(ČB 5/2024) Píšu tyto řádky v době, kdy se připravuje nová směrnice o bydlení farářů, směrnice, která může vyvolat jak na straně farářů, tak na straně sborů všelijaké reakce. A proto snad bude dobré, než začneme vyhlašovat všelijaká rázná stanoviska, si nejprve některé věci připomenout – z minulosti i z přítomnosti.
Začnu u té minulosti. Když jsem sám, už téměř před 40 lety, začínal farářovat, vlastně jsem bydlení moc neřešil. Vzal jsem si svou „vodáckou“ Škodu 1203 s vozíkem, do nich jsem naložil všechen svůj majetek a odjel jsem 150 km z Prahy, z mého rodiště, kde jsem až dosud 25 let pobýval, poprvé bydlet mimo Prahu do víceméně neznámého prostředí.
Věděl jsem, že to tak je, že faráři prostě na farách bydlí, a dal-li jsem se na cestu faráře, musím to vzít jako danou věc. Navíc tím, že jsem pocházel z velké rodiny, která žádnou nemovitost nevlastnila, a byl jsem celkem zvyklý na stísněnější i méně komfortní bytové podmínky, uvítal jsem prostornou faru vlastně jako luxus.
Velikou výhodou tehdy zároveň bylo, že bydlení na faře nestálo vůbec nic. Bylo zcela zadarmo. Žádné nájemné, žádné poplatky za služby a energie. Ostatně z devítistovkového platu bychom to tehdy vůbec těžko mohli platit, když jsem neměl ani na oblek, který stál více než dva mé měsíční platy, takže mi jej nakonec koupili rodiče.
Když jsem se pak po roce stěhoval na vesnici na jinou faru, byl to také zážitek. Což o to, fara to byla půvabná, takový skoro malý zámeček, bohužel však v dost zuboženém stavu, takže nejenže byla špatně vytopitelná, ale kus fary, původně s toaletami, byl dokonce ubouraný.
Ale obojí se nějak vyřešilo. Proti zimě mi jedna sestra přinesla kabát po manželovi, prý aby mi nebylo v kanceláři zima – díky své váze mne skutečně v kancelářském křesle usadil. No a kadibudku jsem si sbil na zahradě za kostelem, a dokonce jsem si ji elektrifikoval, abych v noci nezabloudil.
Proč o tom ale vyprávím? Abych „mladým“ ukázal, jak jsme to měli těžké? Či snad, že bych to dokonce chtěl stavět jako následováníhodný vzor i v přítomnosti? Ani jedno. Snadné to jistě leckdy nebylo, ale já si ani nestěžuji ani z toho nemám žádné trauma. Byla to tehdy krásná a kolikrát i velmi dobrodružná léta. Ale jako následováníhodný příklad to také nevidím. Navíc neměl jsem tehdy žádnou rodinu.
Chtěl jsem tím jen naznačit, že v té době bylo mnohé jinak než nyní a že to „jinak“ neznamenalo, že to bylo vždycky správně. Ale je vůbec něco správně? Něco možná ano, například to, že fara by měla být v takovém stavu, aby se dala celkem slušně, na současně úrovni, obývat. Farář by si ji neměl sám „dostavovat“. To by měl být standard. Já jsem to sice za celý svůj farářský život nezažil, nicméně, jak nyní fary objíždím, mohu konstatovat, že tady už se mnohé změnilo – ke cti sborům. Ne úplně všude, ale na leckterých místech ano. A to výrazně.
Ale jinak asi v mnohých ohledech nelze říct, zda je něco správně, či špatně, jak vyplynulo i ze stanoviska Spolku evangelických kazatelů (SpEK), který bydlení na faře vnímá nejen jako výhodu a benefit, ale právě i jako službu, která faráři a jeho rodině přináší i lecjaké nevýhody či omezení.
Fara totiž často není jen příbytek faráře, ale i centrum sborového života, takže předpokládáme, že bude sloužit jako otevřený dům, což je jistě dobré pro společenství sboru, ale už ne tolik pro faráře a jeho rodinu, neboť to znamená jistou ztrátu soukromí. Takže možná není ani divu, že v dnešní době, kdy si soukromí poměrně chráníme a nechceme, aby nám do něj někdo příliš zasahoval, i faráři v jednom seniorátním průzkumu jako největší nevýhodu na farářském povolání vyhodnotili právě bydlení na faře, neboť nejen farář sám, ale i jeho rodina vlastně bydlí v místě, kde farář zároveň pracuje, což má své důsledky nejen v tom omezeném soukromí.
Takže ano, i připravovaná směrnice o bydlení tuto rozpornost či dvojznačnost vnímá, a proto nastavuje pravidla tak, aby na jedné straně dostála všem zákonům ČR a na straně druhé zohlednila i to, že bydlení na faře má i svá omezení a své nevýhody. Rozhodně to není totéž, jako když bydlíte ve vlastním domě či bytě. Anebo i v nájemním domě či bytě, který jste si sám vybral, a to i co se týče velikosti, financí či energetické náročnosti.
A proto při přemýšlení o farářském bydlení a jeho financování musíme vzít v potaz přinejmenším tři věci:
1) Že je třeba se držet zákonů ČR
2) Že už nežijeme v minulosti, kdy leccos bylo jinak
3) Že bydlení na faře není jen benefit a výhoda, ale i omezení a služba.
Pak nám snad ta směrnice přijde v možnostech, které máme, a v situaci, v níž se rozhodujeme, jako rozumná. Jak nám farářům, tak ale i sborům.
Zvonimír Šorm, mezititulek redakční
Foto: ARo