Folklorní oslavy a církevní život v srdci Slovácka

První reakce – události jako jízda králů, případně hody nepřinášejí do života evangelického sboru v „srdci Slovácka“, tedy v Uherském Hradišti, nic než komplikace. Vlčnov je po dobu akce nepřístupná obec. Je-li jízda králů, je téměř jisté, že se obyvatelé Vlčnova do shromáždění nevypraví. Je-li něco podobného jinde, trampoty jsou s tím také spojeny. Onehdy jsem jel krokem za přepravním boxem s koněm, který mířil na Slovácký rok do Kyjova.

To ovšem neznamená, že mezi folklorními oslavami a církevním životem nejsou silná pojítka. Jízdy králů se po pravidle konaly na svatodušní svátky. Ty nejznámější, vlčnovské, se od svatodušní neděle nakonec odpoutaly a jsou vždy poslední neděli v květnu. Na jiných místech, tedy v Kunovicích, v Hluku a ve Skoronicích se tohoto církevního svátku drží. Katolická církev se dokáže s oslavami propojovat; součástí neděle je automaticky i účast na mši. Iniciační rozměr jízdy králů, která má prezentovat osmnáctileté chlapce nejen jako vojensky zdatné, zde dostává hlubší rozměr. „Legrúti“ – chlapci a jejich dívky – osvědčují své schopnosti. Vedeni panicem, králem. Tradice stará. Někteří ji spojují s historií Matyáše Korvína, prchajícího před českými vojsky v převleku za ženu s růží v ústech, aby se ani řečí neprozradil. Jiní připomínají původ tatarský.

Slovácko je kraj katolický. Spojení tradičních událostí s účastí na bohoslužbách je logické. Rezervovanější vztah některých evangelíků k folklóru je dán i přísností a strohostí vyznání. Byly časy, kdy evangelíci netančili. Folklorní veselice našim předkům ve víře patrně nedělaly dobře. Vnímali v nich mnoho pohanského, mnoho alkoholu, bujarého veselí, tance. I hody jsou katolickým svátkem, protože nejde o nic jiného než o posvícení. Posvěcení místního kostela se oslaví folklorem, s kroji, s tancem, s různými zvyky. Logicky si zde nemůžeme jako evangelíci nic nárokovat, protože své kostely nezasvěcujeme určitému světci a jejich výročí si připomínáme jen zřídka, a to ještě spíš nějakou přednáškou, koncertem vážné hudby a bohoslužbami než lidovým veselím. Je to tak správně? Nebo je to naopak škoda? To je možná na jinou a jistě zajímavou debatu.

Folklor vstupuje do evangelického církevního života v oblasti svateb. Protože jsou různé lidové písně Slovácka tak populární a známé, mnoho lidí si je volí ke svým svatbám jako hudební doprovod. Částečně proto, že svatby s evangelickým farářem využívají i páry katolické. Ale i dvojice evangelické či smíšené mají folklór v oblibě. Často bývají folklorní písně ke svatebním bohoslužbám vhodnější než různé šlágry popmusic. 

Obecně – folklór je na Slovácku i jinde na Moravě na vzestupu. Po čase, kdy skomíral či byl zneužíván komunistickou propagandou, se nyní stává opět přirozeným lidovým vyjádřením určité nálady, životního pocitu. Proto má místo i v církevní praxi. Ať v podobě přenesené, v podobě církevních písní, inspirovaných písní lidovou, nebo ve formě přímé jako vyjádření radosti víry, radosti ze života.

Michal Vogl
foto: Pavel Ingr, Zbyněk Šišpera (Člověk a víra)