Důležité je vytvořit prostor k tomu, aby se modlitba mohla stát

Ivana Noble vystudovala Husitskou teologickou fakultu, vzdělání čerpala i ve švýcarském Bossey a na britské Heythrop College, kde získala doktorát. Habilitovala se na Evangelické teologické fakultě UK, od r. 2014 je profesorka na Ekumenickém institutu, který od r. 2016 vede. Také vyučuje na Institutu ekumenických studií. Zároveň je farářka Církve československé husitské, jako duchovní působí např. v Kolínském klášteře či na Fortně. Je také zakladatelka Centra péče o duši při Karlově univerzitě. Mezi její odborné zájmy patří studium křesťanského Východu, teologická antropologie, vztah mezi spiritualitou a celistvě pojatým lidským zdravím. Kromě toho se věnuje výtvarné tvorbě a píše básně. V letošním roce jí vyšel cyklus meditací s obrazy s názvem Tou cestou domů. Neobvyklé přijmení získala díky svému manželovi, teologovi britského původu Timovi Noble. Mám to štěstí, že byla také mojí vysokoškolskou pedagožkou. 

Modlitba je jedním ze základních spirituálních prostředků. Najdeme ji napříč tradicemi i náboženstvími. Proč to tak je?

Modlitba představuje úplně základní formu rozhovoru člověka s Bohem. Vezme člověka mimo či nad něho samotného. Je to vztah s někým jiným, koho nevidíme, nemůžeme se ho dotknout. Je to naprosto konkrétní projev víry. Umožňuje člověku nejen vyslovit sama sebe, ale také aby byl sám vysloven. Proto dialogičnost zahrnuje taky naslouchání, naslouchání toho, kdo vnímá jinak než já. Proto si myslím, že je modlitba tak moc důležitá, nenahraditelná.

Čím se liší od meditace?

Meditaci a modlitbu je možné si představit jako dva kruhy, které se částečně prolínají. Dalo by se říct, že meditace je forma modlitby, ale jsou i typy meditace, které lidé nevnímají jako modlitbu, ale spíše jako soustředěnost či přítomnost, jakkoliv to samo z náboženského pohledu už modlitba či příprava na modlitbu je.

Meditace může znamenat různé věci. Otevírání tichu – aby vnější ticho udělalo prostor tomu vnitřnímu, které je v nás. Taky to ale znamená pozornost vůči všem drobnostem. Plné zaujetí tím, čemu se zrovna věnuju – ať umývám nádobí, nebo píšu. Vlastně si myslím, že meditace je dobrý protipól dnešní roztříštěné pozornosti.

Proč by se vlastně měl člověk meditaci věnovat?

Myslím, že ovoce meditace je hodně různorodé. Kromě ztišení a zklidnění, které nás napadne hned, vede meditace člověka k vnitřní jednotě, k zostřené vnímavosti. Není to jen útěk od druhých lidí k sobě, meditační praxe dává taky jinou energii vztahům, a to právě takovou, která ustupuje od egocentrického chápání tím, že dává jiným prostor. Dá se říct, že meditace má blahodárné psychické, a někdy i fyzické důsledky, protože to znamená ustoupení od stresového režimu, který působí spoustu zdravotních problémů. Najednou fungujeme v jiném modu, kdy hlubší vrstvy našeho bytí dostávají větší prostor.

Pak si myslím, že je to dobrá pravidelná praxe. Hovořit o duchovní hygieně by bylo nepřesné, ale jde o určité zklidnění hladiny, které dává promluvit věcem uvnitř. Meditace umožňuje nejen monolog, ale také dialog v nás. Taky myslím, že učí člověka pracovat i s jinými centry pozornosti, než je hlava: Se srdcem, s útrobami, s tím největším nitrem, které si leckdy ani neuvědomujeme.

Vyžaduje meditace či duchovní cvičení nějaký specifický prostor, anebo se může odehrávat kdekoliv a kdykoliv?

Může se odehrávat kdekoliv a kdykoliv, ale zejména člověku pomůže nějaký specifický prostor a pravidelný čas, když je na začátku. Tím prostorem nemusí být nutně kostel. Měl by to být ale tichý prostor, kde bude člověk moci nějak spočinout. Někdy pomůže si prostor nějak uzpůsobit, třeba zapálit svíčku. Umožňuje to oddělit čas meditace od zbytku dne. Také je dobré pracovat s polohou těla. Někdy je vhodnější sedět, jindy klečet. A narovnat se. Jsou to osvědčené polohy, které pomáhají uvědomit si své tělo, svůj dech, svoji přítomnost teď a tady.

Už léta vedeš kurzy duchovního cvičení pro veřejnost. Co je podstatou takového kurzu?

Ty kurzy jsou různé. Často doprovázím duchovní cvičení podle sv. Ignáce a velmi často pro ekumenické skupiny. To jsou meditace s Písmem, které jsou metodicky zaměřeny na to, aby se se lidé učili nejen Písmo číst, ale také do něj vstupovat. Pak se postupně přechází od aktivity k větší pasivitě a obojí je spolu navzájem provázáno. Několikrát jsem také doprovázela duchovní cvičení, inspirovaná východní křesťanskou spiritualitou, zejména tzv. Ježíšovou modlitbou, ikonami, zpěvem.

Záleží při duchovním cvičení na tom, z jaké denominace člověk pochází?

Dalo by se říct, že na tom nezáleží a že je jedno, kde člověk začne. Denominační spiritualita se tam ale určitě nějak propíše. Při doprovázení duchovních cvičení platí, že řeč překladu musí být taková, aby byla svému příjemci vlastní. Musí tam být hledání společné řeči. Např. spiritualita Ignáce z Loyoly se zrodila v kontextu jiné doby, jiné kultury a samozřejmě i jiné podoby katolicismu. Musí se překládat i pro dnešní římské katolíky. Jiným způsobem se ale překládá pro evangelíky, baptisty, husity apod. Záleží třeba na tom, jestli jsou lidé ze svojí tradice zvyklí na liturgickou zbožnost, mariánskou úctu, vztah k svatým. To jsou věci, které potřebují pozornost.

Myslíš, že i evangelíci mají kontemplativní potenciál?

To si rozhodně myslím! A musím říct, že některé moje velmi krásné zkušenosti duchovních obnov a duchovních cvičení byly v hodně tradičním evangelickém prostředí.

Může se věnovat meditaci každý? Je k tomu třeba nějaká průprava?

Ano i ne. Jsou situace, kdy nemusí být pro člověka dobré vystavovat se tichu, např. trauma či zápas s psychickou nemocí. To neznamená, že by se tito lidé nemohli meditaci věnovat vůbec, ale vyžaduje to mnohem více péče. A pak jsou lidé, kteří více postrádají komunikaci s lidmi a společné aktivity. Mám ráda jeden ignaciánský princip, který se nazývá //agere contra// („jednej proti“). Znamená to, že by člověk měl posilovat to, co je slabší. Takže pro člověka, který žije v tichu a o samotě, je dobré, když má v duchovním životě nějakou posilu společenství. U lidí, kteří žijí hekticky a pořád na někoho musejí mluvit, je zase velká pomoc, když mohou do duchovního života zahrnout ticho a meditaci.

Co se průpravy týče, myslím si, že je užitečné mít možnost meditovat spolu s někým dalším a mluvit o svých prožitcích s někým, kdo je v meditaci zkušenější. Tím si člověk ušetří spoustu komplikací a slepých uliček.

Kromě vědecké a duchovní práce se věnuješ také umělecké tvorbě, nedávno ti vyšla kniha Tou cestou domů, cyklus meditací s obrazy. Jak funguje kombinace spirituality a obrazu?

Můžu říct, jak to funguje pro mě. Když jsem někdy už unavena ze slov, mám vedle ticha moc ráda řeč kreseb, maleb, barev. U biblických textů někdy medituju s tužkou v ruce. Pak se pro mě modlitba odehrává skrz čáry, hledání tvarů, objevuje se jiným způsobem. Je to rozhovor nesený papírem či plátnem. Časem z toho potom vznikne třeba nějaká litografie nebo obraz. Postupně a mnohdy pomalu.

V našem prostředí o svých modlitbách stále mnozí lidé nejsou zvyklí mluvit. Vnímáš to taky tak? Co lidem pomáhá nalézt slova?

Myslím, že je to častý ostych ze začátku. V takovém případě pomůže rozhovor, který je hodně klidný a nízkoprahový. Bez očekávání, že to, co člověk bude říkat, musí mít hlavu a patu. Zejména u těch prvních rozhovorů je úplně nejdůležitější uvolnění. Duchovní rozhovor musí být založen na důvěře. Pak může pomoct pojmenovat věci v přítomnosti druhého člověka; když jsme sami, stejně je nikdy nepojmenujeme. 

Stalo se ti někdy, že sis nevěděla rady, jak někoho doprovázet nebo jak mu pomoci?

Stalo. (odmlčí se)

Co se dá v takové situaci dělat?

Ty situace jsou různé. Stane se, že se setkáš s utrpením, které je tak veliké, že si je vůbec nedovedeš představit. Pak je jen možné tam s tím člověkem být a modlit se. Nedá se na to říct vůbec nic. V takových situacích je nejlepší strčit si všechny „dobré rady“ za klobouk. Párkrát jsem se setkala se snahou manipulovat. Pán Bůh byl vnímán jako dárce výhod. V takové situaci jde párkrát zkusit nastavit zrcadlo. Nestává se to často, ale někdy shledám, že tomu člověku nemám co dát anebo že na cestě, kterou chce jít, nemám, jak bych mu pomohla.

Existuje něco jako „správná modlitba“? Jsou nějaké směrovky nebo pravidla pro to, jak se modlit? Záměrně tu otázku kladu provokativně…

Spíš si myslím, že existuje správný a nesprávný postoj k modlitbě. Třeba určitou stylizaci modlitby bych chápala jako jeden z příkladů toho špatného postoje. Důležité je vytvořit prostor k tomu, aby se modlitba mohla stát. Modlitba není loutkové divadlo. My se můžeme soustředit na to, jak toho druhého pozvat, přivítat, ale ke špatnému postoji patří všechny formy, které se snaží přítomnost, jež se nedá vynutit, nahradit samomluvou, tím, že si do Boha budeme projektovat, co je, a co není správně a co si myslíme, že po nás Bůh chce. 

Jaká modlitba nebo meditace se tobě osobně osvědčila?

U mě se preference v různých životních obdobích střídají. V současné době mám několik opěrných bodů. První z nich je ranní meditace, která trvá zhruba 20 minut. Pak jsem se od svého oblíbeného východokřesťanského autora Lva Gilleta naučila využívat slepé časy. To znamená, že se modlím, třeba když jedu metrem. Ne tak, že bych z toho prostoru „utekla“, ale dívám se na lidi, co tam jsou. Někdy se modlím i za ně. Mám taky hodně ráda žalmy. Někdy s breviářem, jindy jen tak. Teď se to moc nedaří, ale moc ráda si občas někam zalezu se skicákem a spojím modlitbu s kresbou.

Na půdě Karlovy univerzity jsi založila Centrum péče o duši. Co stálo za jeho vznikem?

Ten nápad byl hodně ovlivněn covidovou dobou. Mnozí studenti a další lidé tehdy propadali úzkosti a depresi, cítili se izolovaní. S kolegy z fakulty jsme řešili, co bychom v téhle době pro ně mohli udělat užitečného. Připravili jsme výtvarnou soutěžní přehlídku s názvem „Bože, kdo je člověk, že na něho pamatuješ?“ K našemu velkému překvapení soutěž sledovalo přes 3000 lidí z nejrůznějšího prostředí a 300 lidí nám zaslalo svá výtvarná díla. Byli to lidé z izolovaných oblastí, děti z dětských domovů, lidé z domovů pro seniory, ale i umělci a studenti. Byla pro nás opravdu hezká zkušenost, že to, co děláme na teologické a křesťanské úrovni, je možné přetlumočit širšímu spektru lidí. Když jsem se potom s paní rektorkou [UK Milenou Králíčkovou] bavila o tom, co by se pro univerzitu s touto zkušeností dalo udělat, přišel nápad Centra péče o duši a překladu duchovní praxe pro širší publikum – jak pro studenty, tak zaměstnance, kteří budou buď z jiné, nebo žádné náboženské tradice.

Co Centrum péče o duši nabízí?

Jsou to různé věci. Jednak duchovní doprovázení, které je určeno jak studentům, tak zaměstnancům univerzity. Je to taková pomoc na půli cesty: Když psychoterapie buďto nestačí, anebo to není ten typ pomoci, který člověk potřebuje. Je to skutečně provázení, možnost rozhovoru o vlastním vnitřním životě, vztazích, hodnotách. O hledání, samotě, ztracenosti. Rozhovory jsou samozřejmě důvěrné a mohou se opakovat. Pokud ten člověk bude chtít, můžeme ho nějakou část cesty doprovodit.

Další aktivity jsou spíše vzdělávací. Organizujeme workshopy či přednášky, zaměřené na hodnoty, a diskusi o nich. Jsou koncipovány mezioborově a mezinábožensky. Vždy je to z různých pohledů, od neurobiologie přes filosofii až po teologii. Například jsme už měli semináře o duši a o naději nebo workshop na téma „náboženství a jídlo“. Ještě nízkoprahovější jsou tematické procházky Prahou, částečně v tichu, částečně se slovem, se sdílením na konci.

Kdo tvoří tým centra a s jakými odborníky spolupracuje?

Mezi doprovázejícími jsou zatím křesťané a jeden židovský rabín. Přímo v tomto týmu máme několik lidí s psychoterapeutickým vzděláním a psychiatra. Co se kulatých stolů týče, snažíme se rozvíjet spolupráci s dalšími fakultami. Chceme, aby se lidé z různých oborů mohli setkávat, obohacovat se a něco společně tvořit.

Centrum péče o duši

• Propojuje duchovní doprovázení, poradenství a terapii. Organizuje interaktivní kurzy, diskusní platformy, veřejné přednášky, semináře a další akce v této oblasti. Nabízí péči o vnitřní život, hodnotovou orientaci a mezilidské vztahy.
• Je zakotveno v životě a ve strukturách Univerzity Karlovy. Je nadkonfesijní a mezináboženské, spolupracuje i se sekulárními iniciativami v této oblasti.
• Duchovní doprovázení se děje formou osobní konzultace s některým z odborníků. Přihlásit se ke konzultaci lze přes UK Point anebo na webu centra.
• Více informací o Centru péče o duši naleznete na webových stránkách duse.cuni.cz.

Centrum je v provozu od letošního února. Jakou máte zatím zkušenost? Je o péči o duši zájem?

Máme první zkušenosti, které budeme před létem společně vyhodnocovat. Většinou se akce vydařily a přišlo na ně i dost lidí, ale ne vždy. Uvědomujeme si, že je třeba posílit propagaci mezi studenty a právě těmi lidmi, kvůli kterým centrum vlastně vzniklo. To není úplně snadný úkol. Bude asi chvíli trvat, než ti, kteří se cítí izolovaní a nejsou navázáni na žádné společenství, získají důvěru. Už od začátku k nám ale chodí lidé, které jsme předtím neznali, většina z nich je úplně mimo teologické kruhy. To považuju za slibný začátek.

Duchovní doprovázení není úplně nízkoprahová záležitost, takže jsme počítali s tím, že bude trvat delší dobu, než se zaběhne a lidé si k nám najdou cestu. Každý z nás doprovázejících už za sebou má první zkušenosti s lidmi, které jsme dosud nepotkali. První ohlasy jsou dobré, lidé přicházejí s nejrůznějšími problémy a s velkou otevřeností.

Dlouhodobě se zabýváš ekumenou. Co tě ekumenický horizont naučil o spiritualitě?

Ekumenismus mě naučil, že se můžu svobodně vztahovat k nejrůznějším tradicím. Že mohou být v nevlastnickém slova smyslu taky moje. Můžu z nich odpovědně čerpat a být spojena s těmi, kteří v nich žijí. To bylo asi moje nejdůležitější rozpoznání, kterému pracovně říkám „inkomunikace“, což je protiklad exkomunikace. Znovu se totiž vracíme do jednoho komunia, společenství.

Údajně ses stala první profesorkou teologie v historii UK. Je na stavu akademické teologie dnes znát, že se jí věnují i ženy?

Určitě! Já nemám ráda, když se ta polarita přehání, ale opravdu to tak je. Není to jen otázka inkluzivního jazyka, že se už neříká „drazí páni bratři“, jak si pamatuju ze zahájení první schůze na fakultě. Ženy s sebou zkrátka berou jinou životní zkušenost. Některé teoložky jsou zároveň matky a řeší vztah mateřství, akademické práce a duchovního života. A i ty, které matky nejsou, zažívají jiným způsobem třeba tělesnost, život v těle, vztahy. Maskulinní představivost není jediná možná. A za tuhle větší pluralitu jsem vděčná.

Může být křesťan křesťanem, když se nemodlí?

Když někdo není schopen modlitby anebo prožívá nějakou opravdu těžkou dobu, připadalo by mi nesmírně drzé říct mu, že není křesťan. V životě bohužel nejsou výjimkou situace, které jsou tak těžké, že modlitby zkrátka člověk není schopen. Kdy je víra – i ta silná – na hranici s nevírou.

Adéla Rozbořilová
foto: Michal Novotný, Hynek Glos (Forum)