Dva vrabci jídlo nevyhazují!

Co to jsou Dva vrabci?

Klub, který vznikl v rámci berounského evangelického sboru před několika málo lety, za času působení Mikuláše Vymětala. Myšlen byl jako forma pomoci sociálně slabým rodinám. Podstatnou myšlenkou ale bylo spojit sociální pomoc s evangelizačními úmysly. A tady jsme museli ze svých původních představ hodně slevit, znamenalo to také rozejít se s dobrovolníky, pro které byl tento cíl prvotní.

Na osobní rozměr služby jsme ale nerezignovali. Dokud to bylo možné, příjemci potravinové pomoci se scházeli v malých skupinách, kde jsme přemýšleli nad nějakým biblickým příběhem. Probírali jsme témata jako radost, vděčnost, láska, mezilidské vztahy a další křesťanské hodnoty. Společně jsme pak hovořili o tom, co takové věci znamenají pro každého z nás.

Vzpomínáš na nějaké „porodní bolesti“?

Zpětně to vidím jako trošku „přepálený start“. Neměli jsme to úplně promyšlené a byli tací, kteří hned ze začátku hodně tlačili na pilu. Vlastně dodnes nevím, jak tyhle počátky hodnotit. Byly hodně nadšenecké a zároveň vyčerpávající a zatěžující i pro rodiny nás, dobrovolníků. 
Až časem nám docházelo, že ne každý, kdo se prohlašuje za potřebného, také potřebný je. A také, že ne každý, kdo se hlásí jako dobrovolník, nám bude užitečný. Museli jsme nastavit službu tak, aby odpovídala možnostem berounského sboru. Omezila nás i potravinová banka – z původně neomezeného množství závozů se nabídka snížila na dva měsíčně. Aby pomoc měla smysl, zůstali jsme na 30 odběratelích. Každý z nich zastupuje nějakou domácnost. Tomuto člověku říkáme „vrabec“.

Máte přehled o tom, kolik další lidí takový vrabec nakrmí?

Velmi dobrý! Hlavně kvůli rodinám s malými dětmi. Známe nejen jména dětí, ale především jejich věk. Hodí se to třeba i pro vánoční „krabice od bot“. Matky samoživitelky tvoří 95 % hejna vrabců. Postupně vytvořily svoji komunitu. Namnoze máme přehled o rodinných situacích – nakolik se starají o maminku, jejich zdravotní stav, nakolik se objevuje partner… Reálně jde celkem asi o 200 lidí.

Co všechno si vrabec může odnést domů a kde jste to sehnali?

V jasné většině jde o dary z potravinové banky v Modleticích. Je to směs trvanlivých potravin, mléko, ovoce a zelenina, konzervy, mražené potraviny… Něco, z čeho se dá reálně uvařit jídlo. Také pečivo, maso, sýry… K tomu pak často i nějaká sladkost.
Čas od času jsou to ale nepříliš použitelné věci jako mlíčka do kávy nebo speciální tekutá výživa pro nemocnice, která byla skutečně dost nechutná. Taky desetikilové balení jogurtu, hořčice, majolky, které musíme rozdělit do skleniček. Banánová krabice žvýkaček. Balíky pitné vody nebo naopak balíky Fanty. Odměny pro kočky a psy. Nakonec se ale vždycky rozdá všechno. U vrabců se nic nevyhodí!

Kde tohle všechno bere potravinová banka?

Velké obchody mají povinnost nevyhazovat, a tak potraviny, které jsou na hraně prošlé lhůty, skončí ve skladu v Modleticích. My ale prošlého nenabízíme nic. Také o nás vědí v Albertu v Berouně na náměstí. Už potraviny nevozí do Modletic, ale po dohodě s modletickou potravinovou bankou si je od nich bereme rovnou. To se ale týká jen zeleniny, ovoce a občas pečiva.

Jde jen o potraviny?

V nabídce bývají i hygienické potřeby, ale třeba také sunar, pleny… Občas dokonce i hračky. Tady se opět ukazuje, jak je nutné znát konkrétní rodinu. Díky znalosti konkrétní životní situace můžeme dopomoci i při shánění nábytku či práce. To už je ale naše osobní iniciativa. 
V tu chvíli ale naši vrabci vidí, že o ně máme skutečný zájem. Právě takové osobní vztahy pak prohlubují vzájemnou důvěru a my vidíme, jak se lidé mění k lepšímu. Z původně zcela pasivních příjemců jídla se stávají lidé, kteří dokážou navzájem si pomáhat. Dobrovolnicí v naší komunitě je paní, která stále ještě patří mezi potřebné, ale zároveň se snaží jiným v rámci naší služby posloužit. Je to taková naše „amatérská sociální pracovnice“. Místní jí věří a obrací se na ni – a ona umí posoudit reálnou potřebnost. Zažila si svoje, rozumí jim. Jiná paní našla práci a od svých spolupracovníků sehnala hračky a oblečení pro děti dalších vrabců. V řadě neposlední se i nám naši vrabci začínají otvírat se svými osobními problémy a takovýto lidský kontakt považuji za původně neplánovaný, ale o to cennější. 

Jak se na vás mohou lidé obrátit?

První byly kontakty „uznávané autority“ z místního romského křesťanského společenství. Situace se pochopitelně vyvíjela, dnes spolupracujeme s berounskou sociální pomocí, s Člověkem v tísni, poradnou pro lidská práva… Posílají nám lidi ze své klientely. Je to pro nás mimořádně cenné, protože máme jistotu, že jde o lidi skutečné potřebné, které bychom třeba vůbec nepotkali. Noví lidé ale pochopitelně přicházejí i sami. V tu chvíli se snažíme zjistit přes naše další kontakty, nakolik naši pomoc skutečně potřebují. Beroun není zas tak velký a snadno si dáme dohromady dost informací a posoudíme, jestli dotyčného člověka zařadíme jako čekatele, nebo ne.

Jak s takovou službu začít?

To, že mohu takto sloužit, obohacuje mne. Vnímám to jako růst ve víře. Texty z Bible se mi z teorie stávají praxí. Kázání je fajn, ale když se obsah kázání přetvoří do reálné činnosti, člověka to utvrdí v pravdivost biblické zvěsti. Už nejsem jen posluchač, který se vyjadřuje k Božím nárokům, polemizuje s nimi, hodnotí je… Najednou jsem na cestě víry o krok dál. Je to má součást a přede mnou je další krok, který by bez toho prvního nikdy nebyl.

Jaroslav Pechar

foto: archiv berounského sboru