Etické výzvy dnešní doby

Ve vztahu k lidskému tělu byla křesťanská tradice po tisíciletí poznamenána silným dualismem, protikladem těla a duše, což není princip biblický, ale filozofický, převzatý z pozdně antického prostředí. Pravda, apoštol Pavel hodně píše o tělesnosti jako negativní vlastnosti, ale protikladem tělesného je mu duchovní (život podle těla vs. život podle ducha). Středověké „hádala se duše s tělem“ je výrazem přesvědčení, že duše je ta naše složka, která člověka vede k dobru, zatímco tělo je zásobárna pokušení a zla. Najdeme to třeba u Mistra Jana Husa, který mluví o „povinné podřazenosti těla vůči duši, protože tělo má duši sloužit“ (//Řeč o míru//, Kalich 1963, s. 33). Proto musí dobrý křesťan tělo držet zkrátka, nejlépe askezí (1Kor 6) a neporušeným panictvím či panenstvím (Zj 14). Čímž se nám otázka lidské tělesnosti začne zužovat na sexualitu a hřích dostane v první řadě sexuální podtón. A máme tu problém, který se táhne celými dějinami církve, s množstvím nešťastných, ba tragických důsledků (na toto téma napsal německý církevní historik Georg Denzler knihu, česky Zakázaná slast. 2000 let křesťanské sexuální morálky, CDK Brno 1999). 

Můžeme dělat všechno, co umíme?

Proč takto odtažitý úvod? Protože z takovýchto předsudků se vytvořily postoje úporně lpící na tom, že každá změna vztahu k lidskému tělu a zacházení s ním je proti Pánu Bohu. Od raně novověkých zákazů pitvy, přes nedůvěru k novým lékům a lékařským postupům (jakousi recidivu jsme si mohli užít s očkováním za covidu) po přímé odmítání některých terapií.

A zatímco některé terapie, jako očkování a transfúze, mají již stoletou tradici a zachránily velké spousty životů (a přesto se najdou lidé, kteří je odmítají), v posledních desetiletích se začaly objevovat nové možnosti, jak zacházet s lidským tělem, a přibývají stále rychleji. Zásahy do našeho těla, zaměřené na léčení, uzdravování či napravování vad a deformací, způsobených buď vnějšími vlivy (úrazy), nebo vadným tělesným vývojem, se dnes vztahují na všechna stadia našeho vývoje, od početí po smrt. S objevujícími se možnostmi máme stále nové podněty, abychom si kladli otázku, je-li právě tohle dobře.

Zásadní otázka, smí-li člověk uskutečňovat všechno, čeho je schopen, tedy má-li právo aplikovat na lidský život všechno, co umí, zazněla již před desítkami let a ozývá se čas od času znovu.

Humánní, či nelidské?

Umíme-li pro neplodné páry vytvořit zárodek nového života v laboratoři, je to skvělý dar a velká milost, nebo je to všetečné experimentování se životem, které je křesťansky přinejmenším problematické? Zdá se, že po více než 40 letech praxe umělého oplodnění se většina církví kloní k vděčnému přijetí této možnosti, ale jsou i vážné námitky. Věcně, že umělým překonáním přirozené neplodnosti posouváme do další generace problémy, které by příroda prostě eliminovala, morálně, že manipulací se zárodečnými buňkami, nezřídka darovanými a tedy „cizími“, cíleně ovlivňujeme vznikající nový život, narušujeme vlastně jeho autonomii a od nového života jako nejvzácnějšího daru se nenápadně posouváme k dítěti jako nástroji seberealizace rodičů. Kam až by to mohlo zajít při stále efektivnějších metodách genové manipulace, je zatím pouze předmětem spekulací, ale při nedostatku odpovědnosti (a ten nám neschází) se lze nadít zvěcnění procesu plození a rození a jeho ovlivňování nabídkou a poptávkou. Že bychom z nového života udělali obchodní artikl?

Dovedeme-li u plodu během těhotenství (nebo i u zárodku před vznikem těhotenství) určit mnoho závažných poruch vývoje či chorob, bylo by to skvělé, kdybychom je uměli zrovna i léčit. Ale my to umíme jen ve zlomku z nich, většinou je dokážeme odstranit jen za cenu zničení vznikajícího života. A diagnóza se stává důvodem pro potrat. Naprostý zákaz potratů je nelidský, ale naprostá svoboda směřuje k odmítání „vadných“ životů. Co s tím? Troufám si říci, že nenajdeme odpověď, která by dala jasný návod. Kolegové po evropských teologických fakultách jsou k novým možnostem někdy kritičtější, někdy otevřenější, ale prakticky všichni nechávají řešení otevřené podle konkrétní situace.

Prvním a nejdůležitějším principem (podobně jako v péči o děti) je „nejlepší zájem dítěte“. Mělo by to zřejmě platit i o období prenatálním či o zacházení s embryi. Ale co je v té které situaci nejlepší zájem dítěte, není snadné (a někdy snad ani možné) určit. Může být nejlepším zájmem těžce postiženého plodu vůbec se nenarodit? Znal jsem křesťanské rodiče, kteří toto dilema řešili a nakonec se s velkým smutkem a tísní rozhodli pro potrat. Přivést toto dítě na svět? Jejich rozhodnutí znělo: To mu přece nemůžeme udělat.

Poručit smrti?

A jak nám stále dokonalejší medicína komplikuje uvažování o nějakých pevných normách pro zacházení s životem na jeho počátku, komplikuje zároveň i umírání, protože je umí lépe a lépe odvracet, jeho proces prodlužovat, případně stabilizovat organismus v kómatu, ale ve velké většině případů bez naděje na návrat k plnému životu, k vědomí, ke komunikaci. Tím vznikají situace, kdy je skomírající život obtížný, až nesnesitelný pro nemocné a umírající, ale často i pro jejich blízké a ty, kdo o ně pečují. Přání ukončit tento stav, zemřít, protože tento způsob života již člověk nechce a neumí snášet, se pochopitelně množí. Smíme rozhodovat o tom, kdy svůj život skončíme? A máme právo požadovat odborné usmrcení v rámci eutanázie?

Rozhodnutí skončit svůj život bylo po staletí církví pokládáno za smrtelný hřích. Od konce minulého století už to neplatí. Jednak víme více o člověku a jeho psychice, jednak jsme ztratili rouhavou jistotu, že známe pravou podstatu všeho a máme ty správné odpovědi na nejsložitější otázky. 
Usmrtit druhého člověka, i kdyby si to sebevíc přál, je věc tak závažná, že bychom z ní neměli dělat řádný zákonný nástroj. Možná však jsme v bodě, kdy je lidsky i morálně odpovědné umožnit člověku, aby se rozhodl zemřít a poskytnout mu k tomu prostředky, tedy zrušit nezákonnost napomáhání k sebevraždě.

Nástroj, nebo dar?

Možnosti, které dnes máme, nás vedou k tomu, abychom své tělo vnímali více jako nástroj, který je možné upravovat, zdokonalovat, snad i předělávat, protože „já“ jsem přece víc než tělo. Život je dar nedokonalý, s mnoha chybami, které musíme napravovat, jak to jen jde. Ale kam to dojde?

Můžeme-li napravovat nejrůznější tělesné vady a deformace, je naší nepochybnou odpovědností to činit a pomáhat k tomu všem, kdo o to stojí. Přitom však si musíme zachovat základní úctu k životu (samozřejmě lidskému, ale doporučuji to schweitzerovsky vztahovat na život vůbec) a vděčnost za jeho darovanost, která pomáhá, abychom s ním jako s darem nakládali, radovali se z něj sami i s druhými, a to i velmi tělesně a fyzicky. A těšit se, až naše pomíjitelné tělo obleče nepomíjitelnost a nesmrtelnost, ať už to Pavel (1Kor 15,54) myslel jakkoli.

Jindřich Halama, teolog a vyučující na Evangelické teologické fakultě UK, mezititulky redakční
foto: wikipedia.com (Ed Uthman, CC BY 2.0), pexels.com