Evangelium (ne)všednosti

Jednotlivé části jsou řazeny chronologicky, výjimku představuje úvodní text „Poslední leč“ (2024), který je záznamem Hájkova posledního kázání coby faráře evangelického sboru v brněnských Husovicích. 

Právě s Hájkovým posledním kazatelským působištěm je spjatá i samotná geneze knihy. Impuls k jejímu vydání totiž dali členové sboru, v němž autor posledních 25 let sloužil. Jako netradiční dar k autorovu odchodu do výslužby přislíbili Husovičtí pokrýt finanční náklady spojené s přípravou publikace. 

Ve sborníku se objevují jak texty známé (např. ze zpěvníku Svítá či časopisu Protestant, blog farář Sauvignon), tak i texty dosud nepublikované (oddíl „Na přelomu“). Ke „svítáku“ odkazuje i samotný název knihy, který je převzatý ze stejnojmenné písně.

Poezie z období počátku 80. let má proměnlivou kvalitu, podává však autentické a silné svědectví o tom, co pro svobodomyslného a hloubavého člověka znamenalo prožívat mladá léta v totalitním Československu. Tísnivost života v období socialistické nesvobody zde není salónním uměleckým gestem, ale realitou, kterou autor popisuje až s lapidární autenticitou (Proč se kolem fary / fízl za tmy plazí? / A proč z běžných blbců / stávají se vrazi). Tu zažíval nejen samotný autor, ale především řada jeho přátel a blízkých pohybujících se v prostředí undergroundu a disentu.

Právě z undergroundu Hájek výrazově i tematicky nejvýrazněji čerpá, mezi důležitými inspiračními zdroji nelze opomenout osobnost Svatopluka Karáska. S tím Hájka spojuje i částečně obdobná zkušenost s nátlakem ze strany státního aparátu. Na rozdíl od Karáska, kterému propojení s undergroundem „vyneslo“ několikaměsíční vězení, komunisté Hájkovi znepříjemňovali život méně nápadným okopáváním kotníků, např. odmítnutím souhlasu k výkonu duchovenské služby. 

Podobně jako Karásek staví i Štěpán Hájek své básnické texty na formální jednoduchosti, civilním jazyce a údernosti sdělení. Zdánlivě jednoduchá „message“ však pod vrstvou obyčejnosti skrývá košaté teologické podhoubí a odhaluje – ač někdy palčivé, přesto ryzí – poznání o lidském životě i Bohu. 

Oproti Karáskovi ale v textech Štěpána Hájka znatelněji vystupuje do popředí existenciální rovina. Z této úzkosti vyrůstají útvary na pomezí modlitby a rouhání, autor sahá po expresivnějších, někdy až přímo vulgárních výrazech (Synu boží / co ti do nás / ve sračkách tu tonem po pás / Život samý vřed a hnis / tak se seber a hned zmiz!). V této básnické poloze má autor blíže k I. M. Jirousovi (Magorovi) – srov. Magorovy labutí písně (1985): Víš ty Bože vůbec o mně, / žes mě zavřel v tomhle domě? / Vzpomeneš si někdy na mě, / jak tu sedím v hnojné jámě?

Kromě Sváti Karáska a I. M. Jirouse odkazuje ve svých textech Štěpán Hájek i k dalším osobnostem československého disentu 70. a 80. let jako Ivanu Medkovi, Egonu Bondymu, Janu Litomiskému či Janu „Pupkovi“ a Líze Svobodovým, s některými z nich se Hájek také osobně znal. 

Jedním z výrazných rysů textů Štěpána Hájka je odtažitý postoj k autoritám, a to především těm vynuceným nebo až příliš automatickým – ať už jde o církevního tajemníka, zbytnělý církevní establishment či pojetí faráře jako „důstojného pána“. Snad jde o způsob, jak se vymanit z předem daných struktur. V úvahu je třeba vzít i možnost, že se tímto postojem vyrovnává s tím, že sám pochází z významné evangelické rodiny – jeho otec a prastrýc byli synodními seniory.

Hájek chytře revoltuje i proti dalším věcem, které omezují svobodu druhých nebo něco takového propagují, jako například báseň „Skinheadi pozor“, ve které sarkasticky varuje příslušníky této extremistické popkultury, jejichž typickým znakem je oholená hlava, před růstem vlasů. Téma vynuceného řádu zase zpracovává kratičké drama (tzv. aktovka) „Stoupenci kultu“, které se odehrává na nudistické pláži.

Může se zdát, že autor tepe všechno okolo sebe – nevyhýbá se však ani sebekritice (básníkem nebudu / farářem špatně / Mozek mi funguje / přiblble zvratně) či pochybování o sobě samém. To ovšem neznamená, že má celá kniha bluesové ladění; Hájek se nevyhýbá ani humoru. 

Za pozornost stojí Hájkovy dramatické texty, které mezi poezií a kázáními nejsou tolik nápadné – a mohly by se na první pohled dokonce zdát spíš literárním experimentem. K divadlu má však Hájek dlouhodobě blízko, stál například u zrodu divadelních přehlídek Parrésia a Husovický dvorek, má také pedagogickou zkušenost z JAMU, kde vyučoval interpretaci biblických textů. Dramata, které povětšinou zpracovávají velmi všední, až banální děj (např. cestující jedoucí v metru z jedné stanice do druhé), má blízko k absurdnímu dramatu havlovského střihu. 

Z pozdější doby pocházejí povětšinou prozaické texty, např. kázání anebo krátké glosy a sloupky publikované v letech 2006–2009 pod pseudonymem „Farář Sauvignon“ na internetovém blogu Lidových novin. 

Kniha Farářovo blues je cenným a autentickým svědectvím o životě jednoho (ne)obyčejného faráře. V jeho příběhu se zrcadlí celoživotní snaha žít a předávat evangelium pravdivě – bez okázalosti a frází, zato s opravdovostí, která se dotýká nitra člověka. Je neokázalým monumentem jeho celoživotnímu a velmi pestrému dílu nejen na poli literární tvorby.

I přesto, že se jedná o knihu bilanční, byla by škoda, kdybychom ji četli jen jako ohlédnutí za minulostí, protože myšlenky Štěpána Hájka jsou stále živé a aktuální.

Adéla Rozbořilová
foto: Ben Skála

Hájek, Štěpán: Farářovo blues. Praha, Eman 2025, 263 s.