Faráři jsou taky lidi. O farářkách nemluvě

Zkraje roku 2025 vydal další ze svých knižních rozhovorů s názvem Ten farář je nějakej divnej. V ní postupně zpovídá sedm duchovních napříč církvemi, které spojuje jedna společná vlastnost: jsou „divní“. Ale pozor, v Palánově kontextu to není pejorativní nálepka, ale vyjádření toho, že tito lidé svým způsobem života vyčnívají z řady důstojných pánů (a paní). Římskokatolický kněz Pavel Jäger je vášnivý fanoušek hokeje, farář od sv. Antonína v Praze zase leze po horách a běhá maratony, husitská farářka Sandra Silná má tetování a vaří pivo, její kolega z Církve československé husitské Petr Wagner je frontman hardcorové kapely Safenat Paneach a katolický kněz Jan Wirth se věnuje zemědělství. Evangelická církev má v knize dvě „želízka“, konkrétně Filipa Boháče a Sašu Jacobea. Zatímco farář sboru v Třebíči hraje na kytaru, jezdí trabantem a sní o hobitím klášteře, pražská farářka chodí na duchovní pouti a vychovává vodicí psy. 

Zajímavé je, že rozhovory nejsou nijak uvedené, chybí tzv. perexy se shrnutím životopisu, takže čtenář si utváří pojem o respondentovi až na základě rozhovoru. Odvrácenou stránkou této skutečnosti je fakt, že čtenář, který nemá o zpovídaném povědomí, se v rozhovoru lehce ztratí. I přesto, že v předmluvě Palán vysvětluje, že církevní příslušnost neuvádí záměrně – sympatické je, že při výběru respondentů hledal především partnera v dialogu –, bylo by dobré doplnit každý z rozhovorů alespoň krátkými medailonky o respondentech, aby si je čtenář mohl snáze zařadit. Předešlo by se tak například tvrzení, že v knize vystupují „převážně husitští faráři a farářky“ a že katoličtí respondenti jsou jen dva, jak jsem se dočetla v jedné ze čtenářských recenzí. 

Největší slabinou celé knihy však je už její premisa, vycházející ze stereotypu faráře jako „nepraktického mimoně s hlavou kdesi v oblacích“ či „vypaseného preláta s nekonečným apetitem“, což jsou podle autora knihy typické představy naší společnosti o duchovních. Každý farář, o němž při hlubším rozhovoru zjistíme, že do těchto škatulek nezapadá a vede vlastně vcelku normální život, je pak touto optikou „divnej“, což ve výsledku ještě podporuje onen výchozí stereotyp. Nemá-li běžný člen české sekulární společnosti adekvátnější představu o tom, jak vypadá život duchovenských zaměstnanců, pak považuji za nutný předpoklad, aby autor, který o nich chce vydat knihu, toto předporozumění měl.

Místo toho naopak sám ještě podporuje zaskočení tím, že faráři jsou taky lidé z masa a kostí. Vrcholem toho je Palánovo (opakované) překvapení nad tím, že faráři smějí pít alkohol – jako by se snad při tom dopouštěli nějaké blasfemie. Podobně zvláštní je i autorova obsese kolárkem (resp. jeho absencí) v rozhovoru s Pavlem Jägrem nebo Palánova otázka, zda farníkem Pavla Semely je i starosta Prahy 7 Jan Čižinský. 

Rozhovory samy mají kolísavou kvalitu. Myslím, že editorsky nedobrým krokem bylo zařadit hned na úvod rozhovor s Filipem Boháčem, který je spíše než rozhovor o jádru věci nepříliš hlubokým tlacháním o hobitech a „hrabání se“ v trabantu. Dodávám, že kvalita rozhovoru nejde na vrub respondentovi, ale redaktorovi. Mezi ty povedenější naopak patří rozhovor se Sašou Jacobea, který se točí kolem vodicích psů, „duchovní restaurace“ Nekostel a putování, anebo rozhovor s Pavlem Semelou, který se sice točí převážně kolem sportu, ale čtenář se dozví mnoho nových informací. Podobné je to i v případě Petra Wagnera, kde se mluví hodně o hudbě. Více životopisný je rozhovor se Sandrou Silnou. 

Mírným plusem je, že Aleš Palán deklaratorně zahrnul do knihy i ženské představitelky farářského řemesla, ovšem zase je jich v duchu konzervativní společnosti jen bezpečná menšina. Kniha tak čtenáři z necírkevního prostředí podprahově sděluje, že farář je typicky mužské povolání. „Divnost“ farářek ještě zesiluje podtitul knihy „O farářkách nemluvě“.

Pro čtenáře z evangelického prostředí je přínosné hlavně to, že se o evangelických farářích hovoří ve veřejném prostoru a dokáží zaujmout i sekulární obecenstvo. A vlastně i pro církevní lid může být obohacující poznávat (i známé) duchovní z jiného pohledu než od oltáře či stolu Páně.

V předmluvě Aleš Palán osvětluje pozadí příprav knihy. Píše, že chtěl, aby v knize byli zastoupeni rozmanití respondenti. „Chtěl jsem, aby každý příběh byl úplně jiný než ty ostatní. Aby byl nečekaný a měl tu vzácnou moc bořit a budovat,“ uvádí doslova a je namístě říct, že to se mu beze zbytku podařilo. Všechny zpovídané osobnosti jsou rozdílní, inspirativní a autenticky žijící lidé.    

Adéla Rozbořilová
foto: Benfoto

Palán, Aleš: Ten farář je nějakej divnej. O farářkách nemluvě. Praha, Portál 2025, 272 s.