Dvacet pod dvacet aneb když je všude daleko

26. prosince 2022

(ČB 12/2022) Letos máme první SOM. Vždycky zapomenu, co to znamená. Asi že jsem v SOMu nikdy nebyla. SOM nikdy na západě nebyl. Organizovat živelnou a neorganizovatelnou mládež z velmi různého prostředí na 10 000 km2 seniorátu nebyla nikdy výzva, o kterou by si někdo toužil vylámat zuby. Občas jsme se jen tak potkali a stačilo to. Všichni měli „svého materiálu“ ve sborech dost… 

Dvacet pod dvacet aneb když je všude daleko
26. prosince 2022 - Dvacet pod dvacet aneb když je všude daleko

Měli. A už nemají. A jsme tady my s dilematem – s jedním, dvěma dilematy v mladé kůži. Křehkými a vlajícími sami ve větru, rozhodnutí propletené s váháním. Chceme jim dát možnost se opřít o druhého, podobně starého, s podobnými otázkami, zažít skupinu, společenství, nebýt sám voják v poli. A není jen řeč o mládeži, ale taky o konfirmandech. O jednotlivých dětech, které nám vyrostly nečekaně z náboženství a chtějí víc a dál. Ke křtu, k slavnosti. Jejich rodiny (často mimo církev) je podpoří. Nepřestanou mě udivovat. Tak dobře. Ale jak? Dělat individuální přípravu? A potom obřad s pozorností, soustředěnou na toho jednoho vepředu? I tak jsme to zvládli a mělo to tiché kouzlo. Myslím na Noemi, Andreu, Adélu, třikrát po jednom. Méně her, více blízkosti. A potom hledání navazující, mládežnické cesty… 

V tomhle tichém procházení krajinou jednotlivých mladých lidských příběhů jsem byla taky dost sama. Než dorazil Aleš, plný odhodlání. Vlastně jsem ani nevěděla, o kolik snazší to v týmu může být. Aleš se nejdřív postaral o pár sjezdů, když jsem vysedávala na kapačkách. Do dvaceti obědů jsme se asi většinou vešli. Do stokilometrové vzdálenosti výchozích sborů asi ne. Do skupiny na WhatsApp ano (zásadní kanál informací). Aleš rozdal úkoly a hodně toho nechal na sobě. Bude potřeba, abychom jen nenabízeli zážitky ke konzumaci. Skupina si musí svoje prostředí vytvořit sama. My je tam všude můžeme tak maximálně vozit, krmit, přemýšlet nad nimi i s nimi, bavit se o nich i s nimi, modlit se za ně i s nimi. Byl zvolený odbor mládeže, ať dělají, co umějí. Budeme v tom s nimi.

Podobně akčně vznikla konfirmační smečka. Jeden kus Lestkov. Jeden kus Teplá. Jeden Mariánky. Takže zase spolu. Na půli cesty. Město, gymnázium, autobusy, prázdná fara plná Ukrajinců, jasná volba – místo dění Mariánky. Když jsme hledali kusy Kréda po domě, říkala jsem si, kdy tam takovou skupinu asi naposledy měli. Jednou pomáhal Aleš domů vézt lamu, častěji já vozím někoho na autobus do Plané. Střídáme se, takže nějaká kostra existuje, ale většinou konzultace po messengeru, já vždycky na poslední chvíli pátek ráno, Aleš, když zrovna nedělá tátu miminkům. Závidím skupině, která se od začátku ještě o dva kusy rozrostla, že mají nás oba a že se vůbec mají. Jsou dost pestří. Asi jako ve sborech lidi bývají. Ale rozhodli se být v tom spolu. S námi. A to rozhodnutí asi nespadlo z nebe jen tak. 

Juliana Hamariová, farářka v Černošíně

Touhu rozpohybovat na západě seniorátní mládež jsem měl ještě dřív, než jsem uvažoval, že bych se tam mohl někdy stát farářem. Tehdy jsem měl zkušenosti z Moravskoslezského seniorátu, kde mládež na seniorátní úrovni fungovala moc hezky. Roky běžely, životní okolnosti se měnily a ejhle, farářuju na západě a podařilo se nám společnými silami, a hlavně s mládeží, SOM založit.

Nejprve se zdálo, že jde vše jako po másle. Uspřádali jsme na jaře jednu „punkovou“ akci na vesnici, kde byli kromě mladých faráři a taky jiní dospělí a děti. Na dalším minisetkání už vznikl SOM a na podzim si už připravil svou první událost s hostem. Bylo to skvělé, ale už tehdy se nám osazenstvo SOMu docela prostřídalo. A tak se to ve mně pere. Zvládneme se oklepat? Nastavit zdravé hranice, přijmout různost? Jedině s Boží pomocí. A tak prosím o vaše modlitby za mládež, ale i za konfirmandy, a to nejen na západě. Jak to zaznělo i na farářském kurzu: „Potřebují vědět, že jsme tu pro ně.“

Juliana již krásně popsala, že s mladými se setkáváme také ve věku konfirmačním. A vlastně mě to docela překvapilo a udělalo mi to radost. Možná to bylo trochu jako v tom podobenství o králi, který zval na hostinu. Zájem je někdy jinde, než bychom jej čekali. Ale je! A z toho mám taky radost. Ze zájmu, ze společenství, ze spolupráce. Díky za to.

Aleš Rosický, farář v Teplé

foto: archiv FS Teplá