Evangelická akademie Praha

Škola je malá, sídlí v budově bývalé školky uprostřed sídliště v Praze na Spořilově a vládne zde vlídné rodinné prostředí. Praktická část výuky probíhá na kvalitních výukových pracovištích, žáci mají možnost zahraničních stáží a letních i zimních sportovních kurzů. Školu vede ředitel Tomáš Biňovec, se kterým jsem o životě školy hovořila.

Jak se škole daří a jak se léty proměnila

Škola se plným názvem jmenuje Evangelická akademie – Vyšší odborná škola sociální práce a střední odborná škola. Mnohé je ale trochu jinak. VOŠ už se dva roky neotevírá, před dvěma lety absolvovalo posledních sedm statečných. Zájemce odvádí státní vyšší odborná škola sociálně právní, která sídlí nedaleko, a také studijní program sociální práce na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy. Co se týče střední školy, tam je vidět naopak velký progres. Zájem o pedagogické lyceum roste, je na pomezí gymnaziálního a odborného vzdělávání. Spousta mladých lidí chce pracovat s malými dětmi, nebo je zajímá sociální činnost. „Když sleduju s výhledem na přijímací zkoušky demografickou křivku, myslím, že ještě několik let nebudeme mít problém třídy naplnit,“ říká pan ředitel. „Letos jsme dokonce chtěli žádat ministerstvo o povolení k navýšení kapacity. Jsme sice omezeni prostorem, protože školní budova není nafukovací, ale otevíráme také jednou za dva roky pětileté kombinované studium. Tak teď stavíme na zahradě jurtu, což bude atraktivní učebna, a navíc nám umožní přijmout celkově více studentů. Pro výuku ,výchov‘ už nyní využíváme pohostinnosti sousední základní umělecké školy i nedaleké sokolovny,“ dodává. 

V minulosti se jeden z oborů dost zaměřoval na romské etnikum, na pomoc k začleňování do společnosti. Dokonce škola obdržela cenu Roma spirit za tuto činnost. Jak vypadá práce na tomto poli dnes?

Sociální činnost v prostředí etnických menšin byla v rozpuku po roce 2000. Celostátně to bylo dost unikátní. Zajímavý byl „Projekt druhé šance“, který měl v podtitulu „Dáváme šanci, abyste vy ji dali jiným“. Byla to hlavně pomoc v profesní dráze, aby si studenti dodělali maturitu, když z nejrůznějších důvodů první šanci promarnili. Často to byli nejen Romové, ale třeba lidé po výkonu trestu nebo po odvykací léčbě. Mnozí zde svou druhou šanci opravdu našli, využili a postavili se na nohy. Romští absolventi pak často působili jako sociální spojky ve svých domovských komunitách. „Tohle všechno bylo živé v době, kdy jsem zde na škole ještě nepůsobil,“ vzpomíná pan ředitel. „I v této oblasti je viditelný vývoj. Tento směr se zaměřením na etnické minority se zřejmě vyčerpal. Je také pravda, že škola trošku zápasila se studijní úrovní těchto maturantů, kteří často měli delší odstup od studentských let.“

Jací jsou studenti odborných škol dnes

Na tuto školu chodí hodně dětí ze sociálně nepodnětného prostředí, často i studijně slabší. Třídní učitelé se snaží se školní psycholožkou a metodičkou prevence řešit nejpalčivější případy; podle pana ředitele skoro denně. Ten dále říká: „A k tomu ty nešťastné covidové roky, které daly zabrat žákům i kantorům. Ve škole nikdo, žáci u počítačů. Jsou za tou obrazovkou vůbec? A odnášejí si z distanční výuky něco? Dva roky se podepsaly na všech, chyběly hlavně sociální kontakty. Žáci z toho vyšli poškození, nejistí, křehcí. Sice jsme si někdy o Vánocích řekli, že už za covidem uděláme tečku, ale následky cítíme všichni dodnes. Troufám si říct, že to jsou dva ztracené roky. Pozitivní bylo snad jen to, že lidé projevovali solidaritu, naši studenti například nosili starým lidem nákupy nebo pracovali dobrovolnicky v sociálních zařízeních, když byl personál v karanténě. Hlídali také děti zaměstnanců v kritické infrastruktuře a doučovali je.“

Na co klade škola důraz

„Jsme malá škola rodinného typu. Třeba nedávno jsme zažili, že třídní učitel šel navštívit žačku, která byla hospitalizovaná. To jistě není běžné. Zdravíme se, víme o sobě, s kolegy spolupracujeme v týmu. Vztahy jsou opravdu nadstandardní. A to je přidaná hodnota této školy. Samozřejmě občas sítem školy někdo propadne, ale to už je opravdu po vyčerpání všech možností. Snažíme se pomoct všude, kde to jde. Myslím, že zachráníme mnohem více dětí tam, kde by na státních školách neuspěly. Hodnoty pro charitativní práci se snažíme zhmotňovat v praktické výuce. V pomáhajících profesích jsou často bezvadní ti, kdo jsou třeba studijně slabší. A na to klademe důraz,“ vypočítává Tomáš Biňovec.

Jak vypadají praxe

Studenti nabývají praxi na různých pracovištích: v zařízeních pro děti, školkách, družinách a volnočasových klubech. Ti se zaměřením na sociální práci vyzkoušejí terénní služby, stacionáře, pracoviště charity i diakonie. Často si nové pracovníky vybírají zaměstnavatelé podle toho, jak byli na praxích šikovní. Velká část absolventů chce jít dál studovat na vysokou školu, ale podle pana ředitele tak třetina absolventů nachází uplatnění hned po škole, a často právě na konkrétním pracovišti, kde je znají z praxe.

Jak spolupracuje tým pedagogů, psycholožky, metodičky prevence a kaplana

Na některých školách má takovýto tým pravidelné schůzky. „Tady to vedeme jinak,“ vysvětluje ředitel: „Z tohoto pohledu je výhodou, že jsme zde ve velmi stísněných prostorách, skoro o sebe zakopáváme. Máme proto k sobě blízko. Většinou problém řešíme hned, jak se vyskytne, schůzky vedeme neformální, jak je potřeba. Vlastně téměř denně. Zrovna před chvílí jsem mluvil o jedné dívce se školním kaplanem. Samozřejmě, že některé věci jsou důvěrné, to respektujeme, ale na druhou stranu záležitosti hraničící s porušením zákona, nějaké domácí násilí nebo podobně, je třeba ohlásit příslušným orgánům rázně a okamžitě. S tím se bohužel také setkáváme.“ Důležité je, že tým funguje a je odborně dobře vybaven. Kromě výše vyjmenovaných pracuje v týmu také sociální pedagožka a speciální pedagožka. Zároveň všichni vyučují, takže jsou s žáky v každodenním kontaktu. I kaplan se se všemi potká ve svých vyučovacích hodinách křesťanství a etiky, navíc jezdí se studenty na adaptační a sportovní kurzy. 

Prostor pro kaplana

Od září má škola nového kaplana – Karla Müllera. I jeho práce se oproti práci předchozího kaplana proměnila. Nově zavedl takzvané obědy s kaplanem. Je to možnost něco si uvařit a společně poobědvat. A při společném stolování si popovídat, být spolu. Není to součást výuky, ale přijít může, kdo chce. I nová jurta poskytne další příležitosti pro neformální setkávání. Na to už se všichni těší.

Jak vypadá spolupráce s ČCE

Pravidelné poradní sbory ředitelů všech škol probíhají v přátelské a dělné atmosféře. „Zde cítím podporu zřizovatele, koordinátorka Helena Wernischová je hotova řešit vždy, co je potřeba. Teď v poslední době třeba adaptační kurzy pro ukrajinské žáky, kteří k nám přišli. Pedagogové všech škol Evangelické akademie se potkávají jednou ročně v Bělči – to je velice milé tmelící setkání, kde je možné sdílet zkušenosti, poznat se,“ vypočítává pan ředitel.

Co se ve škole změnilo s válkou na Ukrajině

Škola zažila v minulém roce něco jako nomádské období. Podle ředitele školou prošlo několik ukrajinských žáků, kteří přišli, pobyli a zase odešli. Někteří zpět na Ukrajinu, někteří jinam. Pro příští školní rok bude ale mnohé jinak. Mezi přihlášenými do prvního ročníku je šest ukrajinských dívek. Takže se uvidí, co to přinese a jak to půjde. Ve škole jsou také studenti s ukrajinskými kořeny, kteří sice vyrostli už v Česku, ale mají na Ukrajině příbuzné, o něž mají strach. Kolem školy na Spořilově je velké sídliště, kde žije Ukrajinců mnoho, takže žáci vidí, jak se chovají, jak žijí. „Myslím, že při kritickém myšlení, ke kterému jsou studenti vedeni, snad nepodléhají dezinformačním tlakům a jsou schopni si udělat na celou situaci názor. Na začátku války se zvedla velká vlny solidarity, když bylo třeba sbírat peníze nebo humanitární pomoc,“ dodává Tomáš Biňovec.

Jaká je naděje na získání nové školní budovy

Již před několika lety bylo zřejmé, že stará budova bývalé mateřské školy není pro Evangelickou akademii nejlepší. Už v roce 2018 se měla stavět v Modřanech škola nová. Z toho ale nakonec sešlo. Současně se měla stavět i nová školní budova pro další školu Evangelické akademie – pražskou Bratrskou základní školu. Vše bylo již schváleno synodem. Z finančních důvodů se nakonec zřizovatel rozhodl oba tyto projekty spojit a postavit jednu novou budovu, kde bude základka i tato střední škola. Jak říká pan ředitel Biňovec: „Budou to dva v jednom, což není ideální, kompromisy ale musí udělat všichni. Architektonicky i funkčně dochází k mnoha změnám. Navíc je otázka, kdy nová školní budova bude. Čeká se na nějaké pobídky a grantové možnosti, zároveň se s růstem cen prodražuje realizace. Nám tady tahle škola trochu padá na hlavu, ale majitel Praha 4 do toho nehodlá už investovat. Tak jsme napnutí, kdy to všechno bude, a už se těšíme do nového. Zatím se ale ještě nekoplo, vše je ve stadiu příprav a změn stavební dokumentace. Aspoň, že bude ta jurta tady u nás na zahradě,“ dodává s úsměvem.

Co dodat závěrem

Materiální podmínky nejsou všechno. Škola funguje dobře, vysílá do praxe připravené pracovníky, žáci se rádi vracejí a referují o svých úspěších. A také vzpomínají na studentská léta, kdy jim bylo v Evangelické akademii na Spořilově dobře.

Daniela Ženatá, foto: archiv školy