Evangelium na půl cesty

Jedna z účastnic ochotně obléká plášť Ježíše, který nad ránem odchází stranou, aby se o samotě modlil. Ještě je potřeba učedníků, kteří ho půjdou hledat, najde se někdo? Klient Jirka s učednickou čepicí příběh zná: „Ježíši, vrať se. Oni čekají, potřebují tě.“ Pointu dopovím sám, Ježíš stabilní působiště v Kafarnaum odmítne. „Pojďme jinam. To je mé poslání, jít za jinými lidmi, na nová místa a kázat.“ V Ježíšově případě to bude znamenat setkání na pustých místech, kázání z lodi u břehu a občasné výlety do pohanských končin.

Později večer si uvědomuji, že právě bělečský tábor považuji za dobrý pokus o následování Ježíšova „pojďme jinam“. Jako farář kážu nejčastěji svému sboru, učím náboženství a pečuji dle možností o potřebné. Vedle této tradiční a očekávané role, soustředěné kolem kostela, však u mne i u mnohých kolegů roste význam činnosti, která míří na periferii sboru nebo přímo do „meziprostoru“ mezi církví a okolním světem. Zde je daleko méně jasné, kdo patří k nám, a kdo je odjinud; a nemusí to být vůbec důležité. Takových meziprostorů je v našich sborech celá řada – brigády, návštěvy penzionů, tvořivá či hudební setkání, kultura, festivaly, dětské tábory. 

Loni mi k bělečským pobytům přibyl další takový prostor na půl cesty: do nově otevřené školy v Sudicích docházím učit náboženství a angličtinu. Prvostupňová škola je nominálně evangelická, ale většina dětí je z necírkevních či nepraktikujících rodin. Představuje tedy nový meziprostor, kterému se každý týden věnuji.

Co mi dává zkušenost s vnášením křesťanské zvěsti do prostředí na půl cesty mezi církví a světem?Snažím se respektovat prostředí, do něhož přicházím. V kostele jsem na domácí půdě, ve škole a jinde na návštěvě, a podle toho je dobré se chovat. Škola má státem daná pravidla i byrokracii, která je otravná, ale pomáhá vztahům a souhře s dalšími pedagogy. Své zásady a pravidla mají i další meziprostory, např. vedení tábora, návštěvy penzionu a brigády. „Respekt“ ovšem nepatří jen pravidlům, nýbrž i posluchačům, kteří nejsou z církve. Je vhodné pracovat jemněji s náboženskými projevy, jako je píseň nebo modlitba, hlídat si čas a nebýt moc náročný. To, co bývá ve sboru hlavní chod, je ve škole spíše jako koření. 

Vedle respektu se učím odvaze otvírat Bibli, a to i tam, kde propadám dojmu, že křesťanství nikoho nemůže zajímat. Ostych v tomto směru bývá u nás evangelíků přehnaný. Zkušenost je spíše opačná: Nudí se možná ti, kdo příběhy už mockrát slyšeli, ale děti i dospělí v Bělči, ti bez předchozí znalosti, patří k nejpozornějším. Pokládají zvědavé dotazy a diskutují, vyhledávají si souvislosti v encyklopediích, nebo si dokonce čtou příběhy dopředu.

Velkou výhodou pro učení náboženství ve škole (je-li přívětivě vedena, což se v Sudicích zatím daří) živá komunita dětí. Podobné je to i na dětských táborech či v Bělči a obecně v meziprostorech. Biblické věty zde silně ožívají. Často v nich zarezonuje něco konkrétního, čím jsme spolu prošli, to krásné nebo i nesnadné. Občas si také jako farář musím připomenout, že „evangelium“ znamená v Novém zákoně nejen informaci, ale také Boží moc, která se mezi námi projevuje a je žita. Někdy na to stačí stručně poukázat. Alespoň jednou za pobyt proto připodobňuji v Bělči Boží království k tomu, co spolu silně zakoušíme: Pomáhající je obdarován a přijímá víc než ten, komu se pomohlo. 

Po roce práce si uvědomuji, jak mne prostředí školy obohacuje. Zásady moderní pedagogiky v dobrém inspirují i křesťankou katechezi, například v tom, jak vedou k pečlivému stanovení cíle hodiny. Cíl představuje jakýsi kurz, jehož se pedagog drží, a může přitom improvizovat a reagovat na nečekané podněty. Bohužel je potřeba počítat i s kritickými situacemi, s konflikty a vyrušováním. Ve sborové katechezi je to výjimečné, jenomže ve škole i na táboře či jinde je to naopak. Pak je třeba vyprávění zkrátit nebo rychle podtrhnout důležité a skončit. V tu chvíli se mohu odkázat na předem daný cíl: Vím, co je podstatné. K dobrému přemýšlení, které by se mohlo uplatnit i ve sborové práci, vede i novější pedagogický důraz na kompetence. Jaké nově nabyté schopnosti mohu předat? Co si mohou děti nebo dospělí sami vyzkoušet a osvojit? Jak jsem napomohl jejich osobnímu vyjádření vztahu k Bohu a k víře?

Nesnadná je situace v oblasti pomůcek a podkladů. Když učím angličtinu, mám k dispozici graficky výtečně zpracované učebnice, texty, audio i pracovní listy a kvalitní učební plán na celý rok. Příprava je snadná. V náboženství pro skupiny „na půl cesty“ takové zázemí postrádám. Ve srovnání s ostatními pedagogy jsme jako faráři odkázáni na samostatnou přípravu ke každé hodině nebo na improvizaci na základě hrstky on-line materiálů pro sborovou nedělní školu. Zda z toho vznikne kvalitní a pestrá hodina, záleží na talentu a časových možnostech faráře. Synod před rokem rozhodl, že má vzniknout nový pedagogický materiál, který by mezeru zaplnil. Snad se to ve spolupráci se synodní radou podaří.

Práce a služba církve v tom, co jsme pro sebe nazvali „meziprostor“, bývala kdysi považována za pouhou nástavbu sborového života. Její význam však stále roste. Co se děje na půl cesty, je totiž inspirativní navenek i dovnitř. Jednak je to důležité místo pro lidi, kteří se jinak s církví těžko potkávají, jednak my v církvi dostáváme nové podněty pro pokorné svědectví evangelia. Ježíš se z Kafarnaum rozhodl vyrazit s evangeliem jinam. Zkusme to také.

Jiří Bureš
foto: Sudická škola, Tomáš Znamenáček