Duchovní přístav pod Borůvkovou horou

Setkání se Travné se konají čtyřikrát ročně – na podzim, na Nový rok, o Velikonocích a v létě. Dům bývá stále plný, i když v posledních letech jsme kapacitu začali kvůli nevyhovujícímu stavu domu kapacitu mírně omezovat. Dny plníme prací kolem domu i v domě, diskuzí a studiem různých duchovních i psychologických témat, výlety po okolí, zpěvem a především rozhovory s ostatními účastníky.O Velikonocích připravujeme křížovou cestu, na Silvestra společně slavíme večeři páně a skoro nikdy nevynecháme návštěvu v javornickém sboru.

Za posledních 20 let prošlo společenství podstatnými změnami. Ředitelování přešlo z rukou Jareda Kenninga do rukou Veroniky Jurečkové, dům setkávání je nejméně čtyřikrát ročně plný studentů z generace Z, umělecky, intelektuálně i jinak založených, často dětí bývalých Travňáků nebo příslušníků mládeže Moravskoslezského seniorátu, která svou víru a pochybnosti vyjadřuje jinak než předchozí generace. 

Jsou ale věci, které se nemění. Noci jsou stále živé, plné hudby a smíchu. Nechybí procházky na Borůvkovou horu ani zpěv na polských hranicích. Ti, kdo sem jezdili v osmdesátých letech, by se možná stále mohli přidat k večerní písni či k písni na rozloučenou v „loučícím kolečku“ a mezi členy javornického sboru by snad našli i pár známých tváří. O tom jsme se ostatně přesvědčili, když se letos naše společenství loučilo s Hanou Petrovou, manželkou zakladatele společenství Adolfa Petra.

Nadále na sobě neseme tíhu zodpovědnosti za dům, který nám předchozí generace Travňáků odkázaly. Dům setkávání na Travné 4 je velká hřivna naší komunity. Chceme o něj dobře pečovat, zanechat jej těm, kdo přijdou po nás, v lepším stavu, než v jakém jsme jej dostali. A to není snadné. Naše schopnosti ani prostředky už mnoho let nestačí na to, abychom domu dali to, co potřebuje a co si zaslouží. Přesto vynakládáme neutuchající úsilí a jsme opravdu vděčni za každou minutu práce, za každou korunu a modlitbu všech ochotných pomoci. Věříme, že s Boží pomocí, s pokorou a odvahou dokážeme dům, který pro společenství Adolf Petr koupil a který naši komunitu tolik definuje, zachovat. 

Ústředním konceptem naší činnosti je stále setkání. Jsme společenství, které, byť často neuměle, usiluje o setkání s Bohem, nebojí se pochybností a experimentů a neúnavně touží po opravdovosti. Travná je i dnes místo bezpečí a přijetí pro mladší i starší, věřící i hledající i pro ty, kdo nežijí „správným křesťanským životem“. Jednota přes pluralitu názorů a postojů je pro Travnou příznačná, snad i proto zde dnes nalézají útočiště lidé z nejrůznějších poměrů a s rozmanitými, často i složitými životními příběhy. 

Mě samotnou na Travnou přivedla Ráchel Tomešová, dřívější zaměstnankyně spolku, v období, kdy jsem procházela ještě před třicítkou rozvodem. Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy jsem pár účastníkům během večerní diskuse vyprávěla část svého příběhu, nezapomenu na to, jak se mnou sdíleli moji bolest a pomáhali mi zůstat Bohu blízko, i když jsem nevěděla, zda se na něj dá spolehnout. I díky komunitě přátel z Travné se učím svou víru vnímat nově a nést bolest i radost s větší odvahou a odolností. Modlím se a doufám, že zde takové přijetí, jakého se dostalo mně, může najít každý, kdo přichází s odvahou k opravdovému setkání.

V jistém slova smyslu zůstává Travná věrná svým disidentským kořenům. V dnešním kontextu by se dalo říct, že výjimečně spojuje ty, kdo jsou věrní mainstreamové evangelické tradici, ty, kdo se od ní z nějakého důvodu distancují, i ty, kdo ji teprve opatrně objevují. Pojítkem zůstává touha zažít Boží přítomnost, projevovat autenticky svou identitu, tříbit svůj charakter a zodpovědně pečovat o to, co jsme dostali.

Barbora Bačíková