány nějaké hodnoty, život v pravdě, péče o lidi kolem, tak si myslím, že to je náš úkol. V různých oblastech, samozřejmě nejen v politice.  

Sama žertovně říkáš, že i přesto, že se jmenuješ Strašáková, ne vždycky máš pro strach uděláno. Z čeho máš strach?

Mám strach ze zklamání v osobním životě. To je věc, na které musím pracovat, protože tím je pak trochu znemožňovaný i ten život v pravdě. Třeba když člověku některé věci neříkám z obavy, že se nějak zklamu. Nevím, čím to je, ale v současné době vnímám jako svůj největší strach právě tohle. 

V říjnu 2022 jsi na happeningu „Česko proti strachu“ před plným Václavským náměstím provedla coming-out. Představuju si, že to chtělo velkou odvahu. Co tě k tomu vedlo?

Nebudu říkat, že to bylo jednoduché, ale dobře jsem věděla, že to říkám v prostředí, kdy se mi nemůže nic stát, takže to vlastně žádné hrdinství nebylo. Cítila jsem velkou vlnu přijetí a pocit bezpečí, jak od lidí v publiku, tak i v zákulisí. Je pro mě důležité, že kolem sebe mám bezpečné prostředí – rodinu, kamarády, práci, komunitu, kde jsem tohle mohla říct, aniž bych se musela obávat reakcí.

Tím hlavním důvodem bylo, že jsem doufala, že to může pomoct společnosti, lidem kolem mě. Dlouhodobě sleduju homofobní jednání, a to i církvi. Proto jsem na podiu taky zároveň řekla, že jsem katolička. Šlo mi o to ukázat, že LGBT+ lidé jsou kolem nás, i když o tom někdy ani nevíme, protože ti lidé to nemají vytetované na čele a nejsou nijak jiní. Roli pro mě hrála i vyhrocená debata, kdy se šířil strach a extremistické tendence. Když pak přišla i ta vražda [12. října 2022 zastřelil homofobní jedinec v Bratislavě poblíž baru Tepláreň dva členy LGBT+ komunity, pozn. red.], tak jsem si řekla, že už mi svědomí nedovolí dál mlčet.

A zafungovalo to? Ozývají se ti lidé s tím, že jim pomohlo, že ses otevřela?   

Ano, ozývají se, i když to nejsou stovky. Znám konkrétní případy svých kamarádů, píšou mi ale i cizí lidi, že jim to dodalo odvahu anebo sounáležitost. Myslím, že to pomohlo i týmu našeho spolku a jeho příznivcům.

Nebála ses odsudků z církevního prostředí?

Nějaké špatné reakce samozřejmě přišly, ale nic zásadního. Naopak jsem se dočkala i podpory, třeba od kněžích, od kolegů z rádia Proglas a podobně.

Co tě vlastně vedlo k tomu angažovat se v občanském aktivismu? Kdy ses začala zajímat o politiku?

Poprvé jsem byla volit v druhé přímé prezidentské volbě v r. 2018, ale už po té první v roce 2013 jsem si všímala, že společenské nálady se proměňují a politická debata je vyhrocená. Tehdy jsem začala politiku sledovat, hlavně proto, že mě zajímalo, jaký má politická situace dopad na společnost, což mě nejvíc trápilo. Jednoho dne jsem brouzdala po facebooku a našla jsem pozvánku na studentskou stávku „Vyjdi ven“, kterou iniciovala DAMU, a byla tam výzva „uspořádejte ji i ve svém městě“. S tím obsahem jsem souznila, a tak jsem napsala organizátorům. Představovala jsem si, že se sejdeme na 10 minut na náměstí, přijde nás tam pár a bude to fajn. Když se to pak dalo dohromady, byla z toho akce o 2000 studentech na místě a další tisícovce po brněnských školách a fakultách.

Jaká je vlastně podle tebe současná situace ve společnosti?

Myslím, že naděje tady je. Je důležité si všímat těch dobrých příkladů, aby člověk nebyl pořád jen v depresi z toho, že to nikdy nebude lepší. Do politiky vstupují mladí, schopní lidé. Proměňuje se situace v komunální politice. Přibývá aktivních lidí. Je vidět, že politika jde dělat líp, pravdivě a se ctí, i když to samozřejmě má stále mezery. V souvislosti s populismem se zhoršuje politická kultura, ale z politické situace nejsem nijak skeptická. Dokonalé to nebude nikdy, ale důležité je k té dokonalosti aspoň směřovat.

Jako mluvčí neziskové organizace s poměrně vyhraněnými názory jistě musíš dostávat spoustu negativních reakcí nejen na spolek jako takový, ale i na svoji hlavu. Jak se s tím vyrovnáváš? Co ti pomáhá se z toho nesesypat a neutéct do lesa? 

Utíkám do lesa. Neberu se vážně. Věřím spolku a práci, kterou dělám. Nesleduju diskuze na sociálních sítích. Myslím, že co se týče negativních reakcí, ušla jsem nějakou cestu. Mám city, ale už jsem si na ošklivé reakce zvykla. Naučila jsem se nebrat se tak vážně. Konstruktivní kritiku samozřejmě přijímám a diskutuju o ní. Horší je, když jsou to útoky na moji rodinu, třeba na mámu, která se jmenuje stejně jako já. Z toho jsem pak smutná.

Co duchovno, to pomáhá?

Jasně, že pomáhá, ale ne tak, že bych se pomodlila a bylo to dobré. Z deprese mi růženec nepomůže. Pomáhá mi duchovní komunita a to, z čeho jsem vyrostla a jaké mám hodnoty. Třeba to, že se učím přijímat ostatní lidi. Že chápu, proč přichází kritika a že se nám ne vždy všechno povede. Každý dělá chyby.

Jsi taky publicistka, podílíš se na přípravě pořadu Bez filtru. Jak se ti to daří skloubit?

Teď se to moc nedaří. Na začátku roku jsem nějak nemohla, takže jsme se domluvili, že naskočím později, a zatím dělám druhý rozhovor. Dřív to šlo líp, letos je nějaký těžší rok. Mrzí mě, že kolegům nepomáhám, ale nějak na to nemám myšlenky. Baví mě to moc.

Představuju si, že dělat křesťansky orientované rozhovory vlastně může být celkem fajn protipól k tomu divokému světu politiky. Je pro tebe Bez filtru takovou duchovní oázou, kde čerpáš energii?

Při rozhovoru samotném si samozřejmě člověk moc neodpočine, ale jinak mě to nabíjí. Proto to taky dělám. Všechny příběhy a všichni hosté mi připadají fascinující. I to, že se dozvídám nové věci, nové pohledy na svět a na víru. To mě na tom hrozně baví. Nejde o to křesťanství, ale spíš o víru, o to, že tě něco přesahuje.

Pořad Bez filtru dává v rozhovorech prostor svědčit o víře respondentů i tvojí, takže má vlastně evangelizační potenciál. Vnímáš tam i tuhle rovinu a je pro tebe důležitá?

Určitě. To je vlastně to nejdůležitější, co na tom pořadu vidím. A nemyslím evangelizaci ve smyslu předávání katolické víry, ale spíš nabízení nového pohledu na život a na víru. I u křesťanů samotných. Otvíráme témata, která jsou v církvi choulostivá nebo tabu. To mi připadá ještě důležitější než ta evangelizace. 

V medailonku na webu Bez filtru máš napsáno, že „raději posloucháš, než mluvíš, což je dobrá průprava pro novinářskou práci“. Je pro tebe naslouchání taky dobrá průprava pro to být křesťanem? Myslím naslouchat lidem i Božímu hlasu…

Já to mám tak, že Boha a duchovno vnímám v druhých lidech, možná proto víc poslouchám. Asi to mám přirozeně tak, že naslouchání mi vyhovuje víc. Taky se samozřejmě někdy ráda svěřím, ale protože vnímám Boha skrze lidské příběhy, radši poslouchám, protože mě to posouvá dál.

Ještě jeden citát z předmluvy Kadas mana: „Bůh nás dokáže dostihnout v každé situaci, na každém místě, v jakékoliv chvíli. (…) být s Bohem je možné kdykoliv a kdekoliv – ve sprše, na kafi, při výměně sifónu nebo při sprejování stěny.“ V jaké chvíli a kde „dostihuje“ Bůh tebe?

V přírodě. Já vím, je to klišé, ale když vstoupím o samotě do přírody, tak najednou cítím úplně jiný svět. Cítím klid v duši a vnímám všechno kolem sebe jako dar. Vnímám každou jehličku stromu jako něco neuvěřitelně fascinujícího. Třeba to za pár let bude jinak, ale teď to mám takhle.

Editorka Hana Kašpárková ve své předmluvě taky zmiňuje to, že Pán Bůh umí člověka zaskočit, když to nečeká. Kdy zaskočil svojí přítomností tebe?

Nedokážu to úplně specifikovat, ale vlastně bych řekla, že to bylo po tom coming outu. Byl to takový pocit roztřesení, ale zároveň klidu. Možná to ale bylo tím, že jsem se jako první potkala s Benem Rollem, což je, jako když tě obejme sám Pán Bůh (smích).

Kde se cítíš víc doma? V aktivismu, nebo v publicistice?

V publicistice se cítím příjemně, ale ne kvalifikovaně. Při rozhovorech jsem pořád nejistá. Nechci říct, že přímo na pódiu, ale nejlíp se cítím při našich akcích, protože je to něco, kde vidím obrovskou energii.

Poměrně často se pohybuješ mezi evangelíky a máš mezi nimi i řadu přátel. Jak se mezi evangelíky cítíš? A dává ti to něco?

Když jsem mezi evangelíky, tak je to jediná chvíle, kdy mám jistý pocit, že katolická církev je jediná správná (smích).

To bude titulek…

Tak vážně. Já mezi katolickým a evangelickým prostředím nevnímám rozdíl, protože v obou případech se pohybuju hlavně mezi mladými lidmi. Já neposuzuju lidi podle toho, v jaké církvi jsou.

V rozhovoru pro časopis Respekt v listopadu 2022 jsi řekla, že se chystáš na „několikaměsíční pauzu od aktivismu“. Jaké máš plány?

Dala jsem výpověď ze spolku a odjedu někam pryč. Je mi dvacet pět, pět let pracuju v Milionu chvilek a mám pocit, že neumím nic jiného. Chci zkusit něco nového, zregenerovat se a nastartovat se. Občas mě přepadne pocit, že jsem zbytečný člověk, protože se neučím nové věci, abych mohla společnosti něco dalšího přinášet. Neznamená to, že bych se od Milionu chvilek úplně odřízla, jen teď potřebuju zjistit, co jiného a nového chci ve svém životě dělat.

Jak by měl vypadat svět, ve kterém by sis řekla, že už můžeš aktivismus s klidem pověsit na hřebík?

To asi není možné. Žijeme v demokracii, která je nedokonalá, stejně jako lidi, kteří ji tvoří, a nikdy dokonalá nebude. My musíme pracovat na tom, aby byla lepší a lepší, ale hlavně, aby byla. Takže ta potřeba něco měnit nikdy nezmizí. Já ani nechci žít ve světě, ve kterém aktivismus neexistuje. Aktivismus je skoro všechno. Třeba pomáhat lidem, dělat komunitní zahrádku, kroužky pro děti. Myslím, že bez aktivismu nemůžeme fungovat, protože bychom pořád jen museli někoho následovat a nevyvíjet vlastní aktivitu.

připravila Adéla Rozbořilová
foto: Petr „Zewlakk“ Vrabec, Zuzana Böhmová, Dušan Kadlec (Člověk a víra)