Faráři a vyčerpanost

Macek se sice sám snaží tyto výsledky vlastní interpretací trochu relativizovat, ale pokud by ji člověk přijal, pak by nebylo možné brát ony výsledky moc vážně, neboť je-li farář před vyhořením, pak rozhodně nemůže být spokojen. A tak si kladu otázku, jak je to vlastně s tou farářskou vyčerpaností či dokonce vyhořením?

Že je farářské povolání náročné, o tom po téměř 40leté zkušenosti vůbec nepochybuji. Už třeba v tom, že bychom vlastně měli umět komunikovat se všemi lidmi, co se týče věku, vzdělání a názorů, ale i co se týče všelijakých životních situací, které jsou nejednou mezní, a proto emočně náročné. Anebo co se týče pracovní doby, která se nejednou dostává do konfliktu s časem pro rodinu, neboť farář často pracuje ve večerních hodinách a samozřejmě i v neděli.

Farář jako průvodce

Kdo je tedy farář? Farář je vlastně průvodce všech věkových kategorií, který s těmito lidmi sdílí jejich život a na základě svědectví Bible se do tohoto života snaží i něco říct a propojit jej právě s biblickou zvěstí.

Ale ani to ještě není vše. Jako faráři jsme i správci, administrátoři a v jistém ohledu i manažeři. Vedeme určité společenství, organizujeme v něm mnohé věci a máme i jistou odpovědnost za správní, hospodářské i finanční záležitosti.

Může být farář ve všech těchto oblastech dobrý? Myslím, že to nelze, a proto jsem na tuto otázku vždy odpovídal Ježíšovými slovy, kterými on sám odpověděl bohatému mládenci, když za ním přišel, aby se dozvěděl, jak zdokonalit sebe sama a svou víru, jak se stát skutečně dobrým. Tehdy mu Ježíš hned na začátku rozhovoru řekl: „Nikdo není dobrý, jedině Bůh“ (Mk 10,18). A když jsem takto odpovídal, myslel jsem to zcela vážně, neboť i mne právě toto slovo pomáhalo přežít v roli faráře a osvobodit se od nároků, kterým ve všem skutečně ani dostát nelze. 

Farář nemusí být na všechno sám

Však i proto není farář na všechno sám, ale spolupracuje se staršovstvem. Jestliže tedy, jak opět vyplývá z průzkumu, „20 % laiků nenapadá, že by farářské povolání mělo mít nějaké hranice“, pak jde o zcela nesmyslné nároky, které faráře tlačí do toho, aby se stal přímo Bohem. Proti těmto nárokům je však třeba se zcela jasně vymezit a bránit, neboť farář Bůh není, je to člověk jako každý jiný, a nemá-li skončit naprostou vyčerpaností či dokonce vyhořením, pak musí mít jeho povolání zcela jednoznačně nějaké hranice, a i my faráři se musíme naučit říkat „ne“ a musíme umět odpočívat. 

Jednou z prevencí před permanentním vyčerpáním či dokonce vyhořením jsou tedy přiměřené nároky ze strany sborů, stejně tak ale i odmítnutí pozice faráře, na kterém stojí úplně vše, který úplně vše zvládne a zařídí. Mantra o mladém faráři, ideálně s dětmi a manželkou, která učí nedělku a hraje na harmonium, stejně jako o jakémkoli faráři, od něhož se čeká záchrana sboru, je prostě iluze, neboť farář sám sbor nedělá.

Jak je to tedy ale s vnitřním stavem nás farářů ve vztahu k našemu povolání? Je skutečně v naší církvi téměř 10 % farářů těsně před vyhořením? Já osobně si to nemyslím. Navštívil jsem je až na malé výjimky všechny a jistě předmětem našich rozhovorů byly všelijaké farářské těžkosti a nesnáze, ano i jistá vyčerpanost, únava a zklamání nad tím, co všechno se třeba nedaří, ale že by šlo permanentní vyčerpání, které již cílí k samotnému vyhoření, i takové případy se sice dějí, ale nikoli v 10 %. 

Hlavně být v pohodě?

A proto mám za to, že si možná musíme také některé pojmy lépe a přesněji definovat, neboť vyhoření – to už je dost závažná diagnóza, která vyžaduje patřičnou léčbu. Ale i stav před vyhořením je situace, která si už naléhavě žádá podstatné životní změny a zřetelná opatření.

Ale co si mám vzít z informace, že faráři a farářky „jsou sice převážně spokojení, ale že v pohodě je jich jen čtvrtina“? Co je to vlastně za kategorii „být v pohodě“? Sám jsem mnohokrát a z mnohých věcí ve svém životě v pohodě nebyl, ale myslím si, že to tak bylo správně, že to jinak, měl-li jsem si uchovat lidskost, ani být nemohlo. 

Vím, že leckdo má v životě jako jakousi hodnotovou normu „hlavně být v pohodě“ a že mnozí chtějí být šťastni hned a pořád, ale podle mne je to iluze, která šťastnému životu nakonec nepomáhá. Ba právě naopak. A čtu to tak i z Bible. 

Chápu, že kdysi hodně zdůrazňovaná teologie kříže měla i některá svá nedobrá vyústění, že nás někdy vedla až do pozice věčných a někdy i ublížených mučedníků, kteří se pak ani neumějí ze života radovat, ale neotočili jsme kormidlem úplně na opačnou stranu, kde hodnotné je zase už jen to, co neprovokuje, co nenaráží, co je příjemné a nenarušuje pohodu? Co jenom hladí? Není snad i radost vzkříšení nerozlučně spojena s bolestí ukřižování? 

A tak je možná dobré si opět, alespoň občas, připomínat to, co jsem nedávno četl v rozhovoru s jedním filosofem a psychiatrem: „V životě, který nezná odpor, riziko ani nebezpečí, není prostor pro radost. Nelze žít bezbolestně.“

Představa „věčné pohody“ je pro mne tedy zkrátka falešně nastavená norma, která je iluze. A tak ani vlastně nevím, jak výpověď svých kolegů a kolegyň ohledně pohody interpretovat. Třeba ty tři čtvrtiny kazatelů, které v pohodě nejsou, tím prostě jen vyjadřují spolu se svými sbory obavu z budoucnosti nebo skutečně nepříliš povzbuzující stav sboru, kde farářují. A to je přece dobře, když je to nenechává zcela „v pohodě“? To je přece známka nelhostejnosti. 

A podobně je to s tím stresem u 40 % z nás. O čem tento údaj vlastně vypovídá? O jaký stres se jedná? Stres je přece celkem normální záležitost a v určité míře může být dokonce i prospěšný. Dlouhodobě samozřejmě nikoli, ale může nás naopak upozornit na to, že je potřeba něco změnit, něco se sebou či se situací, s pracovním nasazením atp. dělat. Takže především bych se těchto svých kolegů ptal, pokud je jejich stres dlouhodobý, zda zkoumají jeho příčiny a zda s tím pak i něco dělají. A musejí začít právě oni. S někým se poradit, třeba si udělat časový snímek, jestli těch pracovních hodin je skutečně tolik, nebo zda si jen nedovedou práci dobře naplánovat, a podle toho pak spolu se staršovstvem hledat potřebná řešení a nezbytné změny.

Někdy zpomalit totiž vůbec není na škodu, zvláště když už „není čas svou práci ani reflektovat“. Protože aktivismus sám, bez promýšlení, těžko může přinést něco dobrého. Spíše přináší zklamání, neboť jsou z něj po čase všichni unaveni. Podléhat přílišnému aktivismu proto může být i kontraproduktivní. 

Syndrom vyhoření jako nemoc doby

Možná stojí za to se na věc podívat ještě z jiné stránky. Znovu zde ocituji již zmíněného filosofa a psychiatra: „V naší společnosti existuje ohromující sklon k přecitlivělosti, neustále se sledujeme, registrujeme nejmenší změny našeho stavu… špatně snášíme nevyhnutelné nástrahy života. Žijeme ve společnosti, v níž se jednotlivci obtížně vyrovnávají s odporem, s nesnázemi, s omezeními. Pojmy jako trauma, vyhoření, vyčerpání se používají inflačně“. Neplatí tato slova někdy i o nás? 

To neznamená, že by důvody k vyčerpanosti či únavě nebyly. Život se bezesporu zrychluje a změny přicházejí tak rychle, že se s nimi ani nestačíme vyrovnávat. Jsme prostě konfrontováni s množstvím požadavků, s důrazem na neustálý růst, ale musíme se vyrovnávat i s čím dál větší atomizací společnosti. S jejím rozdělením. S proměňující se komunikací. To jistě neplatí jen pro faráře, to je vcelku obecný fenomén, nicméně zasahuje i do farářského povolání.

A přidáme-li k tomu ještě snahu o dokonalost a sklon k perfekcionismu, výsledkem může být nejen vyčerpanost, ale i to, že vidíme jen samé neúspěchy a nedostatky, které jen dál posilují naše zklamání, sklíčenost a bezradnost, a to, co se daří, už ani nevnímáme. 

Farář nemusí zvládnout všechno

Ale tady je možná dobré si připomenout, co jsem psal na začátku – my jako faráři nejenže nemusíme, ale dokonce ani nemůžeme být dokonalí a všechno zvládat. Máme být poctiví, pravdiví a autentičtí, nikdy však nebudeme ani vševědoucí ani všemohoucí. A dokonce možná i to, že i nám je ledacos v současnosti otázkou a na ledacos hledáme odpovědi jen velmi pracně, může být dobrým předznamenáním. Protože pyšná víra, která zná všechny odpovědi již dopředu, jistě nic následováníhodného není. A to, že mnozí lidé dnes uvěřili populistům, kteří se nám snaží sugerovat, že znají jednoduchá a snadná řešení všech problému veřejného života i celého světa, není nic, co by v nás mělo vzbuzovat nějakou naději. Samotné otázky a otevřené odpovědi jsou nadějnější.

Nemá proto žádnou cenu si stýskat či se litovat, důležité je právě se ptát a odpovědi hledat. A dělat to, co můžeme; to, co už nemůžeme, nechat Pánu Bohu. A nepropadat panice.

Zvonimír Šorm, celocírkevní farář pro duchovenskou službu, mezititulky redakční
foto: Adéla Rozbořilová