Dřevěný klenot Valašska

Přestál války, přestál snahy komunistických úřadů o přesunutí i požár sousední stodoly. Dřevěný toleranční kostel ve Velké Lhotě patří mezi českými evangelickými kostely k těm nejstarším. Na svém místě stojí již neuvěřitelných 240 let. O víkendu 24.–25. června si místní evangelíci toto výročí připomněli a vyjádřili svoji vděčnost za to, že se jim jejich svatostánek dochoval.

Na Valašsko zavítali krajané, přátelé z Polska i synodní senior

Lhotečtí pozvali na oslavu nejen členy okolních sborů, ale také krajany z Chorvatska. Přes tisíc kilometrů dlouhá cesta čekala delegaci krajanů z Bjeliševace v čele s Goranem Hruškou, sekretářem České besedy, která potomky českých emigrantů v Chorvatsku sdružuje již více než 90 let. 

Delegace z Chorvatska ovšem nebyla jediná ze zahraničí, velkolhotečtí pozvali na sborovou slavnost také přátele z polského Jaworu. Na rozdíl od evangelíků z Chorvatska nejde v tomto případě o mezicírkevní kontakt ani o potomky českých emigrantů. Prvotním pojítkem byl totiž právě dřevěný kostel. „Pan farář Jelinek, který náš sbor vloni administroval, navrhl, aby se na sborový zájezd jelo do polského Jaworu a ještě dalších míst. Jsou to evangelické sbory, které mají také dřevěné kostely,“ vysvětluje velkolhotecký farář Pavel Freitinger. „Nejen oni, ale i my velmi stojíme o to, aby kontakty, které jsme sotva navázali, neustrnuly, ale pokračovaly dál,“ doplňuje. 

Slavnostní program začal již v sobotu odpoledne vystoupením chorvatských krajanů a místního dechového souboru Bystřičanka. Stále živý a hluboký vztah k vlasti svých předků a české kultuře prokázali chorvatští krajané i zpěvem českých a moravských lidových písní, došlo ale i na duchovní repertoár. Sobotní podvečer pak patřil společnému posezení s občerstvením.

Neděli zahájily bohoslužby s vysluhováním večeře Páně, které vedl synodní senior Pavel Pokorný. Poté následovala přednáška architektky a pracovnice Národního památkového ústavu v Kroměříži Alexandry Hurtové. Ta připomněla některé zajímavé detaily týkající se stavby kostela. Zajímavá je například mansardová střecha, kterou podle původního projektu kostel mít neměl. Alexandra Hurtová ve své přednášce nabídla hned dvě možná odůvodnění jejího vzniku.

„Mansardová střecha byla v té době módní záležitost a v blízkém okolí se nacházela jen na jediném domě ve Valašském Meziříčí. Tam je ovšem nepravá mansarda (stejný sklon střechy nad i pod mansardovou římsou). Lze se tedy domnívat, že stavbu parádní střechy lze přičítat na vrub znalcům, stavitelům a tesařům, kteří se při své práci zhlédli v modernějším pojetí střech ve světě a chtěli utiskovaný kostel esteticky pozvednout. Druhá možnost je, že pod vlivem soupeření s katolíky střechu postavili „na truc“. Když nemohli mít kostel s věží, tak si vystavěli vysokou dvouúrovňovou střechu.“ 

Posledním kulturním bodem programu byla vernisáž prodejní výstavy obrázků dětí a pedagogů ze ZUŠ v Rožnově pod Radhoštěm. Zájemci si mohli vybrat z více než 50 výtvarných dílek, na prodej byly i drobné předměty z keramiky a další výrobky. Výtěžek z prodeje byl určen na dobročinné účely.

Kostel na půli cesty

Za téměř čtvrt tisíciletí se historie místního kostela patřičně rozkošatěla. Už před jeho vznikem ale platilo Valašsko za kraj s bohatou protestantskou tradicí. Teprve po vydání tolerančního patentu se však směli ke své víře bezúhonně přihlásit. Valaši byli ale vůči úřadům nedůvěřiví, protože měli za sebou neblahou zkušenost s tzv. falešným tolerančním patentem z r. 1777, který byl léčkou úřadů, jež měla odhalit identitu skrytých protestantů. 

Přesto valašští evangelíci dali vzniku kostela poměrně rychlý spád. „V zimě 1781 se místní dozvěděli o vyhlášení tolerančního patentu a v půlce roku 1782 se začal zdejší kostel stavět,“ popisuje velkolhotecký farář Pavel Freitinger. V téže době vznikl také místní evangelický sbor. Stavět se začalo 29. června 1782 a pouhý rok nato, přesně 29. června 1873, byla stavba předána k užívání.

Evangelíci si prý mohli místo pro stavbu kostela zvolit sami, do výběru lokality však zasáhla i pověstná valašská tvrdohlavost. Rozhodovalo se totiž mezi Malou Bystřicí a Stříteží nad Bečvou, ani jedna strana však nehodlala ustoupit. Nakonec tak byl přijat kompromis, že stavět se bude ve Velké (tehdy Hrubé) Lhotě. 

I po více než dvou stoletích dnešního návštěvníka upoutá místo, na němž dřevostavba stojí. Kostel stejně jako přiléhající hřbitov jsou totiž umístěny v příkrém svahu; evangelíkům se v převážně katolickém centru obce nepodařilo sehnat vhodnější pozemek. Na nepraktické umístění si stěžoval i Jan Karafiát, který ve Velké Lhotě jako farář působil. „Proč se kostel postavil na takové příkré stráni, nedovedl jsem já nikdy vystihnout, nevida v tom žádného rozumu,“ uvádí ve svých //Pamětech//. 

Kromě toho bylo samozřejmě nutné splnit přísná nařízení pro stavbu nekatolického kostela. „Nemáme tu věž ani zvon. Sice zde žádná náves kvůli kopcovitém terénu není, ale přesto musel kostel stát stranou. Až do šedesátých let minulého století nevedla ke kostelu žádná silnice,“ doplňuje Freitinger.

Také vnitřní dispozice odpovídají tzv. tolerančnímu uspořádání. Lavice jsou rozmístěny kolem stolu Páně. Interiér je strohý, bez výzdoby, jediné výjimky tvoří dvě kovové cedule s biblickými citáty (Ž 78,1 a Gal 1,11–12) a stropní ornamentální nápis „Dům můj dům modlitby jest. Mt 21,13; 1783“.

Původně (do r. 1784) patřil kostel luteránům, proto se předpokládá, že v kostele stával oltář. Když potom přešel do vlastnictví reformované církve, nechali místní oltář odstranit. 

V kostele naopak nebyly varhany. Hudební nástroj však při bohoslužbách nechyběl. Původně se totiž zpívalo bez doprovodu podle předzpěváka. Až v roce 1938 bylo do kostela pořízeno harmonium. Dnes jsou již součástí interiéru i varhany, zakoupené v roce 1996. 

Při pohledu na skromnou stavbu možná překvapí její kapacita. Podle slov faráře Freitingera se dovnitř totiž pohodlně vejde na 500 lidí, výjimečně i kolem tisícovky. A to i díky emporám, rozmístěným ze tří stran po obvodu kostela. Ty do interiéru přibyly po r. 1784.

Pod ochranou Nejvyššího

V průběhu času čelil kostel samozřejmě také různým nebezpečím. Tím největším je pro dřevěnou stavbu bezpochyby požár. Mnohokrát udeřil v blízkosti budovy blesk. Nejblíže k zahoření měl však kostel nejspíš v roce 1935. Tehdy došlo k požáru neobydlené chalupy Ludvíka Vrúbla. Oheň se přenesl i na stodolu plnou sena, která byla od kostela vzdálena jen pár metrů. Přesto zůstal kostel bez úhony. Na jeho střechu prý tenkrát nedopadla ani jediná jiskra.

Namále měl však kostel už mnohem dříve. Když byl v roce 1860 vydán protestantský patent, který rušil přísná toleranční nařízení, uvažovalo se o stržení dřevostavby, jejíž podobu připomínající stodolu považovali místní za nedůstojnou, a jejím nahrazení zděnou stavbou. Ve stejné době však vznikl kostel ve Stříteži nad Bečvou, a tak se od stavby ustoupilo. O náhradě dřevěného kostela zděným se však uvažovalo i později. Například v r. 1944 byl vypracován projekt nového sborového domu, k němuž měla patřit i stavba velkého zděného kostela. Tehdy proces zabrzdil společensko-politický vývoj v Československu. 

Poslednímu vážnému ohrožení čelil kostel za minulého režimu v období normalizace. Komunističtí funkcionáři tehdy chtěli celý kostel přesunout do skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm. Zachránili jej samotní stavební inženýři, kteří měli vypracovat technický plán přesunu. Finanční rozpočet byl tak vysoký, že byl prakticky nerealizovatelný. 

I proto zůstává velkolhotecký dřevěný kostel dodnes domem modlitby, jak to uvádí nápis na jeho stropě. Není to jen unikátní stavba, z níž dýchá odkaz předků, ale především společenství bratří a sester, kteří žijí a sdílejí víru v Ježíše Krista.

Adéla Rozbořilová