(ČB 2/2025) Paní Petra otevírá trezor plný klíčů. Vybírá jich pět. Pět klíčů, pět domácností, pět rodin, kterým dnes dopoledne pomůže. K výjezdům se chystají též její kolegyně z terénní pečovatelské služby Diakonie Valašské Meziříčí.
Venku panuje ještě tma. Ve světle kanceláře si všichni prohlížejí karty klientů, které dnes mají na trase, a chystají si pomůcky potřebné k péči – hlavně rukavice a návleky. Na kartách je přesně popsáno, kde klienti bydlí, kontakty na ně a na jejich rodiny, trasy k nim a přesné popisy úkonů, se kterými potřebují dotyční pomoci. Paní Petra bude dnes dopoledne ve všech pěti domácnostech pomáhat s hygienou. Výjimkou při ranních a dopoledních výjezdech však nebývá ani příprava snídaně a pomoc s její konzumací.
Do terénu dnes spolu s paní Novotnou vyráží i devět jejích kolegyň. Každá za den navštíví podle svého pracovního úvazku osm až třináct klientů. Kdo chce vykonávat terénní pečovatelskou službu, musí počítat s tím, že se přes den nezastaví. A měl by rád řídit auto – i na úzkých silničkách ve valašských kopcích za městem. S paní Petrou nás čeká první zastávka právě tam.
Když dorazíme na místo, teprve svítá. V jednoduchém venkovském stavení nás vítá manželský pár. Pánovi by nikdo netipoval sedmdesát. Šlachovitý sportovní muž si poslechem rádia oživuje školní ruštinu, umývá nádobí, vaří nám kávu a pouští se do debaty o krásách místní přírody a aktuálním stavu demokracie v naší zemi. Pomoc potřebuje jeho manželka. Po psychické nemoci se již nepostará o domácnost a nestačí ani na sebeobsluhu. Péči o domácnost převzal manžel. S péčí o tělesnou hygienu pomáhá dcera, která navštěvuje maminku jednou týdně, a terénní pečovatelská služba.
Proběhne to rychle. Pečovatelka Petra si natahuje hygienické rukavice a napustí lavor teplou vodou. V soukromí pak paní pomůže se vysvléknout. S pomocí žínky jí omyje celé tělo. Úkon mají obě dámy spolehlivě nacvičený. Nedělají ho poprvé. Poté se paní oblékne a za pomoci chodítka dorazí k nám do obýváku. Krátce přátelsky povídáme a obdivujeme vycházející slunce, které prosvětluje setmělou světnici. Zdržet se však nemůžeme dlouho. Máme před sebou cestu z kopců zpět do Valmezu. Dole na sídlišti nás čeká další manželský pár.
Pán už rok žije s demencí, manželka se o něj stará. Je velmi hubený – a to ho obě dámy chválí, že přibral. V noci bývá neklidný. Budí se, vstává, obléká se a někam odchází. To pak jeho paní musí vstát také, uklidnit ho a poslat znovu do postele. Přes den by zase naopak jenom ležel. Manželka ho musí k pohybu přesvědčovat. Ovšem nemůže na něj zhurta. Manžel pak bývá zlý. Když je venku hezky, sejdou pomalým krokem z patra dolů a obejdou procházkou panelák, kde bydlí.
Pán působí velmi uzavřeně, jako by byl ve svém světě. Přece jen ale trochu s okolím komunikuje. Hlavně humorem. Na návštěvu pečovatelky se těší. S jiskrou v oku jí říká „štíhlá dívčina“. Když mu pak Petra pomáhá ve sprše s hygienou celého těla, oba pokračují v žertování. Paní Petra mu navrhuje, ať otevřeně přizná, že je to pro něj mučení, což on ochotně potvrzuje. Na pozdější otázku, že to nemohl myslet vážně, odpovídá „zcela vážně“ – ale jiskra z oka mu nemizí.
Po sprchování mu paní Petra promaže ty části těla, které to potřebují, a pomalu se loučíme. V dalších domácnostech probíhají návštěvy podobně. Navštívíme maminku s dcerou, obě v důchodovém věku. Poté manželský učitelský pár, kde se zejména od pána dozvíme mnoho o jeho bohatýrském mládí, kdy v devatenácti letech začínal v kraji učitelovat. Nakonec paní Petra pomůže se sprchováním muži, který zůstává dopoledne na lůžku doma sám. Rodina dorazí až odpoledne z práce.
Vracíme se na centrálu pečovatelské služby ve Valmezu, kde paní Petra před odpolední směnou sepíše stručné zprávy o proběhlých návštěvách. Cestou vypráví, co ji drží u práce terénní pečovatelky. Někdy totiž bývá psychicky náročná. Zejména když někdo z klientů umírá. „Můžete mít profesionální přístup, jakkoliv natrénovaný, ale občas vás to pohltí,“ říká. Umírání někdy trvá dlouho, bývá náročné a člověk se neubrání otázkám, jaký má vlastně smysl. I proto se pečovatelky u klientů střídají. Nikdy dlouhodobě nenavštěvují ty samé domácnosti. Klientům takové změny také prospívají. Co pečovatelka (nebo i pečovatel, v týmu je jeden muž), to jiná osobnost, jiný styl a jiné informace.
Různost prostředí, radost klientů i jejich blízkých z toho, že v náročném životním období nezůstávají sami – to je pak zase podle paní Petry odměna, za kterou celá ta námaha stojí. Vedle zdravotnických a pečovatelských znalostí se k ní hodí schopnost naslouchat. „Vyslechla jsem už takových příběhů, že by to vydalo na knížku,“ říká paní Petra. „I když – mnohé z nich asi nejsou publikovatelné,“ dodává se smíchem. Potřeba je i empatie. Schopnost vcítit se do klientů, kdy jim opravdu není dobře a tomu se přizpůsobit, nebo i schopnost rozpoznat, kdy péči chtějí lehce zneužívat (každý z nás k tomu má sklony) a v tom se jim nepodřídit. U lidí s demencí je pak třeba vycítit, kdy nemá smysl uvádět je do reality, protože to pro ně bývá zneklidňující, a naopak je v rozhovoru následovat do jejich světa. Kdo se umí do svých klientů takto vžít, tomu se pak energie investovaná do namáhavé práce vrací.
Při přejezdech od domácnosti k domácnosti může také člověk celoročně pozorovat přírodu, která je na Valašsku malebná. „Vždyť se podívejte, jak je dneska krásně,“ říká paní Petra při pohledu na zářivé barvy podzimních listnáčů, kolem kterých projíždíme.
Adam Šůra