Faráři a jejich nenahraditelnost

Ta otázka ovšem není nová. Stále častěji se začala – celkem pochopitelně – objevovat v souvislosti s nedostatkem farářů, když si někteří v církvi (nejen faráři) začali klást otázku související, totiž, zda se faráři v realitě svého farářování nevěnují i spoustě věcí, pro které nevystudovali a které třeba ani neumějí a pořádně jim nerozumí. Tedy, zda se vlastně „neplýtvá“ jejich odborností například na správcovství a údržbu církevních objektů (jež nebývají malé), farních pozemků a zahrad (o nichž často platí totéž) či na hospodářské a finanční záležitosti atp. 

A tak se začalo hledat, na co bychom se jako faráři měli soustředit a co bychom naopak mohli či měli přenechat jiným. A není asi nikterak překvapující, že to, v čem se nacházela naše nenahraditelnost či nezastupitelnost na prvním místě, byla naše teologická odbornost, to, že rozumíme Bibli, že jako teologové interpretujeme a vykládáme Písmo vzhledem k aktuální situaci, že umíme odlišit různé duchovní proudy a rozpoznat i různé jejich úchylky a falešná nasměrování. K tomu jsme totiž studovali, k tomu jsme četli a stále čteme spoustu knih. K tomu jsme vzděláni.

Odbornost

Teologická erudice je tedy to základní a výchozí, v čem se od těch, kteří teologii nestudovali, na farářské povolání se nepřipravovali a podrobněji se dalšími aspekty farářského povolání nezabývali, dosti zásadně lišíme. Podobně jako se liší vlastně jakýkoli odborně vzdělaný člověk od jiného, kdo takto vzdělán není. A právě proto tato odbornost zakládá i naši nenahraditelnost, nezastupitelnost. 

To jistě neplatí jen pro faráře, to platí víceméně obecně. Proto také, když jsme nemocní, chodíme za doktorem, a nikoliv za automechanikem, a když potřebujeme opravit pračku, nepůjdeme ke krejčímu.

Naše teologická odbornost, to, že umíme připravit bohoslužby, že kážeme, modlíme se, že vykládáme Písmo a víme, jak uspořádat i další náboženské rituály, toto všechno tedy tvoří naši farářskou nenahraditelnost. Tak to vidí nejen faráři sami, tak to vnímají i laici. A dokonce se začínají objevovat i takové návrhy, že by tedy sbory mohli platit faráře právě a jen za jednotlivé náboženské úkony. Faráři by zkrátka už nebyli jedni z představitelů sboru, nijak by sbor nespravovali a nijak by o něj nepečovali, jen by přijížděli vykonat sborem požadované úkony. Prostě takový teologicko-náboženský servis za úplatu.

Ale právě tehdy, když jsem tento návrh zaslechl v církvi už po několikáté, se ve mně rozblikala varovná kontrolka a ptal jsem se sám sebe: Chtěl bych být takovýmto servisním farářem? A je možné z nás farářů udělat jen jakési specialisty na výklad Bible či na náboženské rituály? Jsme skutečně jen jacísi náboženští „odborníci“?

Služba

Jistě, odbornost je něco, co je pro faráře důležité, podstatné a základní (byť nikdy neobsáhneme veškeré vědomosti), ale rozhodně to není všechno. Odbornost sama o sobě z nás ještě faráře nedělá. My nejsme jen „ bibličtí odborníci“ a „náboženští specialisté“, my nejsme šiřitelé nějaké věčně platné náboženské ideologie, my jsme jako faráři především „svědky víry“, a to celou svou bytostí, nejen tím, co říkáme, ale i svým jednáním, svými vztahy, tím, jak se zajímáme o druhé atp.

Jak bych vůbec mohl druhým něco říkat, kdybych je nemohl vlastně ani pořádně poznat, kdybych se s nimi neměl možnost sdílet, kdybych s nimi nevedl rozhovor? Kdybych jen přijížděl „něco“ vykonat? Víra přece není jen čistě odborná, intelektuální záležitost, ale podstatné jsou tu právě i vztahy, společenství, schopnost s druhými být.

A proto, pokud bychom chtěli nezastupitelnost nás farářů hledat jen v „teologické odbornosti“, považoval bych to za zavádějící, neboť pokud jsme vůbec v něčem nezastupitelní – vždyť si vzpomeňme na slova Jana Křtitele: „Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení“ – tak snad potom jen v té své jedinečnosti, v tom svém osobitém svědectví víry jednoho každého z nás, které má být pravdivé a autentické. Ani samotné kázání přece není jen odborná exegeze či akademický výklad Písma, odosobněná řeč, ale právě autentické svědectví, určené určitému společenství v určité době.

Pastýř

Jistě, farář či farářka tu rozhodně není proto, aby stavěl fary, opravoval kostely, obdělával sborové zahrady a polnosti. Ale stejně tak není salónní náboženský specialista a odborník, který by byl vyjmut z obyčejných starostí toho společenství, ke kterému byl povolán. Naopak, i na těch se spolu s druhými nějak podílí.

Ale hlavně je za celé toto společenství spolu s druhými i odpovědný. Za ducha tohoto společenství, za vztahy v něm, za to, čím společenství žije. A proto farář nemůže být jen ten, kdo přijede vykonat jisté náboženské úkony. Musí být naopak součást tohoto společenství, aby tak mohlo být věrohodné i jeho svědectví víry a nebylo právě jen odosobněné, byť i odborné mluvení. Farář prostě nemůže mluvit a pracovat z odstupu. 

Zvonimír Šorm, celocírkevní farář pro duchovenskou službu, mezititulky redakční
foto: Jiří Hofman